ECLI:CZ:US:2019:2.US.3752.18.1
sp. zn. II. ÚS 3752/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Marián Červený - Reality, a. p. s., se sídlem Podjavorinskej 171/12, Trenčianske Teplice, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Pavolem Hegerem, advokátem se sídlem Galvaniho 7/D, Bratislava, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování písemností JUDr. Petr Macák, advokát se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. 29 NSČR 35/2016-A-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením v insolvenční věci dlužníka Miroslava Dokoupila rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Martin Hejda, JUDr. Ivana Waltrová a JUDr. Vojtěch Brhel nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014, VSOL 1311/2015. Konstatoval, že podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci platného v době předložení věci tomuto soudu měl námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Aleny Knapilové projednat a rozhodnout senát 2 VSOL. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvody pro pochybnosti o nepodjatosti výše uvedených soudců. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že nepřehlédl, že dlužník v následných podáních opětovně namítl podjatost soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Milana Poláška, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové. K této otázce soud velmi podrobně (pod body 1 až 16) zrekapituloval vývoj předcházející této uplatněné námitce podjatosti a konkrétně (tj. na příkladu jednotlivých dotčených soudců) poukázal na to, že námitka podjatosti je dlužníkem zneužívána jako obstrukční postup (procesní obstrukce), která nepožívá právní ochrany. Jedná se o zneužití tohoto procesního institutu, které odporuje §2 o. s. ř. V této souvislosti připomněl obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a dotčená rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že neshledal ani důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie z obdobných důvodů, které uvedl v usnesení ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. 32 Nd 170/2017 vydaném v téže insolvenční věci. Zdůraznil, že dlužník se ve skutečnosti nedomáhá výkladu unijního práva, ale jedná se o jeho pokus o další procesní obstrukci.
3. Ve vztahu k námitkám podjatosti vznesenými nynějším stěžovatelem (věřitel č. 2) Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "Vše, co bylo uvedeno výše o námitce podjatosti uplatněné dlužníkem v podáních z 13. a 27. srpna 2018, beze zbytku platí pro námitku podjatosti soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela, vznesenou druhým insolvenčním navrhovatelem Miroslavem Červeným v podání ze dne 17. srpna 2018, doručeném Nejvyššímu soud dne 20. srpna 2018, a pro námitku podjatosti soudců Nejvyššího soudu Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové, vznesenou prvním insolvenčním navrhovatelem Reál Estate Properties s. r. o., jen s tím rozdílem, že u těchto účastníků jde o první námitku podjatosti." Dále Nejvyšší soud uzavřel že "I v tomto případě jde o námitky zjevně nedůvodné. Ve vztahu ke skutečnostem uváděným k údajné podjatosti JUDr. Krčmáře lze opětovně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Nd 126/2018. Tvrzení o údajné spolupráci JUDr. Gemmela a JUDr. Žižlavského samo o sobě rovněž nezakládá důvod k vyloučení soudce JUDr. Gemmela z projednávání dané věci. K tvrzení o údajné podjatosti soudce Mgr. Poláška odůvodněném jeho předchozím působením u Vrchního soudu v Olomouci viz závěry formulované výše (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 19/2008 a navazující judikaturu). S ohledem na výše uvedené nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že i posledně uplatněné námitky podjatosti směřují k jedinému cíli, jímž je oddálení rozhodnutí v této věci.
4. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti shrnul dosavadní skutkový a procesní vývoj. Uvedl, že jeho námitky vůči podjatosti členů senátu 29 Nd Nejvyššího soudu nebyly předloženy k rozhodnutí, poukázal na neurčitost a nepředvídatelnost rozvrhu práce Nejvyššího soudu a na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pro jeho vágnost a nekonkrétnost.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro rozhodující soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatel, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro něj nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
8. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož nic takového stěžovatel ani netvrdí.
10. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj