ECLI:CZ:US:2019:3.US.3328.19.1
sp. zn. III. ÚS 3328/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. července 2019 č. j. 15 Co 87/2019-218, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a M. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 E 1/2019-18 byl nařízen podle vykonatelného rozhodnutí Regionalgericht Oberland, Thun, Švýcarská konfederace, pod č. j. CIV 14 199 ZBT ze dne 28. 4. 2016 podle výroku J. bod 5 k uspokojení pohledávky stěžovatelky jako oprávněné na nedoplatku výživného za období od 1. 3. 2014 do 31. 8. 2018 v celkové výši 521 778,98 CHF (za měsíc březen 2014 v částce 665,30 CHF a za měsíc srpen 2018 v částce 8 913,68 CHF) výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má vedlejší účastník jako povinný za svým dlužníkem Mgr. Martinem Horákem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Táboře, ve výši 12 623 218 Kč z důvodu vrácení jistoty složené podle §54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v exekučním řízení vedeném u Mgr. Martina Horáka, soudního exekutora, pod sp. zn. 173 EX 17358/16 a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 657 887 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání. Dříve, než bylo o tomto odvolání rozhodnuto, navrhla stěžovatelka jako oprávněná podáním z května 2019 zastavení výkonu rozhodnutí, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") považoval za zpětvzetí návrhu, jelikož zastavení výkonu rozhodnutí připadá v úvahu až po jeho pravomocném nařízení [§268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. O odvolání vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud tak, že usnesení okresního soudu se zrušuje, řízení se zastavuje (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že podle §222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Z povahy věci plyne, že okresní soud ve věci nejednal, proto nebylo vyžadováno stanovisko povinného ke zpětvzetí návrhu, protože případný jeho nesouhlas by s ohledem na §96 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §254 odst. 1 o. s. ř. nebyl účinný. Přesto je již z obsahu podaného odvolání zcela zřejmé, že proti zpětvzetí návrhu by vedlejší účastník neměl žádných námitek. Krajský soud proto napadené usnesení podle výše citovaného ustanovení zrušil a řízení zastavil. Tím došlo ke změně napadeného usnesení a tak podle §224 odst. 2 o. s. ř. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nelze na rozhodnutí o nákladech použít judikaturu Ústavního soudu citovanou stěžovatelkou, jelikož ta dopadá na případy, kdy je exekuce zastavována podle §268 o. s. ř. Krajský soud dovodil, že v projednávané věci je nutno postupovat podle §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud zkoumá, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Důvodem zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí byla skutečnost, že exekuční titul byl zrušen, proto na danou věc nedopadá věta druhá citovaného ustanovení, tedy že byl návrh vzat zpět pro chování povinného. Jestliže vedlejší účastník jako povinný nezavinil, že řízení bylo zastaveno, leží procesní zavinění podle věty první citovaného ustanovení na stěžovatelce jako oprávněné, která vzala zpět návrh na zahájení řízení. Učinila tak poté, kdy došlo ke zrušení exekučního titulu rozhodnutím švýcarského Vrchního soudu kantonu Bern ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. ZK 18 297 (respektive poté, kdy bylo rozhodnuto o její stížnosti proti citovanému rozhodnutí dne 9. 5. 2019 švýcarským Spolkovým soudem pod sp. zn. 5A 237/2019, jímž byla její stížnost zamítnuta). Z jeho obsahu je zřejmé, že do té doby musel být exekuční titul stále vykonatelný, jelikož jím bylo současně rozhodováno o návrhu vedlejšího účastníka na okamžité zastavení vykonatelnosti předmětného exekučního titulu, který se ale stal bezpředmětným v důsledku rozhodnutí o zrušení exekučního titulu. V době podání návrhu i v době nařízení výkonu rozhodnutí tedy stěžovatelka disponovala vykonatelným exekučním titulem, který byl později zrušen, a stěžovatelce tudíž nezbylo, než vzít svůj návrh zpět. Tento objektivní důvod zpětvzetí návrhu vedl krajský soud k použití §150 o. s. ř., na jehož základě právo na náhradu nákladů řízení povinnému odepřel.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se odchýlil od argumentace obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatelka ve svém návrhu na zastavení řízení poukazovala (např. usnesení ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1524/12, ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1762/11, ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3357/13, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1799/14, ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3474/15, ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15 a ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15, veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V uvedených rozhodnutích Ústavní soud dovodil, že byla-li při zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu uložena náhrada nákladů řízení povinnému, je tento postup v souladu s nálezem ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449), ve kterém Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup." [srov. také nález ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08 (N 203/54 SbNU 519)].
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí měla vykonatelné rozhodnutí cizozemského soudu, které vedlejší účastník dobrovolně nesplnil. Stěžovatelka tak neměla jinou možnost, než domáhat se svých práv výkonem rozhodnutí. Skutečnost, že na základě mimořádného opravného prostředku došlo ke zrušení exekučního titulu, nemohla očekávat.
8. Stěžovatelka uvádí, že přistupovala k vymáhání svých práv s náležitou obezřetností a v souladu s právem. Pakliže exekuční titul byl zrušen, nemohla ve výkonu rozhodnutí pokračovat a navrhla zastavení vykonávacího řízení, neboť dalším setrváním na návrhu by postupovala protiprávně a mohla by tak zejména vedlejšímu účastníkovi způsobit škodu.
9. Stěžovatelka uvádí, že jí v řízení vznikly náklady, a to v podobě zaplacení soudního poplatku a vynaložení oprávněných a účelných nákladů na právní zastoupení. S ohledem na uvedené jí měly být krajským soudem tyto náklady přiznány.
10. Stěžovatelka dovozuje, že jelikož krajský soud postupoval v rozporu s kogentní normou a s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, vybočil z mezí ústavnosti. Krajský soud neposkytl ochranu práv stěžovatelce, zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami se nezabýval vůbec, nebo se s nimi vypořádal nedostatečným způsobem, což zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními; napadené rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05].
15. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
16. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
17. Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, kdyby soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny) dostačující.
18. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci postupoval krajský soud při rozhodování o nákladech řízní podle §146 odst. 2 o. s. ř. a zkoumal, který z účastníků z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, a dospěl k závěru, že procesní zavinění je nutno podle věty první uvedeného ustanovení přičíst stěžovatelce, která vzala zpět návrh na zahájení řízení. Krajský soud však přihlédl k důvodu zpětvzetí návrhu, a to, že v době podání návrhu i v době nařízení výkonu rozhodnutí stěžovatelka disponovala vykonatelným exekučním titulem, který byl později zrušen, a stěžovatelce tak nezbylo, než vzít svůj návrh zpět, pročež použil §150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení povinnému odepřel. Krajský soud tohoto zmírňovacího práva tedy využil ve prospěch stěžovatelky. Závěr krajského soudu o použití §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení je dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněn. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
19. Stěžovatelkou citovanou judikaturu Ústavního soudu nelze na danou věc použít, neboť ta byla vydána za jiných skutkových okolností dané věci, kdy exekuce byla zastavována podle §268 o. s. ř., zatímco v předmětné věci došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, když zastavení výkonu rozhodnutí přichází v úvahu až po jeho pravomocném nařízení (§268 odst. 1 o. s. ř.), k němuž dané věci nedošlo. O nákladech řízení proto bylo rozhodováno podle §146 odst. 2 o. s. ř..
20. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala, v.r.
předseda senátu