ECLI:CZ:US:2019:1.US.351.19.1
sp. zn. I. ÚS 351/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Šumavská 1048/21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 8 To 472/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 Pátrání České Budějovice (dále jen "celní orgán") ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. CB 835230/TS-5-2016, č. j. 1302-81/2018-900000-752.3, nebylo podle §77b odst. 3 trestního řádu s odkazem na §79a odst. 1 a §79g odst. 1 trestního řádu vyhověno žádosti stěžovatele o zrušení zajištění peněžních prostředků vydaných, resp. odňatých při provedení prohlídky jiných prostor a pozemků. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu. Stěžovatel rovněž podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Namítá, že v napadeném usnesení chybí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, jakož i důkazy, o něž se skutková zjištění opírají. Podle jeho názoru obsahuje napadené usnesení pouze citaci příslušných ustanovení trestního řádu a domněnky, z nichž celní orgán i Městský soud v Praze vycházely. Podle stěžovatele není přípustné po více než dvou letech prověřování odkazovat na pouhou pravděpodobnost, že určitý majetek byl nabyt za výnosy z trestné činnosti, tedy že nelze vycházet z pouhé domněnky o existenci reálného podezření, že by se mohlo jednat o finanční prostředky pocházející z trestné činnosti. Upozorňuje, že napadené usnesení nebylo řádně odůvodněno a Městský soud v Praze pouze odkazuje na svá předcházející rozhodnutí. Postup orgánů činných v trestním řízení považuje za svévoli orgánů státu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků stěžovatele v rámci předmětného trestního řízení již bylo podrobeno přezkumu, a to na základě jeho předchozí ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2760/18 tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Výše popsaná argumentace stěžovatele je přitom prakticky totožná s tou, kterou zahrnul právě do své předchozí ústavní stížnosti.
Jelikož se skutkový stav v mezidobí nezměnil, musí Ústavní soud zopakovat, že se trestní řízení stále nachází ve své úvodní fázi, tj. ve fázi prověřování. Rozhodování o dalším postupu v řízení, včetně rozhodování o zajišťovacích prostředcích, tedy z podstaty věci často nemůže vycházet ze skutečností zjištěných s naprostou jistotou, takže závěr o nabytí určitého majetku za výnosy z trestné činnosti může být založen i na pravděpodobnostních předpokladech. Ústavní soud dále připomíná, že trestná činnost prověřovaná v předmětném trestním řízení měla spočívat ve vytvoření podvodného řetězce firem sestavených za účelem vylákání daňové výhody na DPH, a tedy nepochybně patří do kategorie sofistikované kriminality, jejíž objasnění je obzvláště složité.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v průběhu trestního řízení opakovaně žádal o zrušení zajištění peněžních prostředků a rozhodné skutkové okolnosti se nezměnily, nelze Městskému soudu v Praze vytýkat, že v napadeném usnesení v podrobnostech odkazoval na svá předchozí rozhodnutí (konkrétně na usnesení ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 8 To 39/2018 a na usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 8 To 218/2018). Městský soud v Praze navíc správně poznamenal, že doba, která uplynula od předchozího výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, není natolik dlouhá, aby v důsledku jejího plynutí bylo možno označit zajištění peněžních prostředků jako neúměrné.
Ústavní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje a dodává, že k vydání, resp. k odnětí předmětných peněžních prostředků došlo (původně pro důkazní účely) dne 8. 6. 2017. Ke dni vydání napadeného usnesení tedy zajištění těchto peněžních prostředků trvalo dobu mírně přesahující sedmnáct měsíců. Ústavní soud tak vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledává tuto dobu nepřiměřenou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3662/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu