ECLI:CZ:US:2019:2.US.1971.19.1
sp. zn. II. ÚS 1971/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 356/7, Ostrava - Nová Bělá, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 6. 2018, č. j. 66 T 94/2017-384, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2018, č. j. 3 To 392/2018-417, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Tdo 312/2019-460, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Okresního soudu v Bruntále (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu dle §210 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem sám a dílem ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce jednoho roku a šesti měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 500 Kč, a to v měsíčních splátkách po 2 500 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce dvou měsíců.
3. Stěžovateli byly za vinu kladeny dva skutky, z nichž první, zjednodušeně řečeno, spočíval v tom, že stěžovatel měl nahlásit dne 23. 6. 2015 v Ostravě pojišťovně, s níž měl uzavřenou pojistnou smlouvu ze dne 28. 1. 2015, pojistnou událost spočívající v poškození čelního skla motorového vozidla, k němuž se pojistná smlouva vztahovala, kdy nepravdivě uvedl, že k poškození čelního skla došlo až dne 22. 6. 2015, ačkoliv věděl, že k němu došlo ve skutečnosti již před datem 10. 3. 2015, neboť si byl vědom, že pojištění skel vozidla bylo pro první tři měsíce účinnosti smlouvy sjednáno se spoluúčastí ve výši 50 %.
4. Druhý skutek kladený stěžovateli za vinu spočíval, rovněž s určitou mírou simplifikace, v tom, že tento v době od 26. 11. 2015 do 22. 1. 2016 po předchozí vzájemné domluvě s další osobou, jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, v souvislosti se stejnou nahlášenou pojistnou událostí, s cílem dosáhnout vyplacení pojistného plnění bez provedení opravy vozidla a toto pojistné plnění si rozdělit, vystavil této další osobě bianco plnou moc za účelem fingování opravy čelního skla a bez toho, aby byla oprava čelního skla provedena, bylo pojišťovnou této další osobě vyplaceno pojistné plnění ve výši 12 245 Kč (dále oba skutky jen "předmětné skutky").
5. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně jeho odvolání zamítl odvolací soud svým napadeným usnesením. Proti němu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel předně ve své ústavní stížnost uvedl, že všechna napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a nelze proto dospět k závěru, že stěžovatel by se dopustil trestného činu podvodu. Nebylo prokázáno, že by tento trestný čin spáchal, a provedené důkazy nesvědčí pro závěr, že by se stěžovatel ke škodě cizího majetku obohatil tím, že by uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu nikoliv malou. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a dovozuje, že provedené dokazování prokázalo jiný skutkový stav, než k jakému dospěl nalézací soud.
7. Stěžovatel se tak v zásadě vymezuje proti věrohodnosti dvou svědků, jejichž výpovědi byly stěžejními usvědčujícími důkazy, a má za to, že byl bez své viny ke spáchání předmětných skutků zneužit, neboť motorové vozidlo, o jehož poškození šlo, prodal dne 10. 3. 2015 jednomu ze svědků (dále jen "kupující"). Svědecké výpovědi jiných svědků prokázaly, že čelní sklo předmětného vozidla nebylo nijak poškozeno, stěžovateli chyběl jakýkoliv motiv, chtěl mít vše v pořádku a o motorová vozidla se staral, kdy jakékoliv jejich závady okamžitě odstraňoval. Předmětné vozidlo stěžovatel kupujícímu prodal na splátky, tedy toto bylo stále ve vlastnictví stěžovatele. V červnu 2015 bylo třeba předmětné vozidlo přepsat na kupujícího, přičemž tento kontaktoval stěžovatele s tím, že došlo k rozbití čelního skla předmětného vozidla. Stěžovatel to nahlásil na pojišťovnu, kupujícího uvedl jako kontaktní osobu a dále se o tuto záležitost nestaral. Sám provozuje autoservis, proto kdyby potřeboval, byl by schopen si vozidlo sám opravit.
8. Na podzim roku 2015 však stěžovatel předmětné vozidlo našel na Internetu k prodeji na náhradní díly a zjistil, že toto kupující nikdy na sebe nepřehlásil, a toto tak stále bylo hlášeno na stěžovatele. Stěžovatel předmětné vozidlo, které bylo v nepojízdném stavu, koupil zpět, přičemž zjistil, že toto kromě dalších závažných poškození má poškozeno i čelní sklo. Stěžovatel následně kontaktoval kupujícího s dotazem, proč čelní sklo nebylo opraveno, ačkoliv bylo jeho poškození řádně nahlášeno jako pojistná událost, a chtěl po něm rovněž kontakt na osobu, která pojistnou událost vyřizovala. Stěžovatel tak prakticky o ničem nevěděl a ke spáchání trestného činu byl zneužit jeho podpis bianco plné moci. Pojistný podvod měl vynést jen 5 000 Kč, přičemž příjmy stěžovatele jsou nadstandardní, proto by neměl ani motivaci předmětné skutky páchat.
9. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel vytýká: 1) nedodržení principu in dubio pro reo; 2) extrémní nesoulad provedeného dokazování a skutkových závěrů; 3) neposkytnutí ochrany Nejvyšším soudem; 4) nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Ad 1) stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2882/14 a sp. zn. II. ÚS 658/14, z nichž dovozuje, že v jeho věci lze dosud mít minimálně důvodné pochybnosti o tom, že by se stěžovatel předmětných skutků dopustil.
11. Ad 2) stěžovatel bez bližšího zdůvodnění dovozuje, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto bylo v duchu nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 314/99 porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku i právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
12. Ad 3) stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 nevzal v úvahu, že nesprávnou právní kvalifikaci nelze oddělit od nesprávného zjištění skutkového stavu, neboť tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, což má být zohledněno rovněž při výkladu §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelova dovolání odepřel v rozporu s čl. 90 Ústavy stěžovateli poskytnutí ochrany.
13. Ad 4) stěžovatel stručně konstatuje, že všechny obecné soudy v jeho věci se dopustily v rozporu s úmyslem zákonodárce porušení ustanovení trestního řádu o hodnocení důkazů a řádném a přesvědčivém odůvodnění svých rozhodnutí, kdy pouze formalisticky uvedly, že hodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, případně odkázaly na odůvodnění předchozího rozhodnutí soudu nižšího článku soudní soustavy.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Předně Ústavní soud musí ad marginem vyjádřit jisté rozpaky nad úvodem ústavní stížnosti, v němž stěžovatel argumentuje pro závěr, že se nedopustil trestného činu podvodu a že nenaplnil znaky jeho skutkové podstaty. Stěžovatel totiž vůbec nebyl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 trestního zákoníku, nýbrž trestným činem pojistného podvodu dle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Tento trestný čin je vůči podvodu dle §209 trestního zákoníku ve vztahu speciality a pro své spáchání nevyžaduje ani uvedení v omyl, ani způsobení škody nikoliv malé (jak uváděl stěžovatel) jinému, ale toliko uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených informací nebo zamlčení podstatných údajů při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění.
17. Stěžovatelova vlastní argumentace pak zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti propaguje svou skutkovou verzi, aniž však bere jakýkoliv zřetel k odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Ty dospěly ke zcela odlišné skutkové verzi, již stěžovatel nevyvrací, nepoukazuje na její nedostatky ani ji nezpochybňuje, pouze vedle ní staví svou konkurenční skutkovou verzi v naději, že Ústavní soud se k ní bez dalšího přikloní.
18. Jak však Ústavní soud již mnohokráte ve své rozhodovací činnosti uvedl, jeho úkolem není další instanční přezkum [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593) či 2003 (U 23/31 SbNU 343)], ale ochrana ústavnosti. Žádný právní řád ostatně nemůže poskytovat nekonečnou řadu opravných prostředků [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149)], proto i plný skutkový přezkum nemůže být žádán neustále opakovaně. Je ostatně i v souladu s vnitřní dělbou moci soudní, je-li šíře a podstata přezkumu mezi jejími jednotlivými složkami různá (jak uvnitř obecného soudnictví, tak mezi ním a Ústavním soudem), a tedy každé další opravné řízení neumožňuje plný přezkum skutkový, hmotněprávní i procesní, neboť opakem by se zcela vyprázdnila role soudů nižších stupňů či článků soudní soustavy a byl by na újmu i vlastnímu úkolu moci soudní, tedy reálnému a efektivnímu, tj. mimo jiné i včasnému vymáhání dodržování práva.
19. V trestním řízení je zjišťování skutkového stavu a provádění dokazování zásadně doménou obecných soudů, zejména soudu nalézacího. Je tomu tak proto, že české trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní v demokratickém a právním státě a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
20. Jakkoliv i přesto proces dokazování nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, který proti němu či jeho výsledkům může výjimečně zasáhnout, stěžovatel ani jednu ze svých námitek 1) až 4) nerozvedl blíže. Neuvedl tedy, z čeho usuzuje, že o jeho vině jsou důvodné pochybnosti, které konkrétní skutkové závěry obecných soudů jsou v rozporu s kterými konkrétními provedenými důkazy, jak konkrétně jej Nejvyšší soud poškodil, ani v čem spatřuje nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů či nedostatky procesu dokazování, nota bene takové, které by dosahovaly intenzity porušení některého z jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
21. Za těchto okolností stěžovatel Ústavnímu soudu podstatně ztížil, aby tento posoudil, zda by některý důvod pro výjimečný kasační zákrok z důvodu ústavní nekonformity procesu dokazování a ustalování skutkového stavu ve stěžovatelově věci mohl být dán. Ústavní soud by totiž prakticky za stěžovatele ústavní stížnost dotvořil, pokud by se pokusil sám identifikovat v napadených rozhodnutích vady, které by těmto stěžovatelovým obecně formulovaným námitkám odpovídaly. K tomu však Ústavní soud oprávněn není [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)] Pouze stručně tak může Ústavní soud uvést, že v napadených rozhodnutích žádné stěžovatelem vytýkané pochybení neshledal.
22. Obecné soudy, zejména soud nalézací a odvolací, přesvědčivě uvedly, na základě jakých důkazů dovodily skutkový stav, na němž založily svou právní kvalifikaci předmětných skutků, jaké skutkové závěry z nich vyvodily a z jakých důvodů, proč považovaly obhajobu stěžovatele za vyvrácenou. Ústavní soud k tomu toliko podotýká, že tato skutková verze ani odůvodnění napadených rozhodnutí žádné pochybnosti o svém rozporu s ústavou nevyvolávají. Základní opěrné body skutkové verze, již obecné soudy vzaly za prokázaný skutkový stav, jsou závažné a přesvědčivě odůvodněné.
23. K námitkám 1) a 2) Ústavní soud uvádí, že neshledal vzhledem ke skutkovému stavu, jak jej zjistily obecné soudy, žádný důvod ke svému zásahu. Obecné soudy vyšly zejména z toho, že stěžovatel u hlavního líčení nedokázal vysvětlit rozpor své tamní výpovědi s výpovědí z přípravného řízení, v němž připustil, že poškození na čelním skle předmětného vozidla bylo již před prodejem předmětného vozidla kupujícímu, ale že po jeho opětovné koupi stěžovatelem bylo toto čelní sklo poškozeno více; že stěžovatel sám uváděl, že k pojistné události došlo až po nabytí vlastnického práva k předmětnému vozidlu kupujícím, a přesto pojistnou událost hlásil pojišťovně on, k čemuž tedy neměl zřejmý důvod; a že svědci, kteří vypovídali v jeho prospěch, byli všichni osobami s pozitivním vztahem ke stěžovateli a především k poškození předmětného vozidla a době jeho vzniku neměli žádné relevantní informace (srov. s. 10 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
24. Dále nalézací soud dovodil u stěžovatele motiv spočívající v tom, že se vyhne 50% spoluúčasti a zároveň ujištěním o následném odstranění poškození čelního skla bude kupující ochoten vozidlo koupit i s ním, aniž by je výslovně vyžadoval uvést v kupní smlouvě. K tomu doplnil odvolací soud, že doklad o nákupu nového čelního skla byl datován dnem 28. 5. 2015, tedy skoro měsíc před tím, než mělo ke vzniku poškození čelního skla předmětného vozidla ve stěžovatelově verzi vůbec dojít (srov. s. 7 napadeného usnesení odvolacího soudu).
25. Stěžovatele rovněž dle nalézacího soudu usvědčují výpovědi dvou svědků (kupujícího a jeho partnerky), kteří potvrdili, že čelní sklo předmětného vozidla bylo již v době jeho prodeje kupujícímu poškozeno rýhou asi 10 cm dlouhou, u nichž obecné soudy nedovodily žádný důvod, proč by měli vypovídat nepravdu (srov. s. 11 napadeného rozsudku nalézacího soudu); rovněž byl usvědčen výpovědí svého předchozího spoluobviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno (srov. s. 13 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
26. Stěžovateli rovněž nalézací soud neuvěřil, že by podepsal bianco plnou moc od podle něj jemu zcela neznámé společnosti, což nedokázal uspokojivě vysvětlit (a což v elektronické komunikaci s pojišťovnou navíc popřel, byť u soudu to následně potvrdil) a v čemž nalézací soud spatřoval důkaz předchozí domluvy mezi stěžovatelem a provozovatelem autoservisu, který měl provést fingovanou opravu. Stěžovatel rovněž uvedl, že chtěl řešit celou věc s pojišťovnou určitým způsobem, (který nadto odporoval jejím obchodním podmínkám), přitom však vystavil bianco plnou moc třetí osobě (autoservisu), z čehož nalézací soud dovodil, že stěžovatel ani nemohl vědět, jak vlastně bude celá věc vyřízena, což jeho původní vysvětlení ještě více znevěrohodnilo.
27. Dalším stěžejním skutkovým zjištěním, na které poukázaly nalézací soud (viz s. 13 jeho napadeného rozsudku) i soud odvolací (viz s. 9 jeho napadeného usnesení), bylo, že stěžovatel se u pojišťovny domáhal, aby mu bylo pojistné plnění vyplaceno, neboť pro to splnil veškeré podmínky, a přesto se tak dosud nestalo; jakož i to, že se po jejím sdělení, že pojistné plnění již bylo vyplaceno jiné osobě, snažil velmi vehementně dobrat identifikačních údajů majitele účtu, na něž byly prostředky z pojistného plnění vyplaceny.
28. Ústavní soud po rekapitulaci podstatných bodů odůvodnění obecných soudů ohledně jimi učiněných skutkových závěrů nemůže konstatovat, že by tyto skutkové závěry byly nelogické, vnitřně rozporné, neúplné, že by překrucovaly obsah provedených důkazů či že by nevedly k závěru o vině stěžovatele. Pokud za těchto okolností obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvěřily bez důvodných pochybností ve stěžovatelovu vinu, nelze takový jejich závěr ani postup, jímž k němu dospěly, hodnotit jako ústavněprávně defektní.
29. K námitce 3) Ústavní soud uzavírá, že závěr o odmítnutí dovolání pro neuvedené žádné námitky odpovídající některému z dovolacích důvodů dle §265b trestního řádu nepředstavuje odepření ochrany základním ústavně zaručeným základním právům či svobodám dovolatele Nejvyšším soudem, jestliže se tento s jeho jednotlivými námitkami, jsou-li v tomto ohledu relevantní, vypořádal fakticky v odůvodnění svého rozhodnutí. Míra nároků na toto odůvodnění přitom musí korelovat s ústavněprávní relevancí těchto námitek.
30. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci své role ochránce základních lidských práv a svobod [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)] nezřekl, když sice formálně deklaroval uplatnění námitek, které neodpovídají dovolacím důvodům, de facto se však stěžovatelovými námitkami, včetně těch skutkových, jimiž se snažil stěžovatel přesvědčit Nejvyšší soud o tzv. extrémním nesouladu dokazování a z něj vyvozeného skutkového stavu soudem nalézacím a soudem odvolacím, zabýval, jak plyne zejména z odůvodnění na s. 5 a 6 jeho napadeného usnesení. Ztotožnil-li se přitom se závěry soudů obecných, což rovněž řádně zdůvodnil, nemohl tím založit žádnou vadu svého napadeného rozhodnutí, natož takovou, která by mohla dosahovat ústavněprávní intenzity.
31. Navzdory námitce 4) shledává Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů pečlivým, úplným a přesvědčivým, jak ostatně vyplývá z jeho rekapitulace relevantních skutkových zjištění provedené výše sub 23. až 28. Stejně tak ve věci nezpozoroval, že by obecné soudy postupovaly jakkoliv formalisticky či jednostranně ve stěžovatelův neprospěch.
32. K tomu se sluší doplnit, jak ostatně uvedl ve svém napadeném usnesení i odvolací soud (viz jeho s. 4nn), že ve věci byl původně vydaný první rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem zrušen právě pro jednostrannost dokazování a tomuto odvolací soud nařídil provést i důkazy navrhované stěžovatelem, jež prve nalézací soud zamítl. Po opakovaném hlavním líčení, zakončeném vydáním napadeného (v pořadí již druhého) rozsudku nalézacího soudu, však odvolací soud považoval všechny původní vady za odstraněné. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout, přičemž předchozí postup odvolacího soudu nenasvědčuje tomu, že by vůči stěžovateli byl zatížen ústavně nepřípustnou jednostranností. Při absenci jakékoliv konkretizace námitky formalistického a jednostranného postupu obecných soudů Ústavní soud ve svém kvazimeritorním přezkumu ustává na tomto závěru.
V. Závěr
33. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu