ECLI:CZ:US:2018:4.US.3184.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3184/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. R. D., B. M. J. a C. D. K., všech společně zastoupených Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 č. j. 7 Tdo 1640/2016-80, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 4 To 232/2015, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2015 č. j. 11 T 48/2012-1251, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 11. října 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. D., M. J. a D. K. (dále také jen "stěžovatelé" nebo "spoluobvinění") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny a principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé jsou současně přesvědčeni, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v jejich trestní věci v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny a článkem 2 odst. 3 a článkem 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012 Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. června 2012 č. j. 11 T 48/2012-500, byli R. D., M. J. a D. K. (spoluobvinění) uznáni vinnými zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Za uvedený zločin jim městský soud uložil podmíněné tresty odnětí svobody v rozmezí od dvaceti měsíců do dvou let, peněžité tresty ve výši od 300 000 do 400 000 Kč, jakož i tresty zákazu činnosti a v případě spoluobviněného R. D. trest propadnutí věci - částky 750 000 Kč.
2) Uvedeného zločinu se měli (stručně řečeno) dopustit tak, že R. D., jakožto právní zástupce obchodní společnosti XX (dále jen "společnost XX"), po předchozí domluvě s obviněnými M. J. (předsedou představenstva společnosti XX) a D. K. (místopředsedou představenstva společnosti XX) nabídl P. D., insolvenčnímu správci obchodní společnosti XY (dále jen "úpadkyně"), úplatek ve výši 750 000 Kč. Tuto částku měl P. D. obdržet za to, že přistoupí na mimosoudní vyrovnání spočívající v tom, že společnost XX zaplatí jemu, jakožto insolvenčnímu správci úpadkyně, namísto sporné dlužné částky 30 541 715 Kč, toliko 6 005 240 Kč, a to i přes případný nesouhlas věřitelského výboru. Uvedenou nabídku obviněný R. D. následně dvakrát zopakoval, v návaznosti na což mu spoluobvinění M. J. a D. K. předali finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč, z čehož 750 000 Kč mělo být předáno jako úplatek P. D., k čemuž dne 23. června 2011 i skutečně došlo.
3) K odvolání všech spoluobviněných a státního zástupce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 4 To 399/2012-658, rozsudek městského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že spoluobviněné uznal vinnými týmž trestným činem, za což jim uložil - oproti městskému soudu - nepodmíněné tresty odnětí svobody. Ve zbytku pak spoluobviněným uložil tytéž alternativní tresty jako městský soud.
4) K dovolání všech spoluobviněných Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením svého velkého senátu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 15 Tdo 885/2013-901, zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud krajskému soudu vytkl, že dostatečně neodůvodnil svůj závěr, dle něhož v dané trestní věci nešlo o nepřípustnou policejní provokaci, a připomenul, že s ohledem na obsah námitek jednotlivých spoluobviněných je zapotřebí se blíže věnovat otázce věrohodnosti svědka P. D. Ve zbytku se dovolací soud se závěry soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace jimi zjištěného skutkového stavu plně ztotožnil.
5) Usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. 4 To 399/2012-981, krajský soud zrušil rozsudek městského soudu ze dne 19. června 2012 č. j. 11 T 48/2012-500, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6) V novém hlavním líčení městský soud provedl řadu důkazů, včetně výslechu policistů podílejících se na vyšetřování dané trestní věci a členů věřitelského výboru úpadkyně, jakož i řadu důkazů listinných, včetně záznamů o obsahu tzv. prostorových odposlechů a o telekomunikačním provozu. Na takto ustáleném skutkovém základu městský soud shledal, že v dané věci nedošlo k nepřípustné policejní provokaci a výpověď svědka P. D. shledal důvěryhodnou. Rozsudkem ze dne 26. května 2015 č. j. 11 T 48/2012-1251, proto uznal spoluobviněné vinnými zločinem podplacení dle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což jim uložil tytéž tresty jako již dříve krajský soud.
7) Rozsudek městského soudu napadli všichni spoluobvinění odvoláními, která krajský soud usnesením ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 4 To 232/2015, zamítl jako nedůvodná, neboť se závěry napadeného rozsudku se plně ztotožnil.
8) Dovolací soud odmítl dovolání všech spoluobviněných usnesením ze dne 19. července 2017 č. j. 7 Tdo 1640/2016-80, jako zjevně neopodstatněná, neboť dospěl k závěru, že jejich námitky soudy nižších stupňů přesvědčivě vyvrátily.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně namítají, že dne 21. dubna 2015 podali návrh na vyloučení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, J. P. (dále jen "státní zástupce") neboť tento zorganizoval osobní schůzku se svědkem P. D. (dále jen "svědek D."). Dne 25. května 2015 byli stěžovatelé vyrozuměni příslušným státním zastupitelstvím, že jejich návrh byl shledán nadbytečným, neboť přípravné řízení již bylo skončeno a daný státní zástupce v jejich trestní věci už žádné úkony nečiní. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jakýkoliv procesní úkon, který činila osoba vyloučená z úkonů trestního řízení, od okamžiku, kdy podjatost takové osoby nastala, nemůže být podkladem pro rozhodnutí v téže trestní věci. V postupu orgánů činných v trestním řízení, které dosud o jejich návrhu formálně nerozhodly, proto spatřují porušení jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření státního zástupce v hromadných sdělovacích prostředcích, která považují za nepřípustná a prokazující jeho údajně negativní postoj k nim samotným.
Dále stěžovatelé namítají, že dne 6. května 2011 povolil státní zástupce v jejich trestní věci realizaci předstíraného převodu dle §158c tr. řádu v podobě "převodu dohody o narovnání". Dle stěžovatelů sjednání "legálního" závazku nespadá pod případy upravené §158c tr. řádu a povolení státního zástupce proto považují za jdoucí nad rámec zákona. K uvedenému zároveň doplňují, že touto jejich námitkou se žádný z obecných soudů věcně nezabýval.
Další námitka stěžovatelů spočívá v údajné nezákonné a nepřípustné policejní provokaci realizované prostřednictvím svědka D. vůči R. D. (dále jen "stěžovatel D."). Na tomto místě stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že úplatek byl žádán svědkem D., resp., že stěžovatel D. mohl pojmout úmysl nabídnout úplatek teprve poté, co jej svědek D. ujistil, že dohodu o narovnání uzavře i přes případný nesouhlas věřitelského výboru. Dále stěžovatelé tvrdí, že na svědka D. měl být vyvíjen nátlak ze strany policejního orgánu, aby celou věc rychle ukončil, popřípadě, aby zjistil, zda peníze posílá M. J. (dále jen "stěžovatel J."). Stěžovatelé tak mají za to, že postupem policejního orgánu došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy, jakož i k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Použití svědka D. se dle stěžovatelů pohybovalo vně zákonných hranic §158c tr. řádu a v podstatě suplovalo činnost agenta ve smyslu §158e tr. řádu.
Stěžovatelé v návaznosti na uvedené rovněž tvrdí, že městský soud sice konstatoval, že "obžalovaní měli úmysl ovlivnit insolvenčního správce předtím, než do věci zasáhla policie", nicméně již prý neuvádí, na základě čeho dovodil existenci úmyslu podplatit svědka D. Obdobně se prý obecné soudy nijak nezabývaly otázkou, do jakého vývojového stadia daný trestný čin dospěl, přičemž v obou těchto pochybeních spatřují ústavně nepřípustnou libovůli v soudním rozhodování a porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Další z pochybení obecných soudů stěžovatelé spatřují v údajně vadném provádění důkazů a navazujícím nesprávném zjištění skutkového stavu dané věci. Městskému soudu stěžovatelé vytýkají, že před provedením výslechu svědků M. B. (dále jen "svědek B.") a F. K., kteří měli vypovídat k tomu, zda případně svědka D. nějakým způsobem instruovali ohledně schůzek se stěžovatelem D., tyto svědky seznámil se svým negativním postojem k podezření z policejní provokace. Takto sugestivně započatým výslechem svědků městský soud údajně porušil základní právo stěžovatelů na soudní ochranu. Porušení daného práva stěžovatelé spatřují rovněž v tom, že svědkyně M. W. a N. J. (dále jen "svědkyně"), které měly být přítomny poslední schůzce svědka D. se stěžovatelem D., a jejichž výslechy dovolací soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí uložil provést, ve svých výpovědích předání úplatku nepotvrdily. Ve vztahu k procesu dokazování stěžovatelé závěrem doplňují, že předseda senátu městského soudu porušil jejich právo na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny, když jim a jejich obhájcům neumožnil klást státnímu zástupci dotazy ohledně jeho schůzky se svědkem D.
Stěžovatelé rovněž poukazují na absenci úředního záznamu o nasazení shora uvedených svědkyň, které měly být přítomny poslední schůzce svědka D. a stěžovatele D., jakož i o komunikaci mezi policejním orgánem a svědkem D. v době, kdy byl tento vybavován odposlouchávací technikou a instruován, jak vést rozhovor se stěžovatelem D. Obdobně prý neexistuje žádný úřední záznam o obsahu aktovky svědka D. před předáním úplatku a bezprostředně poté. Na základě těchto údajných pochybení stěžovatelé dovozují, že skutkový stav dané věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a bylo zapotřebí rozhodnout v souladu s principem in dubio pro reo.
Stran osoby svědka D. stěžovatelé namítají, že tento je údajně nevěrohodný, což se má (mimo jiné) podávat z toho, že v průběhu trestního řízení několikrát změnil výpověď, včetně popisu průběhu schůzek se stěžovatelem D., jakož i ze skutečnosti, že trestní oznámení podal po více než dvou měsících od první schůzky, kde mu již měl být nabídnut úplatek. Ačkoliv dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí uložil obecným soudům zabývat se otázkou věrohodnosti daného svědka podrobněji, mají stěžovatelé za to, že tomuto příkazu obecné soudy dostály toliko formálně a ignorovaly řadu okolností svědčících o nevěrohodnosti daného svědka.
V neposlední řadě stěžovatel M. J. a stěžovatel D. K. namítají, že nebyla nijak prokázána jejich vazba na případný trestný čin stěžovatele D., resp. že zde panují důvodné pochybnosti o tom, zda tento případně nejednal "na vlastní pěst". Obecné soudy prý neoznačily jediný důkaz, z něhož by plynulo, že stěžovatelé J. a K. věděli či měli vědět o nabídce úplatku, což stěžovatelé opět shledávají jako odporující principu in dubio pro reo, resp. principu presumpce neviny.
V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 6. prosince 2017 stěžovatelé poukázali na obsah rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "insolvenční soud") ze dne 10. listopadu 2017 č. j. 36 Cm 81/2009-288, jímž byla žaloba, kterou se svědek D., jakožto insolvenční správce úpadkyně, domáhal vůči společnosti XX zaplacení 30 541 715 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Zároveň insolvenční soud vyhověl vzájemnému návrhu společnosti XX na zaplacení 6 005 240 Kč s příslušenstvím a uložil insolvenčnímu správci úpadkyně zaplatit tuto částku žalované.
IV.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Městský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Krajský soud ve stanovené lhůtě nevyužil svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.
Dovolací soud ve svém vyjádření konstatoval, že námitky stěžovatelů jsou v podstatě opakováním jejich námitek uplatněných již v dovolacím řízení, pročež odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud uvážil, že vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumentaci, a proto nepovažoval jejich zaslání stěžovatelům k případné replice za nutné.
V.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelů se závěry shora označených rozhodnutí obecných soudů stran otázek podjatosti státního zástupce, zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů, včetně otázky policejní provokace, dále hodnocení jednotlivých důkazů, jakož i posouzení otázky viny stěžovatelů.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jakožto předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15, či ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15).
Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci.
Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním trestním řízení se bere v úvahu též stanovisko obviněného (podezřelého), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. června 1996, č. stížnosti 22399/93, ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. října 1982, č. stížnosti 8692/79 či ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. října 1984, č. stížnosti 9186/80).
Při rozhodování o podjatosti osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu tedy platí, že k vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15 či ze dne 3. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 2865/17).
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval i otázkou tzv. policejní provokace (z nedávné doby viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16). Formuloval přitom zásadu, dle níž policejní orgány nesmějí provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. Za porušení článku 39 Listiny a článku 7 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud označil případy, kdy se jednání státu (policejního orgánu) stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2000 sp. zn. 597/99). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 vyplývá, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin, či mu jakoukoli formou pomáhaly (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. března 2002 sp. zn. I. ÚS 591/01, ze dne 17. července 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02, či ze dne 29. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 728/01).
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně - požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty (případně i soukromé osoby řízené či instruované policií), byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04, či ze dne 13. září 2007 sp. zn. III. ÚS 1285/07).
Citovaná judikatura Ústavního soudu respektuje závěry Evropského soudu pro lidská práva formulované jak ve věci věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. června 1998, č. stížnosti 25829/94, tak ve věci Bannikova proti Rusku ze dne 4. listopadu 2010, č. stížnosti 18757/06. Ve druhém z uvedených rozhodnutí přitom Evropský soud pro lidská práva připomněl, že je třeba odlišovat na jedné straně vyprovokování trestného činu a na straně druhé použití legitimních utajených technik v průběhu vyšetřování trestných činů; použití těchto technik nemůže samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, avšak musí být udržováno v jasných mezích právě s ohledem na nebezpečí policejní provokace.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž velmi obsáhle brojí proti skutkovým zjištěním orgánů činných v trestním řízení, zákonnosti jednotlivých důkazům, jakož i proti procesu dokazování jako takovému.
K tomu Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ve své dosavadní judikatuře však Ústavní soud formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. Kasační zásah Ústavního soudu přichází v úvahu v případech, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). Druhou kategorií protiústavních pochybení v průběhu dokazování pak představují případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. opět shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu).
Z této kategorie se následně vyvinula doktrína tzv. extrémního nesouladu vycházející z jednoho z principů práva na spravedlivý proces a vylučujícího libovůli v soudním rozhodování. Tím je požadavek nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe rovněž opakovaně zabýval otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem. K vyslovení viny určitým trestným činem se přitom požaduje vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V opačném případě, tedy nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
VI.
Ve světle shora uvedených obecných východisek Ústavní soud přezkoumal jednotlivé námitky stěžovatelů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatelů a jejich závěr o tom, že stěžovatelé se dopustili dané trestné činnosti, je výsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Zároveň je zřejmé, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že daný skutek se stal, tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku městského soudu. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatelů je výsledkem procesně bezvadného postupu. Nelze proto říci, že by zde byly dány důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr o vině stěžovatelů shora popsaným trestným činem.
Uvedená skutková zjištění obecné soudy promítly do svých hodnotících úvah, které plně odpovídají požadavkům formulovaným v §2 odst. 6 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vlastního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídají požadavkům ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, včetně vypořádání obhajoby stěžovatelů. Na základě argumentačně přesvědčivých odůvodnění napadených rozhodnutí lze uzavřít, že hodnotící úvahy obecných soudů nevykazují žádné ústavněprávně relevantní deficity a nelze je ani označit za jakkoliv extrémní či snad svévolné.
K dílčím námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí následující.
Námitkou podjatosti státního zástupce z důvodu schůzky, která měla dne 2. května 2011 proběhnout mezi ním a svědkem P. D., kde prý tito měli probírat další postup v dané trestní věci, se obecné soudy opakovaně zabývaly (srov. strany 45 až 46 rozsudku městského soudu, stranu 14 usnesení krajského soudu). Přitom na základě výpovědí jednotlivých aktérů dané schůzky dospěly k závěru, že státní zástupce kontaktoval svědka D. z důvodu, že se od policejního orgánu dozvěděl o obavách svědka ohledně dohody o mimosoudním vyřešení sporu, která měla být v rámci předstíraného převodu uzavřena mezi ním, jakožto insolvenčním správcem úpadkyně a společností XX (tj. že by tato mohla být považována za platnou dohodu o narovnání). Z obsahu odposlechu pořízeného dne 2. května 2011 (č. l. 168 a 169), jakož i z výpovědí obou účastníků schůzky, je zřejmé, že smyslem schůzky bylo probrat otázku platnosti dohody o mimosoudním vyřešení sporu a její možné dopady na probíhající spor mezi insolvenčním správcem a obchodní společností XX. Na základě provedeného dokazování však nebyla prokázána tvrzení stěžovatelů, že schůzek mělo proběhnout více, ani že jejich obsahem měl být další postup v dané trestní věci.
Ve světle shora předestřené judikatury pak Ústavní soud neshledal naplnění ani jednoho z kritérií vedoucích k závěru o tom, že na úkonech tohoto konkrétního trestního řízení se podílela osoba, již by bylo třeba pro poměr k projednávané věci nebo k dotčeným osobám (§30 odst. 1 tr. řádu) vyloučit. Jak totiž dovodil již městský soud (strana 45 jeho rozsudku) nešlo o setkání, které by prokazovalo blízký vztah státního zástupce a svědka D. Obdobně ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v dané věci byla dána opodstatněná obava o podjatosti státního zástupce vzhledem k jeho poměru k věci nebo dotčeným osobám, neboť takový poměr nebyl prokázán. Na tomto závěru ničeho nemění blíže nespecifikovaná tvrzení stěžovatelů o vyjádřeních státního zástupce stran předmětné trestní věci v hromadných sdělovacích prostředcích.
Zároveň je však třeba říci, že konkrétní postup státního zástupce je třeba označit za hraniční. Ústavní soud však plně chápe prekérnost situace, v níž se svědek D., jakožto insolvenční správce úpadkyně, ocitl, když s ohledem na stadium, v němž se daná trestní věc v rozhodné době nacházela, bylo zapotřebí postupovat diskrétně, tak aby nebyl zmařen účel trestního řízení.
Zbývá toliko dodat, že o námitce podjatosti státního zástupce již jednou rozhodl (byť nikoli v souvislosti s danou schůzkou) státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 1. prosince 2012 č. j. 2 ZT 105/2011-90 tak, že daný státní zástupce není vyloučen z vykonání úkonů daného trestního řízení. Nelze ani přitakat výtce stěžovatelů, že o jejich další námitce podjatosti státního zástupce P. nebylo adekvátním způsobem rozhodnuto. Jak totiž připomenul Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2169/15, stěžovatelé mohli uvedenou výhradu uplatnit v rámci opravných prostředků, což také učinili a krajský soud se jí následně i adekvátně věnoval (srov. stranu 14 jeho usnesení). Stěžovatelům se tak dostalo kvalifikované reakce na jejich návrh, a to jak ze strany státního zastupitelství, tak i obecných soudů.
Pokud jde o námitky stěžovatelů ohledně předmětu předstíraného převodu dle §158c tr. řádu, je třeba na úvod říci, že jde o otázku výkladu tzv. "jednoduchého práva", který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. V takové situaci je z hlediska přezkumu napadených rozhodnutí optikou Ústavního soudu rozhodné, zda výklad, že "dohoda o mimosoudním vyrovnání" (tj. narovnání) je způsobilá býti předmětem předstíraného převodu dle §158c odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu, lze označit za excesivní či nikoliv. Dle Ústavního soudu je nadto nezbytné na danou problematiku nahlížet materiálně.
Ač totiž lze dát za pravdu právnímu zástupci stěžovatelů, že samotný převod dohody v podobě listiny postrádá smysl, Ústavní soud má za to, že předmětem převodu je třeba v této věci rozumět dílčí práva a povinnosti, které byly mezi účastníky narovnání sporné, a které měly být postaveny najisto. Jinými slovy právě tato práva a povinnosti představují ony "věci pocházející z trestného činu" ve smyslu §158c odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nebýt úplatku poskytnutého stěžovatelem D., nikdy by k jejich vzniku (resp. změně původních práv) nedošlo. S ohledem na specifické skutkové okolnosti dané věci si ostatně nelze představit jiný scénář, při němž by orgány činné v trestním řízení mohly dosáhnout kýženého cíle, tj. objasnění trestné činnosti a jejích pachatelů, aniž by zároveň nedošlo k uzavření dohody o mimosoudním vyřešení sporu, neboť právě uzavřením této dohody bylo podmíněno následné poskytnutí úplatku ze strany stěžovatele D. Ústavní soud proto nepřisvědčil ani této námitce, jíž se stěžovatelé snažili zpochybnit zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ergo i opatřených důkazů. Současně však Ústavní soud dodává, že obecné soudy předmětné námitce stěžovatelů nevěnovaly dostatečnou pozornost, pročež bylo zapotřebí, aby se s ní podrobněji vypořádal sám. Výklad, který obecné soudy implicitně přijaly, neshledal Ústavní soud nijak excesivním, nebyl dán prosto pro jeho eventuální kasační zásah.
S uvedeným souvisí i další z námitek spočívající v údajném vyprovokování trestné činnosti stěžovatelů, resp. stěžovatele D., policejním orgánem. K tomu je na úvod třeba říci, že potřebu ozřejmění postupu policejního orgánu v této věci považoval již dříve dovolací soud za důvod kasace měnícího rozsudku krajského soudu (viz strany 21 a 22 prvního usnesení dovolacího soudu). Uvedenou otázkou se proto - ve světle usnesení dovolacího soudu - soudy nižších stupňů opakovaně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že k nepřípustné policejní provokaci nedošlo a postup policejního orgánu shledaly jako korektní (srov. především stranu 41 a násl. druhého rozsudku městského soudu).
Obecné soudy měly za prokázané, že tím, kdo prvotně přišel s nabídkou úplatku za vyřízení celé záležitosti (pohledávky dlužnice za společností XX) byl právě stěžovatel D. Naopak tvrzení stěžovatelů, že stěžovatel D. měl s nabídkou úplatku přijít až teprve poté, co byl svědkem D. ujištěn o tom, že narovnání bude sjednáno i přes nesouhlas věřitelského výboru dlužnice, bylo v řízení před obecnými soudy vyvráceno (srov. např. stranu 42 druhého rozsudku městského soudu). Lze tedy uzavřít, že obecnými soudy bylo vyvráceno tvrzení obhajoby, že svědek v nevinné mysli vzbudil úmysl spáchat trestný čin. Co se týče otázky, zda byl na svědka D. ze strany policejního orgánu vyvíjen jakýkoliv nátlak, byla i tato dostatečně objasněna se závěrem, že k žádnému takovému nátlaku na svědka nedocházelo.
V těchto závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádná protiústavní pochybení. Ani skutečnost, že svědek se snažil v rámci rozhovoru se stěžovatelem D. zjistit, zda úplatek nepochází od dalších dvou stěžovatelů, nelze dle Ústavního soudu označit za jakoukoliv formu policejní provokace či nezákonnost. Nad rámec výše uvedeného pak nezbývá, než odkázat na důvody usnesení dovolacího soudu, jímž byla dovolání všech stěžovatelů odmítnuta (srov. strany 13-14).
Tvrzení stěžovatelů, že svědek D. de facto suploval činnost agenta, nemohl Ústavní soud akceptovat. Svědek D. vstoupil do kontaktu s orgány činnými v trestním řízení až poté, co byl zločin podplacení již dokonán (k tomu viz níže) a jeho činnost v dané věci spočívala toliko v tom, že zajistil vše, čím stěžovatel D. podmiňoval poskytnutí úplatku. Ani tuto námitku proto Ústavní soud nepřijal.
Ani další námitce stěžovatelů, dle níž se prý obecné soudy blíže nezabývaly otázkou existence zavinění, resp. úmyslu stěžovatelů podplatit svědka D., nemohl Ústavní soud přitakat. Městský soud ve svém rozhodnutí velice podrobně zdokumentoval průběh celé kauzy, komunikaci mezi jednotlivými stěžovateli, jakož i způsob, jakým byly finanční prostředky určené k podplacení svědka D. obstarány. V návaznosti na jednotlivá skutková zjištění následně městský soud učinil závěr, že již dne 15. února 2011 byla mezi stěžovateli dohodnuta výše úplatku (viz stranu 43, 44 a 53 jeho rozsudku) a že tedy již v tento den všichni stěžovatelé pojali úmysl spáchat trestný čin. Ústavní soud, poté co se seznámil s velice podrobným odůvodněním rozsudku městského soudu, jakož i s obsahem spisu, konstatuje, že daný závěr městského soudu nelze považovat za případ tzv. extrémního nesouladu, jakkoliv se závěr o zavinění všech stěžovatelů podává především z řady nepřímých důkazů a navazující logické úvahy městského soudu.
Ústavní soud nemohl rovněž akceptovat ani výhradu, že obecné soudy prý nijak blíže neobjasnily, do jakého vývojového stadia daný trestný čin dospěl, čímž se měly dopustit ústavně nepřijatelné libovůle ve svém rozhodování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zcela zjevné, že stěžovatelé byli odsouzeni za dokonaný zločin podplacení dle §332 odst.1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Přitom dle městského soudu byl okamžikem dokonání daného zločinu již 15. únor 2011, kdy stěžovatel D. nabídl svědku D. úplatek ve výši 750 000 Kč (strana 44 rozsudku městského soudu).
Co se týče procesu dokazování a výhrad stěžovatelů vůči způsobu provádění výslechu svědků (konkrétně policistů, kteří se podíleli na vyšetřování dané trestní věci a státního zástupce), Ústavní soud konstatuje, že žádné ústavněprávně relevantní pochybení v tomto směru nezjistil. Zvláště svědek B. vypovídal k dotazům obhájců stěžovatelů velice podrobně a k jeho výslechu nejsou z protokolu o hlavním líčení patrné žádné námitky (viz č. l. 1187-1195).
Pokud jde o výslech státního zástupce, obhájci stěžovatelů požadovali zbavit jej mlčenlivosti v širším rozsahu, avšak jejich návrhu městský soud nevyhověl, což následně promítl i do odůvodnění svého rozsudku (viz stranu 51 daného rozsudku). Po seznámení se s obsahem protokolu Ústavní soud konstatuje, že zamítnutí daného důkazního návrhu nelze považovat za vadné, neboť výpověď státního zástupce byla ve vztahu k otázce případné policejní provokace dostatečně podrobná. Co se týče svědkyň W. a J., tak tyto shodně uvedly, že se na danou trestní věc nepamatují (viz č. l. 977 a 1154). K tomu lze toliko dodat, že městský soud skutkový závěr o předání úplatku na výpovědích těchto svědkyň ani nezaložil.
Ústavní soud nezjistil, že by snad městský soud svá skutková zjištění vystavěl na důkazech, které v řízení nebyly provedeny, resp. které nejsou součástí spisu, jak naznačují stěžovatelé. Naopak o vydání věci - obálky, v níž bylo následně nalezeno 750 000 Kč -, kterou orgánům činným v trestním řízení vydal svědek D., byl pořízen protokol, jenž se nachází na č. l. 251 a 252 spisu. Námitku stěžovatelů ohledně nepořízení úředních záznamů o nasazení svědkyň W. a J., Ústavní soud považuje za neopodstatněnou, neboť o takovýchto skutečnostech trestní řád neukládá pořídit úřední záznam (nemají-li jimi zjištěné skutečnosti následně sloužit jako důkaz). Ústavní soud proto uzavírá, že v tomto směru nezjistil řádné důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr městského soudu o zjištěném skutkovém stavu věci.
Konečně stran otázky věrohodnosti svědka D. Ústavní soud konstatuje, že i touto otázkou se obecné soudy pečlivě zabývaly. Související námitky stěžovatelů tedy představují jen pokračující polemiku s důvody napadených rozhodnutí a Ústavní soud, namísto opětovné rekapitulace jejich odůvodnění, toliko odkazuje na příslušné pasáže napadených rozhodnutí (srov. strany 42, 43 a 46-49 rozsudku městského soudu, stranu 13 usnesení krajského soudu a dílem pak stranu 13 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy se, po kasaci rozsudku krajského soudu, danou otázkou zabývaly ryze formalisticky.
Poslední námitka vznesená v ústavní stížnosti se týká prokázání viny stěžovatelů K. a J., kteří jsou přesvědčeni, že obecné soudy neprovedly žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že věděli či měli vědět o nabídce úplatku. Ústavní soud konstatuje, že dané námitce stěžovatelů nepřitakal již dovolací soud v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia (srov. stranu 22 daného usnesení).
Jde-li o konkrétní důkazy, pak je třeba poukázat na obsah pořízených odposlechů (č. l. 168-176, včetně přiložených CD), protokoly o sledování osob a věcí (č. l. 191-200, včetně přiložených CD), jakož i na listinné důkazy - dohodu o poskytnutí právní služby (převodu částky 6 005 240 Kč z účtu společnosti XX na účet dlužnice) za odměnu ve výši 1 200 000 Kč (č. l. 341-343), smlouvy o půjčce, směnky a příjmové a výdajové pokladní doklady (č. l. 321, 324, 335-338 a 345-352), které městský soud zasadil do celkového a logického kontextu (srov. stranu 20 a násl. rozsudku městského soud).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že okresní soud splnil stran hodnocení daných důkazů, které byly opatřeny zákonným způsobem, veškeré požadavky, které na něj klade §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i §125 tr. řádu a je přesvědčen, že městský soud nabyl vnitřní přesvědčení, v kvalitě praktické jistoty, o tom, že stěžovatelé nejenže věděli o nabídce úplatku svědku D., ale stěžovateli D. i opatřili nezbytné finanční prostředky.
Ústavní soud dodává, že rozhodnutí insolvenčního soudu, na nějž stěžovatelé odkazovali závěrem své ústavní stížnosti, nemá na posouzení projednávané věci žádný vliv. Jak je totiž z odůvodnění napadených rozhodnutí (a zvláště z pořízených odposlechů) zřejmé, účelem protiprávního jednání stěžovatelů bylo celou záležitost s pohledávkou dlužnice za společností XX co nejvíce urychlit a s konečnou platností vyřešit (srov. stranu 50 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovatelům zaručených základních práv. Byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu