ECLI:CZ:US:2019:3.US.3822.17.1
sp. zn. III. ÚS 3822/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Martina Bařinky, advokáta, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, zastoupeného Mgr. Evou Hnátkovou, advokátkou, sídlem tamtéž, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 25 Cdo 4243/2015-229 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 č. j. 44 Co 421/2013-200, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Tomáše Kratochvíla, 2) JUDr. Zuzany Ostianové, advokátky, sídlem Dřevařská 866/25, Brno, a 3) obchodní společnosti Generali Pojišťovna a. s., sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastník žalobou podanou k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal, aby stěžovateli a druhé vedlejší účastnici (dále též jen "žalovaní") byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 2 460 000 Kč na náhradě škody, jež mu měla vzniknout v důsledku vadně poskytnuté právní pomoci žalovanými advokáty, tedy jmenovitě tím, že druhá vedlejší účastnice sepisem série smluv, jejichž účelem bylo zajištění dluhu z půjčky poskytnuté vedlejším účastníkem třetí osobě formou propadné zástavy, neplatné pro rozpor se zákonem a judikaturou, a stěžovatel neupozorněním na možné promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce a zástavního práva při zastupování vedlejšího účastníka v řízení o určení vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem propadné zástavy, způsobili promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2013 č. j. 16 C 197/2010-157 žalobu proti žalovaným (na jejichž procesní straně vystupovala jako vedlejší účastnice třetí vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti) zamítl, neboť došel k závěru, že vedlejšímu účastníkovi nevznikla škoda a druhá vedlejší účastnice neporušila právní povinnost sepisem smluv ze dne 9. 6. 2006, jelikož tyto smlouvy nebyly shledány neplatnými, a v době jejich sepisu neexistoval žádný právní předpis, který by takový postup přímo zakazoval. Podle názoru městského soudu přitom ani stěžovatel neporušil žádnou právní povinnost při poskytování právní pomoci, neboť jej vedlejší účastník zmocnil pouze k zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 275/2008 (v němž se sice třetí osoba úspěšně domohla určení vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní a zástavní smlouvy, nicméně proti vedlejšímu účastníkovi, jenž byl v uvedeném řízení v postavení žalovaného zastoupen stěžovatelem, byla žaloba pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta). S ohledem na rozsah zastupování v uvedeném řízení tak podle městského soud neměl stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi poučovací povinnost o okolnostech poskytnutí půjčky ze dne 9. 6. 2006, resp. možnosti promlčení pohledávky z předmětné půjčky.
4. K odvolání vedlejšího účastníka byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí potvrzen, ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu, přičemž přisvědčil jeho závěru, že jednání druhé vedlejší účastnice nebylo v příčinné souvislosti s promlčením pohledávky vedlejšího účastníka, a tudíž ani se vznikem škody, avšak neztotožnil se s posouzením věci ve vztahu ke stěžovateli; stěžovatel byl totiž podle mínění krajského soudu komplexně informován o smluvních ujednáních mezi vedlejším účastníkem a jeho smluvními partnery, byl mu proto znám obsah všech smluv uzavřených dne 9. 6. 2006, a musel tedy předvídat promlčení pohledávky. Ze všech těchto skutečností učinil krajský soud závěr, že stěžovatel měl poskytnout vedlejšímu účastníkovi právní poučení o možných dopadech výsledku sporu o určení vlastnictví nemovitostí včetně možnosti promlčení zajištěné pohledávky. Podle krajského soud tedy stěžovatel porušil své povinnosti advokáta podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a odpovídá tak vedlejšímu účastníkovi za škodu spočívající v nedobytnosti promlčené pohledávky.
5. Následné stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem; Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným podle §237 občanského soudního řádu, "a to k řešení rozsahu povinnosti advokáta informovat klienta o možných dopadech výsledku řízení, v němž klienta zastupuje, do právní sféry klienta, jež dosud nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena", současně však Nejvyšší soud v rozsahu uplatněných dovolacích námitek označil rozsudek krajského soudu za věcně správný, když se plně ztotožnil s jeho právními závěry, přičemž zdůraznil, že "výklad dovolatele, jenž poskytnutí právní služby zužuje na pouhé dosažení úspěchu v řízení bez hlubšího právního rozboru celkové situace klienta a zajištění ochrany jeho oprávněných zájmů, neodpovídá požadavku na řádnou a kvalifikovanou právní pomoc", pročež stěžovatelovo dovolání zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah není nutno z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, především namítá, že krajský soud i dovolací soud dospěly na základě extenzivního výkladu §16 zákona o advokacii k právnímu závěru, jenž je "v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními" (v této souvislosti stěžovatel cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2679/2006, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008 a sp. zn. 25 Cdo 1738/2009 a rovněž odkazuje na závěry rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 886/2004 a sp. zn. 33 Cdo 1682/2013). Nadto stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že v dané věci nejde o nerozlučné společenství žalovaných, když vyjadřuje přesvědčení, že v řízení došlo ke vzniku pasivní subjektivní kumulace, přičemž zdůrazňuje, že zde "převládají spíše prvky nerozlučného společenství", a v této souvislosti krajskému soudu vytýká, že řádně nesplnil svoji poučovací povinnost, kteréžto pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel, jenž v ústavní stížnosti zpochybňuje jak vedlejším účastníkem tvrzenou škodu, tak příčinnou souvislosti mezi touto škodou a jeho jednáním (prizmatem §16 zákona o advokacii), proto uzavírá, že případná odpovědnost za škodu "by mohla být pouze společná a nedělitelná" s odpovědností druhé vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu však není přípustná.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatel v posuzované věci z hlediska možnosti zásahu Ústavního soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", respektive - v části týkající se napadeného rozsudku krajského soudu - směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3352/14).
9. Napadá-li proto stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu, jenž sice není rozhodnutím kasačním, nicméně jím bylo kasační rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrzeno, je nutno i na něj výše uvedené závěry, vycházející ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a "logiky" řazení a následností soudních rozhodnutí, vztáhnout, neboť ani v tomto případě nejde o rozhodnutí v úplnosti "konečné" ve výše uvedeném smyslu, nýbrž jde o jedno z rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu Ústavního soudu zpravidla být nemohou [srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14]. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu je tak přípustná pouze ve značně omezeném rozsahu (viz níže).
IV.
Vlastní posouzení věci
10. Skutečnost, že řízení o žalobě vedlejšího účastníka dosud není pravomocně skončeno, vylučuje, aby Ústavní soud, byť toliko z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumával skutkové a právní závěry obecných soudů, a to i jde-li o právní posouzení věci Nejvyšším soudem. V současné situaci, kdy nelze s jistotou předvídat, zda a v jakém rozsahu se tyto závěry skutečně promítnou do výsledku řízení, by totiž byl jakýkoliv zásah Ústavního soudu ve výše zmíněném smyslu předčasný. Tím sice, jak bylo uvedeno výše, není vyloučena přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, rozsah jeho přezkumu se však v takovémto případě v podstatě omezuje na zodpovězení otázky, zda dovolací soud neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu, a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3471/14); jelikož Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání věcně posoudil, je porušení stěžovatelových základních práv v naznačeném smyslu pojmově vyloučeno.
11. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že v závěrech uvedených na str. 3 až 5 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu - aniž by je jakkoli věcně hodnotil - zjevně nelze spatřovat prvky svévole ani jakýkoliv jiný exces, který by s ohledem na výše vymezený omezený rozsah přezkumu vytvářel prostor pro jeho kasační zásah.
12. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že s ohledem na výše opakovaně připomínanou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti bude dán prostor pro přezkum skutkových a právních závěrů obecných soudů, majících vztah k věci samé, teprve v případném řízení o ústavní stížnosti, která bude v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadat rozhodnutí, jež bude mít povahu konečného rozhodnutí o žalobě vedlejšího účastníka.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu