ECLI:CZ:US:2019:3.US.40.19.1
sp. zn. III. ÚS 40/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2018 č. j. 13 Co 321/2018-254 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. září 2018 č. j. 0 P 16/2014-245, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. 0 P 16/2014-197 podle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ustanovil vedlejšímu účastníkovi jako pěstounovi pro řízení sp. zn. 6 P a Nc 118/2017 zástupcem stěžovatelku jako advokátku.
3. Okresní soud usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 0 P 16/2014-245 rozhodl, že stěžovatelce jako zástupkyni ustanovené vedlejšímu účastníkovi se přiznává odměna ve výši 4 400 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatelka předložila soudu vyúčtování odměny za zastupování v celkové výši 8 000 Kč. Okresní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za tyto úkony právní služby: převzetí a přípravu zastoupení - 800 Kč, podání žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - 800 Kč, vyjádření k odvolání - 800 Kč a vyjádření ze dne 2. 4. 2018 - 800 Kč, tedy odměnu v celkové výši 3 200 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 1 200 Kč, celkem tedy 4 400 Kč. Pokud jde o odměnu a náhradu hotových výdajů za další úkony právní služby, a to za účast na jednání soudu dne 13. 11. 2017, studium spisu dne 21. 11. 2017, vyjádření ze dne 22. 11. 2017 a účast na jednání soudu s vyhlášením rozsudku dne 23. 11. 2017, soud náhradu těchto nákladů nepřiznal, neboť všechny tyto úkony učinila stěžovatelka na základě plné moci ze dne 13. 11. 2017, nikoliv jako soudem ustanovený zástupce, když o ustanovení zástupce soud rozhodl až rozhodnutím ze dne 28. 2. 2018 č. j. 0 P 16/2014-197.
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 13 Co 321/2018-254 změnil napadené usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce přiznal částku ve výši 2 200 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že jakkoli lze mít výraznou pochybnost o tom, zda zde byly zákonné důvody pro ustanovení zástupce pěstounovi, pakliže trvalo jeho smluvní zastoupení na základě plné moci, které nebylo ukončeno, je logické, že pokud byl pěstoun zastoupen advokátkou na základě plné moci, pak povinnost platit odměnu za zastupování a související nároky v době, kdy toto smluvní zastoupení trvalo, se uplatní jen ve smluvním vztahu mezi ním a advokátkou, advokát ustanovený rozhodnutím soudu se tedy může domáhat zákonných nároků z toho plynoucích pouze od doby, kdy byl ustanoven, když až do té doby jeho nároky vyplývají ze smlouvy s klientem. Krajský soud uvedl, že okresní soud nároky stěžovatelky i tak poněkud nadhodnotil, když jí přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za čtyři úkony právní služby spočívající právě v přípravě a převzetí věci 28. 2. 2018 (správně 20. 3. 2018), podání žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 15. 1. 2018 a vyjádření k odvolání ze dne 18. 1. 2018 a 2. 4. 2018. Úkony spočívající v podání žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 15. 1. 2018 učinila advokátka jako zástupkyně pěstouna na základě plné moci, kterou jí udělil, tedy na základě tohoto smluvního vztahu má také vůči němu nárok na odměnu, kterou nemůže duplicitně požadovat po státu, jenž není povinen nést náklady pěstouna do doby, než mu ustanovil zástupce, přičemž otázka, zda splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je v této věci podle krajského soudu bez právního významu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud oproti vyčíslení nákladů řízení ve výši 8 000 Kč stěžovatelce nepřiznal náklady za úkony učiněné před rozhodnutím dne 28. 2. 2018; krajský soud je pak ještě snížil. Z napadených usnesení je podle stěžovatelky zřejmá snaha ponechat k její tíži část nákladů právního zastoupení, ačkoli soud v řízení o uložení výchovného opatření ustanovil stěžovatelku zástupkyní. Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy tak rozhodují výlučně v zájmu ušetřit finanční prostředky státu. Podle názoru stěžovatelky soudy rozhodly v rozporu se zákonem, neboť k ustanovení zástupce došlo podle výroku rozhodnutí k ochraně zájmů ve věci o uložení výchovného opatření, tedy nikoli pouze pro část tohoto řízení. Stěžovatelka tvrdí, že při rozhodování podle §30 o. s. ř. postupují jednotlivé obecné soudy odlišně. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/18 (N 174/82 SbNU 693) vydaný v trestním řízení, který řeší uvedenou otázku odlišně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, pročež podle stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.) nemusí být zastoupena advokátem, jak vyžadují §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 8 000 Kč, z toho částka 2 200 Kč byla stěžovatelce soudem přiznána.
10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je u bagatelních věcí, výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na právo hmotné, v dané věci na právo vlastnické a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, přičemž zásah do těchto základních práv je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i porušení základních práv účastníka řízení, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelky brojící proti rozhodnutí v bagatelní věci.
12. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
13. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
14. Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr krajského soudu, že úkony spočívající v podání žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 15. 1. 2018, které učinila advokátka jako zástupkyně pěstouna na základě plné moci, kterou jí udělil, nemůže duplicitně požadovat po státu, neboť stát není povinen nést náklady pěstouna do doby, než mu ustanovil zástupce.
15. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/2016, je třeba zdůraznit, že tento nález se týká bezplatné obhajoby v trestním řízení, přičemž ustanovení zástupce v občanském soudním řízení má jiný charakter a nelze je srovnávat s bezplatnou obhajobou v trestním řízení.
16. Ústavní soud dále poukazuje na své usnesení ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2442/15, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost téže stěžovatelky ve věci, ve kterém byla rovněž řešena otázka přiznání odměny a hotových výdajů ustanovenému zástupci za úkony učiněné před jeho ustanovením v občanském soudním řízení. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se v nynější věci od závěrů obsažených v uvedeném usnesení.
17. Ústavní soud konstatuje, že samotná skutečnost, že náklady na právní zastoupení za úkony činěné na základě plné moci nese účastník řízení sám, není způsobilá porušit ústavní právo na právní pomoc, neboť dohoda o právním zastoupení je svobodným rozhodnutím dvou subjektů, přičemž advokát jako strana tohoto vztahu je povinen seznámit klienta s podmínkami tohoto zastoupení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2442/15).
18. Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva vlastnit majetek, resp. porušení svého legitimního očekávání zmnožení své majetkové sféry v důsledku toho, že jí nebyl napadenými rozhodnutími příslušný majetkový nárok přiznán, je třeba zdůraznit, že při uzavření dohody o zastupování na základě plné moci mezi advokátem a klientem nemůže advokát "automaticky" předpokládat, že náklady tohoto zastoupení nakonec ponese stát. V situaci, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že praxe soudů je rozdílná, nemůže své legitimní očekávání opřít ani o ustálenou rozhodovací praxi.
19. K namítanému porušení práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy pouze odmítly zpětně přiznat náklady soudem ustanovené právní zástupkyni za úkony, které činila tato zástupkyně na základě plné moci. Nic však nebránilo tomu, aby vedlejší účastník prostřednictvím stěžovatelky požádal o ustanovení zástupce, jehož náklady bude hradit stát, dříve, než tak ve skutečnosti v daném řízení učinil, a původní zastoupení na základě plné moci ukončil.
20. Ústavní soud považuje argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu