ECLI:CZ:US:2019:1.US.3435.18.1
sp. zn. I. ÚS 3435/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2017 č. j. 14 C 100/2015-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 č. j. 91 Co 197/2017-142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 898/2018-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy pouze konstatovaly porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v soudním řízení, ale nepřiznaly mu finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v jím požadované výši 1 050 000 Kč. K porušení výše uvedených práv mělo dojít zejména tím, že se soud prvního stupně dopustil nepřípustného excesu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a dále tím, že odvolací soud odůvodnil nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě tak, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen a byl mu vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že pouhé konstatování porušení práva je naprosto nedostatečné a nenapravuje chyby, kterých se soudní soustava dopustila.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím, jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008. Stěžovatel byl v tomto trestním řízení uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008, a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců a k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím trestních soudů v dané věci byly zdejším soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení sp. zn. I. ÚS 3513/14 a II. ÚS 3365/15).
V řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. uložil Obvodní soud pro Prahu 7 vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl jeho žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 987 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 63 000 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítacím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II). Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že ".[z]adostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo." Platná právní úprava tedy připouští, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nemusí být vždy přiznáno v penězích. Tento stav přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladná se zárukami plynoucími z čl. 36, jakož i čl. 38 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14).
Domněnce stěžovatele, že pochybení spočívající v nepřiměřené délce řízení, musí vždy "automaticky", bez dalšího vést k přiznání náhrady v penězích, pak nelze přisvědčit. Příslušná zákonná úprava totiž ponechává na civilních soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly též náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to v přiměřené výši.
Ústavní soud ověřil, že individuální okolnosti stěžovatelova případu svědčí o tom, že výroky ústavní stížností napadených rozhodnutí je třeba považovat za ústavně konformní. Soudy své rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily a závěry v nich obsažené přiléhavě opřely o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 3300/2013 nebo rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 či 30 Cdo 785/2015), jakož i zdejšího soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3013/11 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3016/11). Zcela korektně přihlížely k tomu, že vedlejší účastník v rámci předběžného uplatnění nároku konstatoval, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Podstatným se pak jeví, že v rámci předběžného uplatnění nároku bylo konstatováno porušení práva a soudy poskytly stěžovateli zadostiučinění formou zmírnění ukládaného trestu.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu