ECLI:CZ:US:2018:4.US.2592.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2592/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Robertem Grundem, advokátem, se sídlem Jakubské náměstí 109/1, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 4 Tdo 623/2017-85, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 2 To 75/2016-3742, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2016 sp. zn. 1 T 15/2015, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 16. srpna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. D. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, porušení principu presumpce neviny garantovaného článkem 40 odst. 2 Listiny, porušení principu rovnosti zbraní a porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování. Podáním ze dne 28. září 2017 doplnil ústavní stížnost stěžovatele jeho právní zástupce.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 30. června 2016 sp. zn. 1 T 15/2015 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy, a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody dle §170 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl dříve uznán vinným, uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 20 let. Současně obviněnému uložil trest propadnutí věci - ve výroku blíže určených dvou krátkých střelných zbraní a nábojů.
2) Zvlášť závažného zločinu loupeže se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že se společně s A. D. a J. H. dohodli s R. H., že v přestrojení za policisty donutí zastavit kurzovní vůz obchodní společnosti Brink's C. L. ČR s. r. o. (za přispění jeho velitele R. H.) a poté se, pod pohrůžkou užití střelných zbraní vůči členům osádky, zmocní přepravované finanční hotovosti. Následně dne 9. srpna 2006 poblíž Slavkova u Brna zastavil J. H. v převlečení za policistu (za pomoci stavěcího terče a střelné zbraně) předmětné vozidlo, A. D. namířil na jeho osádku reaktivní granát (RPG) a obviněný zabouchal na vozidlo, což byl signál smluvený s R. H., který mu odemkl zadní dveře vozidla, z něhož následně obviněný, společně s A. D., odcizili částku ve výši 77 140 000 Kč. Poté A. D. do zavazadlového prostoru vozidla vhodil odjištěný slzný granát a všichni spoluobvinění následně z místa činu odjeli.
3) Zvlášť závažného zločinu vraždy se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tak, že dne 28. března 2010 po předchozí hádce, při níž mu R. H. (dále jen "poškozený") nepřímo vyhrožoval odhalením shora popsané trestné činnosti, se obviněný rozhodl poškozeného usmrtit, aby mu v odhalení jejich trestné činnosti zabránil. Obviněný nejprve poškozeného zasáhl do horní části těla výbojem elektrického paralyzéru, v důsledku čehož poškozený upadl čelem k zemi. Potom mu obviněný omotal kolem krku lanko a škrtil jej tak intenzivně, až poškozený zemřel.
4) Usnesením ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 2 To 75/2016-3742 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného, J. H. a zúčastněné osoby M. D. rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve všech výrocích o zabrání věci a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
5) Proti usnesení odvolacího soudu podali obviněný a J. H. dovolání, která Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 4 Tdo 623/2017-85, odmítl. U obviněného tak dovolací soud učinil dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy pro zjevnou neopodstatněnost jeho dovolání.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě nesprávných skutkových závěrů, jež učinil nalézací soud, a které zcela nekriticky převzaly i soud odvolací a soud dovolací. Dle stěžovatele jsou proto jednotlivé skutkové a právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny, došlo k porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, k porušení principu rovnosti účastníků řízení zakotveného v článku 37 odst. 3 Listiny a rovněž k porušení principu rovnosti zbraní.
Za zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel pokládá skutečnost, že nalézací soud ani odvolací soud nevyslechly svědky, na jejichž výslechu trval a které považoval za zásadní ve vztahu k osobě svědka S., jehož tito navržení svědci měli označit za nevěrohodnou osobu. Případné časové nesouvislosti v tvrzení svědka S. prý obecné soudy nechaly zcela bez povšimnutí. Naopak co se týče svědka B., považuje stěžovatel za absurdní, že se rozhodnutí obecných soudů opírají o výpověď tohoto svědka, když i A. D. popřel, že by s ním kdy o spáchání nějaké trestné činnosti hovořil. Stran výpovědi spoluobviněného B. stěžovatel namítá, že jeho motivace k podání usvědčující výpovědi "zůstává otázkou".
Stěžovatel také poukazuje na reportáže, které o dané trestní věci natočil redaktor Josef Klíma a které měly být odvysílány před konáním prvního hlavního líčení v dané trestní věci. Má za to, že naprostá většina svědků nesdělila nic jiného, než co bylo obsahem těchto reportáží.
Stěžovatel rovněž napadá právní hodnocení druhého ze zločinů, které jsou mu kladeny za vinu, jako zvlášť závažného zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Tvrdí, že smrtí poškozeného R. H. nikdo žádný prospěch nezískal a nemohlo jít ani o zakrytí trestného činu, který byl již od roku 2006 znám a prošetřován. Z tohoto důvodu je dle něj přiléhavé jiné právní hodnocení předmětného skutku, a to jako zločinu zabití dle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Co se týče identifikace nalezené mrtvoly jako osoby poškozeného R. H., poukazuje stěžovatel na skutečnost, že poškozený se měl dva roky po své údajné smrti stát (na základě notářsky ověřeného podpisu) jednatelem dvou obchodních společností. K této skutečnosti stěžovatel navrhoval provedení výslechu dvou dalších svědků, avšak jeho návrhu nalézací soud nevyhověl a této skutečnosti dále nevěnovaly obecné soudy žádnou pozornost. Zcela na okraj pak stěžovatel uvádí, že údajně nebyla řádně provedena ani identifikace nalezených ostatků a není tak jisté, zda šlo o poškozeného.
Jako procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, porušující jeho právo na obhajobu, stěžovatel vnímá i skutečnost, že mu prý bylo znemožněno účastnit se ohledání místa činu a následné rekonstrukce.
Z hlediska hodnocení provedených důkazů stěžovatel (mimo jiné) vytýká obecným soudům, že výpověď spoluobviněného A. D., který se plně doznal, zcela nekriticky hodnotily jako věrohodnou. Poukazuje na údajné dílčí rozpory v jeho tvrzeních (barva jednoho z vozidel, která byla na místě loupeže, nejčastější nominální hodnota uloupených bankovek) z nichž dovozuje, že A. D. se předmětné loupeže vůbec neúčastnil. Výpověď svého bratra označuje za účelovou a podmíněnou tím, že v jiné trestné věci mu bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. Ve vztahu k procesu hodnocení důkazů stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy postupovaly při dokazování a v rámci hodnocení jednotlivých důkazů zcela jednostranně, z čehož dovozuje, že dokazování nebylo v jeho trestní věci vedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Dle stěžovatele obecné soudy zároveň postupovaly v rozporu se zásadou kontradiktornosti a principem presumpce neviny, k čemuž stěžovatel zmiňuje příslušnou judikaturu Ústavního soudu. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy opřely výrok o vině o nepřímé důkazy, přičemž není přesvědčen, že by na jejich základě bylo dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty o existenci relevantních skutkových okolností ospravedlňujících výrok o vině. Na základě této úvahy stěžovatel uzavírá, že obecné soudy své skutkové a právní závěry učinily v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, čímž porušily princip presumpce neviny a princip in dubio pro reo.
Jako další pochybení obecných soudů v dané věci stěžovatel zmiňuje také porušení zásady nullum crimen sine lege a zásady subsidiarity trestní represe, vyplývající z principu ultima ratio. Má za to, že prosazení druhé z uvedených zásad bylo v tomto případě zcela namístě.
V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), a má za to, že závěry v něm formulované se uplatní i v poměrech projednávané věci.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o jeho vině. Rozporuje jednotlivé provedené důkazy, především výpověď obviněného A. D. (svého bratra), namítá nesprávná skutková zjištění nalézacího soudu, neprovedení jím navrhovaných důkazů a má za to, že v projednávané věci byla namístě aplikace principu in dubio pro reo.
Již na úvod Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
V prvé řadě jde o případ tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. opět shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu).
Z posledního z uvedených příkladů vad dokazování se následně vyvinula doktrína tzv. extrémního nesouladu vycházející z principů práva na spravedlivý proces a vylučujícího libovůli v soudním rozhodování. Tím je požadavek nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe rovněž opakovaně zabýval otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem. K vyslovení viny určitým trestným činem se přitom požaduje vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V opačném případě, tedy nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
Ve světle shora uvedených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých námitek stěžovatele.
V.
Ústavní soud úvodem předesílá, že stížnostní argumentace sestává především z námitek, které stěžovatel uplatňoval po celou dobu trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role další revizní soudní instance, což však neodpovídá postavení, které Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velice pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele za popsané trestné činy. Závěr o tom, že stěžovatel se dopustil zvlášť závažných zločinů, jejichž spáchání mu veřejná žaloba kladla za vinu, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Je zřejmé, že trestní soudci nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že dílčí skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Tento závěr je výsledkem procesně bezvadného postupu, přičemž na základě rozsáhlého dokazování, v němž byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi, nelze mít důvodných pochybností o tom, že předmětné skutky se staly a že se jich dopustil obviněný.
V obecné poloze lze vyzdvihnout, že nalézací soud vyslechl celkem 51 svědků, vyšel z několika znaleckých posudků a z velkého množství listinných i věcných důkazů. Hodnotící úvahy obecných soudů zcela odpovídají požadavkům formulovaným v §2 odst. 6 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vlastního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně je třeba říci, že odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru zcela konvenují ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, včetně vypořádání obhajoby stěžovatele a jeho důkazních návrhů. Na základě argumentačně přesvědčivého odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů lze uzavřít, že jejich hodnotící úvahy nevykazují žádné ústavněprávní relevantní deficity a nelze je ani označit za jakkoliv extrémní či svévolné.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům na výslech svědků, zvláště policistů Č. a S. K tomu je třeba poukázat na stranu 37 rozsudku nalézacího soudu, z něhož je zřejmé, že nalézací soud důkazní návrhy stěžovatele nevyslyšel proto, neboť je považoval - s ohledem na množství důkazního materiálu a míru objasněnosti dané věci - za nadbytečné a nepřínosné. Stěžovatel chtěl prostřednictvím výslechu těchto svědků zpochybnit věrohodnost svědka S. (která představovala pouze jednu z mnoha výpovědí, na jejichž základě byly objasněny okolnosti spáchání předmětné loupeže). K tomu však nalézací soud dodal, že neshledal, žádný důvod, proč by měl tento svědek vypovídat vůči stěžovateli křivě. Obdobně odvolací soud na straně 19 svého usnesení připomenul, že nemá, proč by neuvěřil tvrzením uvedeného svědka a připomenul, že tato navazují na další ve věci provedené důkazy, o jejich pravdivosti a věrohodnosti není pochyb. Uvedenou námitkou stěžovatele se následně zabýval i soud dovolací, který dospěl (viz strana 11 jeho usnesení) ke shodnému závěru. Lze proto uzavřít, že stěžovatelem navrhované důkazy směřovaly k vyvrácení určitých tvrzení (spojení stěžovatele s vozidlem Ford Explorer, které bylo použito při loupeži a nepřímé doznání stěžovatele k loupeži), která však byla v dosavadním řízení bez důvodných pochybností již ověřena (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01).
Obdobně Ústavní soud hodnotí i další důkazní návrhy stěžovatele vztahující se k osobě poškozeného. Stěžovatel totiž navrhoval provedení výslechu dvou svědků za účelem "ověření podpisu" poškozeného, přičemž na základě takto formulovaného důkazního návrhu nebyl nalézací soud s to rozpoznat, pod jakým dokumentem měl být poškozený podepsán a z jakého důvodu by měl být jeho podpis ověřován. S ohledem na to, že stěžovatel v dané fázi řízení nevymezil, jaké skutečnosti měl výslech daných svědků objasnit, nepovažuje Ústavní soud zamítnutí takového neurčitého důkazního návrhu za jakkoliv excesivní. Argumentaci, že daní svědci měli potvrdit, že poškozený se měl stát dva roky po své smrti na základě notářsky ověřeného podpisu jednatelem dvou obchodních společností, rozvíjí stěžovatel až v odvolacím řízení (k tomu srov. stranu 29 a 30 usnesení odvolacího soudu).
Odůvodnění napadených rozhodnutí tak v tomto směru byla dostatečně přesvědčivá a odmítnutím zmíněných důkazních návrhů stěžovatele nebylo nijak dotčeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces.
Brojí-li stěžovatel proti použití výpovědi svědka B., který měl uvést, že se mu A. D. během společného pobytu ve vazbě svěřil s tím, že vraždu poškozeného měl spáchat jeho bratr, postačí říci, že nalézací soud daný důkaz sice provedl, avšak protože takový rozhovor popřel A. D., v rámci svých hodnotících úvah z něj nevyšel (srov. strana 39 rozsudku nalézacího soudu či stranu 11 usnesení dovolacího soudu).
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu část výpovědi spoluobviněného J. B., v níž uvedl, že se mu měl stěžovatel později svěřit s tím, že vraždu údajně spáchal jeho bratr A. S uvedenou námitkou se však již vypořádal soud odvolací, který připomenul, že z výpovědi spoluobviněného B. jasně plyne, že po spáchání vraždy se měl k této stěžovatel přiznat. Teprve v roce 2014, tj. čtyři roky po smrti poškozeného, jehož tělo spoluobviněný J. B. pomáhal stěžovateli "odklidit", se měl stěžovatel před B. vyjádřit v tom směru, že vraždu spáchal jeho bratr A. Z uvedeného je zřejmé, která část výpovědi spoluobviněného B. byla skutečně autentická a která naopak reprodukovala toliko tvrzení samotného stěžovatele. Následující úvahu odvolacího soudu, že tvrzení stěžovatele bylo jen snahou snížit jeho podíl na daném trestném jednání, proto považuje Ústavní soud za zcela adekvátní a uzavírá, že se z něj nepodává, že by snad poškozeného usmrtil A. D. (což dovozuje stěžovatel).
Stran tvrzení stěžovatele, že výpovědi jednotlivých svědků mají korespondovat reportáži odvysílané před zahájením hlavního líčení, je třeba říci, že nic takového nebylo v řízení jakkoliv prokázáno a z obsahu napadených rozhodnutí se nijak nepodává, že by svědecké výpovědi a hodnotící úvahy obecných soudů byly jakkoliv ovlivněny údajně "štvavou" mediální kampani. Touto - a nutno dodat zcela obecnou - námitkou stěžovatele se zabýval již dovolací soud, který ji neshledal jakkoliv opodstatněnou.
Ústavní soud se dále zaměřil na stanovisko stěžovatele, dle něhož nebyla řádně provedena identifikace nalezených ostatků a nemá tak být zřejmé, zda šlo skutečně o poškozeného. Zde je třeba říci, že identita poškozeného byla potvrzena odborným vyjádřením na základě porovnání vzorků odebraných z nalezeného lidského těla a jejich porovnání s DNA profilem poškozeného, při němž byla zjištěna individuální shoda (srov. stranu 40 rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud připomíná, že tělo poškozeného bylo nalezeno na místě, které označil spoluobviněný J. B., jež se nacházelo na pozemku ve vlastnictví obchodní společnosti N., jejímiž jedinými společníky a současně i jednateli, byli R. a A. D. Tělo poškozeného bylo - v souladu s výpověďmi A. D. a J. B. - zabaleno v modré plastové plachtě. Kolem krku těla bylo obtočeno škrtidlo a v souladu s výpovědí A. D. byla na hlavě těla přichycena plastová taška. Zároveň je třeba dodat, že to byl právě J. B., kdo stěžovateli pomáhal po vraždě poškozeného jeho tělo skrýt v jámě na předmětném pozemku. Tyto skutečnosti připomenul opětovně i odvolací soud na straně 30 svého usnesení. Odvolací soud přitom, shodně s nalézacím soudem, uzavřel, že s ohledem na identifikaci nalezených lidských ostatků jako poškozeného, na obsah znaleckých posudků [které potvrdily, že způsob usmrcení poškozeného (škrcení), který se podává z výpovědi A. D., korespondoval se zjištěnými poraněními v oblasti krku] a vzhledem k obsahu výpovědí J. B. a A. D., je závěr o ztotožnění nalezeného těla s osobou poškozeného prokázán. S odkazem na závěry odvolacího soudu tuto námitku stěžovatele ostatně odmítl i dovolací soud. Ústavní soud proto toliko odkazuje na závěry soudů obecných a uzavírá, že tyto považuje za zcela adekvátní, logické a dostatečně důkazně podložené.
Ohledně procesního postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel namítá, že mu prý měla být znemožněna účast při ohledání místa činu a v rámci rekonstrukce (pozn. šlo o prověrky na místě ve smyslu §104e tr. řádu). Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že danou námitku stěžovatel vznáší prvně až v řízení před Ústavním soudem. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), a tudíž není možné se jimi meritorně zabývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3968/16, ze dne 30. října 2017 sp. zn. II. ÚS 922/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 586/17). Pokud se tedy danou námitkou nemohly v projednávané věci zabývat obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou nyní Ústavnímu soudu předložena k přezkoumání, nemá ani Ústavní soud žádný prostor, aby tak učinil namísto nich.
Proto pouze na okraj Ústavní soud odkazuje na ustanovení §165 odst. 2 a 3 tr. řádu, upravující právo obhájce být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem. Takové právo obviněnému - na rozdíl od jeho obhájce - zákon nepřiznává a připuštění jeho přítomnosti u vyšetřovacích úkonů ponechává v diskreci orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatele, že v jeho trestní věci obecné soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo, je však nucen konstatovat, že o případ, kdy o vině stěžovatele panují důvodné pochybnosti, v této věci nejde.
Závěr o vině stěžovatele zvlášť závažným zločinem loupeže se podává z celé řady svědeckých výpovědí (nejen tedy z výpovědi A. D.), z nichž některé mají charakter nepřímých důkazů, avšak v souhrnu tvoří vzájemně propojený a uzavřený řetězec (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15, pod bodem 43) podávající zřetelný obraz o přípravě trestného činu, jeho průběhu a následně i nakládání stěžovatele a jeho bratra s odcizenými peněžními prostředky. Tento řetězec nepřímých důkazů je pak doplňován právě výpovědí spoluobviněného A. D., s níž plně koresponduje a nezakládá tak jakoukoliv důvodnou pochybnost o vině stěžovatele spáchaným trestným činem.
V případě zvlášť závažného zločinu vraždy je důkazní situace o to silnější, že vedle výpovědi A. D. existuje výpověď spoluobviněného B., který již od počátku trestního řízení vypovídá shodně a potvrzuje, že mu stěžovatel bezprostředně poté, co dorazil na místo činu, sdělil, že poškozeného zavraždil, na této výpovědi setrval i při hlavním líčení před nalézacím soudem. K tomu lze dále odkázat na strany 28 a 29 usnesení odvolacího soudu, který se hodnocením jednotlivých důkazů stran daného trestného činu podrobně zabývá.
Zbývá dodat, že výhrady stěžovatele ve vztahu k výpovědi jeho bratra, popřípadě k rozporům mezi jeho tvrzeními a výpověďmi některých svědků nejsou s to věrohodnost výpovědi A. D. zpochybnit. Ústavní soud opakovaně připomněl, že existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích spoluobžalovaných, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis pachatele apod. jsou velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2004 sp. zn. II. ÚS 593/02, ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 536/05, ze dne 30. října 2015 sp. zn. I. ÚS 3969/14, anebo ze dne 23. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 804/16) a nelze z nich paušálně dovozovat závěr o nevěrohodnosti dokazování.
Ústavní soud zároveň musí odmítnout výtku stěžovatele, že obecné soudy údajně výpověď A. D. zcela nekriticky hodnotily jako věrohodnou. Naopak konstatuje, že obecné soudy jednotlivá tvrzení bratra stěžovatele vždy dávaly do kontextu dalších provedených důkazů, ať již šlo o další svědecké výpovědi nebo o důkazy věcné či listinné. V tomto směru lze připomenout nález reaktivního granátu použitého při loupeži, na místě, které A. D. označil (srov. stranu 37 rozsudku nalézacího soudu), nález telefonu poškozeného v místě označeném A. D. (viz tamtéž) či způsob získání a dalšího nakládání s vozidly použitými při loupeži, který potvrdily i další svědci (viz strana 37 rozsudku nalézacího soudu). Co se týče druhého z trestných činů, byla věrohodnost A. D. podpořena nejen výpovědí J. B. a nálezem těla poškozeného, ale dalšími svědeckými výpověďmi potvrzujícími, že stěžovatel sám uvedl, že se předmětného trestného činu dopustil.
Ústavní soud neakceptoval ani odkaz stěžovatele na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16, protože obecné soudy ve svých rozhodnutích postupovaly plně v intencích jeho důvodů a v projednávané věci je rozhodné, že vedle výpovědi A. D. či J. B. existovaly další důkazy, jež věrohodnost jejich výpovědí dále potvrzovaly (nešlo tedy o případ "tvrzení proti tvrzení", jak uvádí stěžovatel).
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin vraždy dle §140 odst. 1 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť dle něj nebyl naplněn znak předpokládaný §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tedy spáchání takového trestného činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Dle stěžovatele jednání kladené mu za vinu naplňovalo spíše znaky zločinu zabití dle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit.
Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že mezním okamžikem kdy stěžovatel dospěl k závěru, že je nutné se poškozeného "zbavit" bylo vyjádření poškozeného, které si vyložil tak, že pokud mu stěžovatel nedá nějaké další finanční prostředky, promluví před orgány činnými v trestním řízení o spáchané loupeži. Na základě skutkových zjištění je tak zřejmé, že stěžovatel usmrtil poškozeného s úmyslem zakrýt spáchanou trestnou činnost, která sice byla orgánům činným v trestním řízení známa, ale o jejíchž pachatelích do té doby neměly povědomí. V nastíněných závěrech obecných soudů, na jejichž základu kvalifikovaly jednání stěžovatele jako zvlášť závažný zločin vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neshledává Ústavní soud jakýkoliv náznak svévole při interpretaci příslušných ustanovení trestního zákoníku, a proto nemá přijaté kvalifikaci co vytknout.
K úvaze stěžovatele o aplikaci principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe v případě zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku Ústavní soud toliko konstatuje, že v projednávané věci zcela zjevně nejsou dány okolnosti, které by uplatnění této zásady (ve smyslu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012) odůvodnily. Ani v jednom z případů totiž zcela jistě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a předmětné trestné činy se ani zdaleka nenacházejí na samé spodní hranici trestnosti obdobných trestných činů. K tomu je třeba dodat, že z odůvodnění Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 se podává, že "[z] hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů (...)".
Ústavní soud tak uzavírá, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru odpovídá požadavkům §125 odst. 1 a §134 tr. řádu. Ani v právní kvalifikaci trestné činnosti Ústavní soud neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení a jednotlivé námitky stěžovatele posoudil jako nedůvodné. Napadená rozhodnutí obecných soudů optikou ústavněprávního přezkumu zcela obstála.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu