ECLI:CZ:US:2019:3.US.1681.19.1
sp. zn. III. ÚS 1681/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SIMUL trust, a. s., sídlem Komorní Lhotka 27, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 32 Cdo 1133/2018-361 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2017 č. j. 8 Co 232/2017-308, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Petra Konečného, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice STAVSELECT, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2017 č. j. 112 C 71/2014-268 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník řízení domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 15 324 991 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z důvodu doplatku úhrady ceny za provedení díla podle smluv o dílo uzavřených podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2017 č. j. 8 Co 232/2017-308 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 7 803 287,75 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části výroku I. jej potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení (druhý až pátý výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, avšak po právní stránce posoudil věc odlišně. Před vlastním rozhodnutím zpřístupnil účastníkům řízení své odlišné právní hodnocení jak vzniku nároku na cenu díla (odchýlení se smluvních stran od dispozitivního §548 odst. 1 obch. zák.), tak i částečného plnění stěžovatelky jako uznání zbytku dluhu (§407 odst. 3 obch. zák.). Krajský soud uvedl, že smluvní strany (tehdy dlužnice STAVSELECT, s. r. o., jako zhotovitelka, a stěžovatelka, jako objednatelka) se ve smlouvách o dílo odchýlily od §548 odst. 1 obch. zák. a z toho dovodil, že nárok vedlejšího účastníka řízení, resp. dlužnice, na zaplacení ceny nevznikl provedením díla, nýbrž postupně realizací dílčího plnění. Na základě této úvahy dospěl krajský soud k závěru, že částečné plnění stěžovatelky na splátku ceny díla podle faktur vystavených dlužnicí představovalo její uznání ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. v celé zbývající výši splátky.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. 32 Cdo 1133/2018-361 odmítl zčásti jako nepřípustné (směřovalo-li proti měnícímu výroku krajského soudu ve věci samé), zčásti pro existenci vad (směřovalo-li proti druhému až pátému výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení). U části stěžovatelkou předložených dovolacích otázek Nejvyšší soud uvedl, že na nich rozhodnutí krajského soudu nespočívalo (např. u otázky vzniku nároku na zaplacení ceny díla či otázky, zda soud může činit skutkové a právní závěry na základě tvrzeného, ale nepředloženého a neprovedeného důkazu, v tomto případě tvrzené faktury č. 62/2010). V další části pak stěžovatelka založila kritiku správnosti posouzení věci krajským soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů či svůj nesouhlas s právními závěry krajského soudu odvozovala ze své vlastní verze skutkového stavu věci, která byla odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž bylo pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Další otázky se pak týkaly skutkového stavu, nebyly však způsobilým dovolacím důvodem. Předkládala-li stěžovatelka otázku, zda částečnou platbu na splátku nedokončeného díla před jeho dokončením lze hodnotit jako uznání celého zbytku závazku na zaplacení splátky díla, s tím, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, poukázal Nejvyšší soud na rozsudek ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 29 Odo 341/2001, s nímž bylo rozhodnutí krajského soudu v souladu. Přípustnost dovolání pak nemohly založit ani další otázky předkládané stěžovatelkou, neboť stěžovatelka zde nedostála své povinnosti k vymezení přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. V prvé řadě namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu, přičemž poukazuje na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 (N 40/68 SbNU 413), nález ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45) nebo usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Krajskému soudu vytýká, že sice předestřel svůj odlišný právní názor na věc, nicméně obsahově bylo toto předestření nedostatečné a neurčité. Stěžovatelka rovněž namítá nedostatečné poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., když na ni z důvodu změněného právního náhledu na věc krajským soudem byla přenesena důkazní povinnost. Krajský soud rovněž neozřejmil skutkové a právní otázky, které v rámci svého nově zastávaného právního závěru považuje za relevantní. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v řízení nebyl proveden důkaz fakturou č. 62/2010, avšak soudy z něj učinily závěr o existenci závazku stěžovatelky vyplývajícího z této faktury, v čemž spatřuje extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a skutkovými a právními závěry. Konečně uvádí, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s její argumentací, resp. dostatečně nevysvětlil rozpor v hodnocení věci okresním soudem a jím přijatými závěry, a to ohledně existence nároku vedlejšího účastníka řízení na zaplacení, aniž by však bylo prováděno dokazování, zda vůbec byla poskytnuta dílčí plnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka ústavní stížností sice napadá jak rozsudek krajského soudu, tak i usnesení Nejvyššího soudu, avšak proti tomuto usnesení v podstatě žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní nepředkládá. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl, byl v souladu s procesními předpisy. Nejvyšší soud dostatečně jasně, srozumitelně a podrobně vyjádřil, proč nepovažuje stěžovatelčino dovolání za přípustné, a nelze v něm spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
9. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka v prvé řadě s poukazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu namítá jeho překvapivost. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) samozřejmě plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu o překvapivé rozhodnutí jde mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [viz nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), body 14-15 odůvodnění] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [viz nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [viz nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269); nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 42].
10. Podstatou zákazu překvapivých rozhodnutí, jak se podává z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, tedy není vyloučení změny právního hodnocení obecných soudů v průběhu soudního řízení, nýbrž zajištění práva účastníků řízení vyjádřit se k otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. V nyní posuzované věci krajský soud rozhodoval k odvolání vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud přitom vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a svůj odlišný právní názor na věc, jak se podává z obsahu příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 112 C 71/2014), účastníkům řízení při jednání dne 14. 9. 2017 předestřel. K podanému odvolání, jakož i k změněnému právnímu náhledu na věc se stěžovatelka měla možnost vyjádřit, což také, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu i z obsahu vyžádaného spisu, učinila, resp. možnosti vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru nevyužila, když při jednání dne 14. 9. 2017 pouze podotkla, že jí poskytnuté platby podle vystavených faktur nebyly projevem uznání závazku, nýbrž pouze zálohou na práce, které měla zhotovitelka (dlužnice) provést (viz č. l. 305 vyžádaného spisu). Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka si musela být vědoma, o co (o jaké právní posouzení) hodlá krajský soud opřít svoje rozhodnutí. Ústavní soud se tak nedomnívá, že by předestření odlišného právního názoru na věc krajským soudem bylo nedostatečné či neurčité. Z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí krajského soudu ve světle judikatury Ústavního soudu za překvapivé. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3271/12 není s ohledem na výše uvedené případný.
11. Jiná stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu ohledně překvapivosti rozhodnutí (např. nález sp. zn. I. ÚS 1312/11) není na nyní posuzovanou věc rovněž přiléhavá, neboť se týkala zcela odlišných okolností (např. rozhodování soudu bez jednání).
12. Co se týče námitky absence poučení stěžovatelky ohledně povinnosti tvrzení podle §118a odst. 2 o. s. ř. [srov. stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06 (N 177/43 SbNU 31)], Ústavní soud podotýká, že krajský soud vyšel při zjišťování plnění na cenu díla, z něhož dovodil závěr o existenci uznaného závazku, ze shodných tvrzení účastníků řízení, která však nebylo třeba kvůli odlišnému právnímu názoru doplňovat. Stěžovatelka pak byla neúspěšná nikoliv proto, že by neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, nýbrž s ohledem na odlišné právní posouzení věci krajským soudem, takže použití §118a odst. 2 o. s. ř. nebylo namístě.
13. Stěžovatelka dále namítala, že soudy učinily závěr o existenci závazku, resp. částečného plnění na fakturu, aniž by tato faktura byla jako důkaz v řízení provedena. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato faktura skutečně nebyla jako důkaz v řízení uplatněna, neboť ji vedlejší účastník řízení neměl k dispozici, avšak stěžovatelka se mýlí, když dovozuje, že z faktury mohla vyplynout existence nějakého závazku. Závazek na zaplacení ceny za dílo vyplynul ze smluv (v daném případě ze smluv o dílo), které byly v řízení provedeny jako důkaz při jednání u okresního soudu dne 21. 1. 2016 a úhradu faktury, popř. její části, považoval krajský soud za jeho konkludentní uznání. Ani u této námitky Ústavní soud neshledal porušení práva na soudní ochranu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu