ECLI:CZ:US:2018:4.US.1085.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1085/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti D. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, P. O. BOX 74, 690 02 Břeclav, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem, se sídlem Rašínova 522, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 11 Tdo 880/2017-54, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2017 č. j. 4 To 33/2017-372, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 26. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se D. Č. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná článkem 4 odst. 1 a 4, článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 23. února 2017 č. j. 61 T 1/2017-326 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Za daný trestný čin uložil nalézací soud obviněnému, při aplikaci §58 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Současně obviněnému uložil i trest propadnutí věci dle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2) Daného zločinu se obviněný (stručně řečeno) dopustil tak, že společně s D. V. (dále jen "spoluobviněný") nejméně od října 2014 do 11. února 2015 pěstovali ve Zlíně ve velkém rozsahu rostliny konopí, k čemuž používali technologii určenou k pěstování rostlin konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek. Do svého odhalení takto spoluobvinění vypěstovali 797 kusů rostlin konopí, čímž získali 9.984 gramů toxikomansky využitelné části rostlin konopí s obsahem 1.421,06 gramů THC, a z dalších rostlin vyrobili sušinu konopí v celkovém množství 969,31 gramů s obsahem 21,5 gramů THC.
3) K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 16. května 2017 č. j. 4 To 33/2017-372 napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil co do celého výroku o trestech a znovu rozhodl. Rozsudkem odvolacího soudu tak byl oběma spoluobviněným uložen, při použití §56 odst. 3 tr. zákoníku, nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a trest propadnutí věci dle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
4) Proti rozsudku odvolacího soudu podali spoluobvinění dovolání, která Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 13. prosince 2017 č. j. 11 Tdo 880/2017-54 odmítl dle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, jako nepřípustná.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně poukazuje na údajně nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu ohledně jeho motivace pro pěstování konopí (užití pro léčebné účely, konkrétně po léčbu příbuzných či blízkých, trpících vážnou nemocí), s nimiž se prý odvolací soud ztotožnil. Úvahy směřující i k jinému využití vypěstovaného konopí, na jejichž základu odvolací soud dospěl k odlišnému výroku o trestu, považuje stěžovatel za ničím nepodložené spekulace.
Stěžovatel se domnívá, že je procesně neudržitelné, jestliže odvolací soud za situace, kdy nijak nedoplňoval dokazování a ztotožnil se se skutkovými závěry nalézacího soudu, přesto rozhodl jinak o uloženém trestu. Uvedený postup odvolacího soudu se přitom měl promítnout i do odůvodnění jeho rozsudku, jež stěžovatel označuje za nedostatečné. Jinými slovy v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry stran výroku o trestu na straně druhé.
Současně je stěžovatel přesvědčen, že v úvahách odvolacího soudu o ukládaném trestu výrazně převážila represivní složka nad složkou preventivní, přičemž nemohl takovou změnu v rozhodnutí ve své trestní věci - na základě objasněného skutkového stavu - předpokládat a napadený rozsudek proto považuje za zcela nepředvídatelný. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody dále považuje za zjevně disproporční ve vztahu ke společenské škodlivosti svého jednání, jež se okolnostmi spáchání vymyká běžným případům drogové kriminality.
S ohledem na povahu věci stěžovatel požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost projednal, v souladu s §39 zákona o Ústavním soudu, přednostně.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí pouze proti výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a proti jeho odůvodnění.
K přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi Ústavní soud zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 176/06, ze dne 30. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/08, ze dne 22. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09, ze dne 19. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1429/14, ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 2996/15, ze dne 23. září 2016 sp. zn. I. ÚS 1928/16, ze dne 11. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2708/16, ze dne 9. února 2017 sp. zn. I. ÚS 9/17, ze dne 27. března 2017 sp. zn. II. ÚS 5/16, ze dne 25. října 2017 sp. zn. II. ÚS 2833/17, anebo ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17).
Ukládání trestů obecnými soudy se přesto nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity, pročež Ústavní soud výjimečně ingeruje i do této oblasti, zvláště tehdy, neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, anebo ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). V tomto směru se Ústavní soud aktuálně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 (jenž je veřejnosti dostupný na webové stránce: https://www.usoud.cz/aktualne/ma-ridic-osobniho-automobilu-povinnost-zajistit-pripoutani-spolujezdce-bezpecnostnim-pasem/), kde se zabýval - mimo jiné - přezkumem výroku o trestu v dovolacím řízení na základě dovolacího důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ústavní soud přitom v označeném nálezu konstatoval, že "[d]ovolací řízení v trestním řízení se (...) v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, bod 26.]. Ústavní soud by proto nepřijal takový výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele. Tak by se mohlo stát v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů)." (viz body 55 a 56 citovaného nálezu).
V poměrech projednávané věci má však Ústavní soud za to, že dovolací soud nepochybil, jestliže dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť jej jednak nepovažoval za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zároveň konstatoval, že stěžovatel se domáhal přezkumu té části rozsudku nalézacího soudu (výroku o vině), kterou odvolací soud nepřezkoumával.
Ústavní soud současně nezjistil, že by rozsudek odvolacího soudu byl (co do výroku o trestu) nepřezkoumatelný, nezákonný (ve smyslu nerespektování zákonných kritérií pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu), anebo byl založen na skutkovém stavu stiženém vadou, která by zakládala dovolací důvod, pokud by šlo o otázku viny.
Především je třeba říci, že odvolací soud své rozhodnutí o trestu velice podrobně odůvodnil (ve vztahu k posouzení aplikace §58 tr. zákoníku nad rámec původní argumentace nalézacího soudu) a dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu je namístě postup dle §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V návaznosti na to pak odvolací soud vycházel při stanovení druhu a zákonné sazby trestu z ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) ve spojení s §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tj. ze snížené sazby trestu odnětí svobody v rozmezí tří až osmi let. Na rozdíl od nalézacího soudu však odvolací soud nezvažoval aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž použití tohoto ustanovení nalézací soud ani nijak blíže neodůvodnil.
Co se týče stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody, neztotožnil se odvolací soud s odůvodněním nalézacího soudu, především pak s hodnocením doznání stěžovatele a nedostatečným zohledněním dalších okolností dané věci, které vyplynuly z jednotlivých skutkových zjištění nalézacího soudu (viz strany 13 a 14 jeho rozsudku). Odvolací soud připomenul, že krom samotného tvrzení stěžovatele a spoluobviněného V. a skutečnosti, že v jejich nejbližším okolí se nacházejí osoby, jimž by využití léčebných účinků konopí mohlo být ku prospěchu, nic jiného nenasvědčovalo tvrzenému využití vypěstovaných rostlin. Naopak, odvolací soud akcentoval objektivně prokázané skutečnosti, jako byly nález 219 ks uzavíratelných plastových sáčků, které obvykle slouží k distribuci marihuany jejím koncovým uživatelům, nasušení údajného "odpadu" - toxikomansky využitelných rostlin konopí - před jeho konečnou likvidací, anebo násobně vyšší počet rostlin menšího vzrůstu, oproti rostlinám vzrostlým. Tyto objektivně zjištěné skutečnosti přitom do značné míry zpochybňovaly obhajobu stěžovatele, dle které chtěl se spoluobviněným původně vypěstovat jen jednu "sklizeň" a zbytek rostlin následně zničit, a to včetně 580 menších rostlin, které údajně pěstovali jako záložní. V neposlední řadě odvolací soud dodal, že i pokud by veškeré rostliny konopí, které byly vypěstovány, spoluobvinění využili pouze pro výrobu léčiv, jejich množství by výrazně převyšovalo potřebu osob, jejichž zdravotní stav měl být údajnou motivací jejich protiprávního jednání.
S ohledem na dané skutečnosti, a především vzhledem k množství zajištěného konopí a marihuany a obsahu účinné látky THC, odvolací soud dospěl k závěru, že nalézacím soudem uložené podmíněné tresty odnětí svobody jsou vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti stěžovatele a spoluobviněného nepřiměřeně mírné. Proto stanovil výměru trestů odnětí svobody v délce čtyř let, tedy nad samou dolní hranicí mimořádně snížené zákonné trestní sazby. S ohledem na stanovenou výměru trestů odnětí svobody přitom nepřicházelo v úvahu použití ustanovení o podmíněném odkladu jejich výkonu. Odvolací soud na druhou stranu dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku a stěžovatele zařadil pro výkon trestu do mírnějšího druhu věznice.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu nespatřuje případ ústavně nepřípustného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry, jak se domnívá stěžovatel (odkazující přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/17). Naopak, je zřejmé, že veškeré skutečnosti, o které se odvolací soud opíral při svém rozhodování o stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody, mají svůj podklad v provedeném dokazování. Hodnotící úvahy dovolacího soudu stran posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku shledává Ústavní soud jako logické, argumentačně přesvědčivé a vnitřně bezrozporné, pročež nemá, čeho by jim z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatel vytknul.
Co se týče odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 455/05, považuje jej Ústavní soud za nepřípadný, neboť je patrné, že odvolací soud se otázkou výše konkrétní výměry trestu odnětí svobody a jeho změnou podrobně zabýval. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by snad represivní složka trestu (bez bližšího odůvodnění) jednoznačně převážila nad složkou preventivní.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu