ECLI:CZ:US:2019:1.US.364.19.1
sp. zn. I. ÚS 364/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2016 č. j. 23 Nc 95/2014-336 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018 č. j. 15 Co 292/2016-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci o výkonu rodičovské odpovědnosti a o výživném pro dobu do a po rozvodu.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že nezletilí synové byli svěřeni pro dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu v částce 10 000 Kč na staršího syna a v částce 8 000 Kč na mladšího syna. Dále byl upraven styk otce se syny, a to v každém lichém kalendářním týdnu v roce vždy od středy, kdy děti převezme ve školských zařízeních do neděle 19:30 hod, upraven byl i styk během svátků a prázdnin a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel zejména namítá, že městský soud vydal rozhodnutí, aniž jej poučil, která podstatná tvrzení otce má za prokázaná a která nikoliv; jako stěžejní důkaz soud označil znalecký posudek, aniž by byl vyhodnocen v souvislosti s jinými skutečnostmi a důkazy; k vyloučení střídavé péče nebyly dány potřebné důvody. Soudu vytýká, že v řadě věcí uvádí, že má tvrzení za prokázaná, ačkoliv v podstatě přitakal tvrzení matky. Jako příklad uvádí popis situace a postoje rodičů, týkající se změny jména nezletilého.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že rozsudek nedostatečně odůvodnil, neboť nezahrnul do svých úvah všechny rozhodné skutečnosti k posouzení zájmu dětí a opomenul zhodnotit schopnost komunikace rodičů v době rozhodování odvolacího soudu. Znalecký posudek znalkyně Landové, který soud užil jako stěžejní důkaz a rozhodl podle jeho závěrů, vykazuje mnoho vad. Namítá i nesprávnost zadání otázek znalci a předkládá názor a výhrady psychologa PhDr. Tomáše Nováka k tomuto znaleckému posudku. Soud nevzal ani v potaz stěžovatelem předložený znalecký posudek znalkyně Mgr. Telcové, která rovněž poukazovala na zásadní chyby znaleckého posudku znalkyně Landové. Soud však tento stěžovatelem předložený revizní znalecký posudek zpochybnil a nezahrnul jej do svého rozhodování. Dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ke střídavé výchově a zdůrazňuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Za komplexní posouzení zájmu dítěte přitom nelze považovat jediné vyjádření dětí před soudem. Rozsudek soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť soud v odůvodnění neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním. Rovněž rozhodnutí v rozsahu určení výše výživného podle stěžovatele neodpovídá majetkovým poměrům otce, tedy je vadné a zcela nepřezkoumatelné.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud, který se seznámil s obsahem spisu, se především neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazovaní a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Z jejich odůvodnění vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Ústavní soud ověřil, že soudy nevycházely jen ze znaleckého posudku zpracovaného soudem určenou znalkyní, a jeho doplnění, ale vzaly v úvahu vše, co v průběhu řízení vyšlo najevo, důkazy posuzovaly jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Přihlédly k tomu, že děti jsou dlouhodobou konfliktní situací v rodině emočně přetěžovány. Vztahy mezi rodiči jsou narušeny, vázne mezi nimi komunikace, na počátku řízení byla situace zcela vyhrocena (fyzické napadení matky stěžovatelem, schválnosti ze strany otce, kdy matka byla nucena se obrátit na policii, neboť otec jí odmítal děti vydat, přestože o to žádaly).
Krajský soud rovněž dostatečně objasnil, proč stěžovatelem předložené posudky nemohly zvrátit rozhodování soudu. Obě děti byly krajským soudem vyslechnuty a obě přesvědčivě, bez jakýchkoliv pochybností shodně uvedly, že si přejí i nadále být v péči matky, u které se cítí více doma, s otcem se chtějí stýkat. Mladší syn jednoznačně upřednostňuje výchovu a péči matky, starší syn střídavou péči zcela nezavrhuje, avšak preferuje stávající rodinné uspořádání. Kolizní opatrovník v průběhu řízení opakovaně prováděl šetření v bydlišti nezletilých, potvrdil krizovou situaci ve vztazích rodičů. Prováděl i pohovor s dětmi, které uvedly, že si střídavou výchovu nepřejí. Přání dětí tedy bylo prokazatelně zjištěno, přičemž se nejedná o jejich ojedinělý postoj.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06). Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování o výživném dopustily libovůle.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžejním argumentem je přitom zpochybnění závěrů znaleckého posudku a vyhledávání eventuálních procesních pochybení, jež by podle stěžovatele měla vést k nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu však není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Uvedené platí i v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen advokátem a měl možnost využívat svá procesní práva, okolnost, že soudy někdy ne zcela precizně a především ne způsobem, který by stěžovatel považoval za vyhovující, formulovaly svá zjištění, není s to posunout věc do ústavní roviny. Ústavní soud v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného.
Pokud jde o poukaz na předchozí judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře týkající se střídavé výchovy mj. uvedl, že ze zákona nevyplývá žádná priorita řešení při rozhodování o svěření do péče. Je proto především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilých do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních soudu. Z těchto důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozporné z předchozí judikaturou Ústavního soudu.
Úkol Ústavního soudu nespočívá v porovnávání názorů jednotlivých soudů v konkrétních sporech rodičů o výchovu a výživu nezletilých dětí. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dostatečně osvětlil východiska, která je třeba při rozhodování obdobných sporů zohlednit, kdy zdůraznil, že prioritním zájem musí být zájem dítěte. Ústavní soud proto vydává kasační rozhodnutí jen v extrémních případech, zejména, kdy kde o zásah, jež svou intenzitou může neodčinitelným způsobem zasáhnout do práv nezletilých dětí.
Je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit k jejich oboustranné spokojenosti. Již sama skutečnost, že rodiče nejsou schopni se domluvit bez pomoci soudu a dokonce se obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy. Zodpovědný vztah k rodičovství a skutečný, nejen tvrzený, zájem o dítě, se projevuje i ve schopnosti rodičů se o výchově dětí po jejich rozchodu přijatelně domluvit a respektovat přání dětí, zejména pokud jde o děti ve věku 15 a 12 let. Direktivní vynucování způsobu výchovy jedním z rodičů má kontraproduktivní účinek a vede k odcizení dítěte a rodiče. Ani v nyní projednávané věci tak nelze předpokládat, že soud svým výrokem zajistí fungování vzájemných rodinných vztahů a případně přiměje dospívající děti, aby projevily zájem o střídavou výchovu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu