ECLI:CZ:US:2019:3.US.90.19.1
sp. zn. III. ÚS 90/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 sp. zn. 3 Tdo 1150/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. 44 To 116/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2017 sp. zn. 2 T 78/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2019 a doplněnou podáním ze dne 19. 2. 2019, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 a čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie. S ústavní stížností stěžovatel spojil též návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požádal o přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl dle §209 odst. 4 ve spojení s §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto dle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Trestná činnost stěžovatele spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v prostorách Vazební věznice Praha - Pankrác, kde vykonával trest odnětí svobody, vylákal od poškozeného M. S. (dále jen "poškozený") pod záminkou zprostředkování oddlužení dcery poškozeného opakované platby, přestože od počátku neměl v úmyslu tyto prostředky využít ke smluvenému účelu, nýbrž je použil pro svou potřebu. Uvedeným jednáním poškozenému způsobil škodu v celkové výši 552 000 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k městskému soudu, který o něm napadeným usnesením rozhodl dle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 trestního řádu tak, že rozsudek obvodního soudu zrušil v části výroku o náhradě škody, jímž byly stanoveny úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 5. 2016 do zaplacení.
4. Dovolání stěžovatele bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil celou řadu námitek. Předně brojí proti postupu Nejvyššího soudu, jenž stěžovateli opomenul zaslat vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele k případné replice, čímž mělo dojít k porušení zásady kontradiktornosti řízení. Uvedené pochybení následně písemně uznal jak předseda senátu, jenž o dovolání stěžovatele rozhodoval, tak předseda Nejvyššího soudu. Další námitky stěžovatele se týkaly především procesu dokazování v řízení před obecnými soudy a následného hodnocení důkazů těmito soudy. Dle stěžovatele v jeho věci nebyl dostatečně objasněn skutkový stav, když obvodní soud i městský soud fakticky odmítly bez bližšího odůvodnění provedení důkazu bankovním potvrzením, jehož přílohou byly výpisy z účtu syna stěžovatele, k němuž měl mít stěžovatel dispoziční právo, a jež mělo dokládat disponibilitu stěžovatele peněžními prostředky odpovídajícími výši půjčky poskytnuté poškozenému. Za situace "tvrzení proti tvrzení" pak neproběhlo žádné vyšetřování, když tvrzení poškozeného byla obecnými soudy nekriticky přijata, přestože mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a pozdější výpovědí v hlavním líčení existovaly rozpory. Výlučně na základě posléze uvedené výpovědi pak mělo být rozhodnuto o odsouzení stěžovatele. Četná pochybení v této věci jsou přitom natolik závažná, že lze hovořit o extrémním nesouladu právních závěrů obecných soudů s učiněnými skutkovými zjištěními. Zohledněním trestní minulosti stěžovatele nejen při úvahách o vině a trestu, ale též při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi porušil dále městský soud princip presumpce neviny, neboť své úvahy v tomto ohledu dostatečně nekonkretizoval. Za závažné pochybení stěžovatel dále považuje skutečnost, že jeden z členů senátu městského soudu v průběhu konání veřejného zasedání usnul, a nebyl tak způsobilý podílet se na rozhodování senátu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je nepřípustná ohledně posledně uvedené námitky, že jeden z členů senátu městského soudu v průběhu konání veřejného zasedání usnul, a nebyl tak způsobilý podílet se na rozhodování senátu. Stěžovatel v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když tuto námitku neuplatnil ve svém dovolání, ač tak učinit mohl. Argument stěžovatele, že uvedenou námitku nemohl uplatnit dříve, neboť se o její prokazatelnosti dozvěděl až z dopisu místopředsedy městského soudu, jenž uvedené pochybení uznal, je lichý. O tom, že k popsanému pochybení člena senátu městského soudu došlo, stěžovatel věděl již dříve, neboť se veřejného zasedání městského soudu účastnil, jak ostatně vyplývá z napadeného usnesení tohoto soudu. Uplatnění této námitky v dovolání samotná skutečnost, zda pochybení městský soud později sám uznal či nikoliv, nebránila. Ústavní soud proto shrnuje, že v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není k jejímu věcnému projednání oprávněn.
8. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal též přípisy označené jako "Doplnění ústavní stížnosti", jakož i celou řadu dopisů adresovaných předsedovi Ústavního soudu, soudci zpravodaji a posléze též zbývajícím členům senátu a asistentům soudce zpravodaje. Jelikož však tato podání nebyla učiněna prostřednictvím advokátky stěžovatele, Ústavní soud k nim nepřihlížel.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska zbývajících stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže byl postup těchto orgánů natolik extrémní, že překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
11. K první námitce stěžovatele týkající se tvrzeného porušení zásady kontradiktornosti v dovolacím řízení Ústavní soud uvádí, že stěžovateli je nutno dát za pravdu a konstatovat, že Nejvyšší soud skutečně pochybil, nezaslal-li vyjádření státní zástupkyně stěžovateli k případné replice. Též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že "(...) pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (...)" [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (§36), nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (§40)]. Uvedené povinnosti Nejvyšší soud v posuzované věci nedostál. Popsaného pochybení si byl nicméně sám vědom, když v reakci na stěžovatelovu stížnost ze dne 1. 11. 2018 předseda senátu rozhodujícího ve věci stěžovateli zaslal písemnou omluvu. K pochybení se zároveň v podobném duchu vyjádřil v dopise zaslaném stěžovateli též předseda Nejvyššího soudu.
12. Za účelem posouzení opodstatněnosti této stěžovatelovy námitky si Ústavní soud vyžádal ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1150/2018 vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele. Na základě jeho obsahu i na základě obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak dospěl k závěru, že popsané pochybení Nejvyššího soudu nedosahuje - s ohledem na níže uvedené - intenzity, jež by opodstatňovala výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (U 9/78 SbNU 647)].
13. Ústavní soud předně zjistil, že podstatná část předmětného vyjádření představuje toliko rekapitulaci stěžovatelem dříve uplatněných námitek, přičemž následná argumentace státní zástupkyně, kterou na tyto námitky reaguje, pro řešení věci nic nového nepřináší. O správnosti uvedeného závěru svědčí rovněž skutečnost, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tímto vyjádřením nijak blíže nepracuje a výslovně ani mlčky z něj nevychází. Dlužno dodat, že ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349), v němž Ústavní soud shledal v postupu Nejvyššího soudu porušení základních práv stěžovatele, není přiléhavý. V dané věci mělo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele zcela zásadní charakter, neboť státní zástupce se v něm, na rozdíl od svých kolegů na nižších stupních, přiklonil na stranu obhajoby a navrhl veškerá předchozí rozhodnutí zrušit a zprostit stěžovatele obžaloby. Za takových okolností pak byl Nejvyšší soud bezesporu povinen seznámit s tímto vyjádřením stěžovatele a dát mu prostor k uplatnění případné repliky. Závěry vyplývající z tohoto nálezu Ústavního soudu nicméně nelze s ohledem na popsané podstatné odlišnosti nyní posuzované věci uplatnit, a Ústavnímu soudu proto nezbývá než tuto stěžovatelovu námitku odmítnout.
14. K okruhu námitek vztahujících se k procesu dokazování a následnému hodnocení důkazů lze souhrnně uvést, že stěžovatel tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud přitom konstatuje, že obecné soudy se jimi pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
15. Stěžovatel brojí primárně proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného. K tomu však nutno podotknout, že provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; dodrží-li tuto povinnost, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
16. Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že obecné soudy bez jakéhokoliv bližšího zkoumání vzaly výpověď poškozeného za věrohodnou, přičemž pouze na základě této výpovědi došlo k odsouzení stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí (viz zejména str. 10 - 11 rozsudku obvodního soudu a str. 8 - 10 usnesení městského soudu), závěr o vině stěžovatele byl podpořen celou řadou dalších důkazů, zejména výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy. Usvědčující povahu měly též důkazy týkající se majetkových poměrů stěžovatele, zejména četná probíhající exekuční řízení na majetek stěžovatele, jakož i jeho trestní minulost v oblasti majetkových trestných činů.
17. Se svým nesouhlasem s hodnocením provedených důkazů stěžovatel spojuje námitku směřující proti odmítnutí provedení jím navrženého důkazu bankovním potvrzením, jehož přílohou byly výpisy z účtu syna stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti nejprve v obecné rovině připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu použitých zákonných norem dostatečný prostor, aby posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331) a sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51)].
18. Ústavní soud rekapituluje, že i v případě, že by obecné soudy v posuzované věci skutečně odmítly provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu, nepředstavoval by takový postup bez dalšího porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci zde však nešlo, neboť obecné soudy, jak je patrno z níže uvedeného, se předmětným důkazem zabývaly a hodnotily ho. Obvodní soud označil stěžovatelem navržený důkaz bankovním potvrzením za irelevantní, avšak právě s poukazem na to, že ve světle ostatních důkazů neobstojí (viz str. 11 rozsudku obvodního soudu). Správnost tohoto závěru pak blíže odůvodnil městský soud (viz str. 8 usnesení městského soudu), který mimo jiné doplnil, že v případě ve výpise uvedených výběrů statisícových částek v hotovosti není patrno, zda tyto výběry skutečně učinil stěžovatel, nebo jeho syn. Stěžovatel ani jeho obhájci přitom nenavrhli, aby byl k této skutečnosti syn stěžovatele jako svědek vyslechnut. Důkazní sílu tohoto bankovního potvrzení oslabovala dle městského soudu rovněž skutečnost, že k tomu, z jakých zdrojů měly být čerpány finanční prostředky na půjčku poškozenému, se stěžovatel opakovaně vyjadřoval rozdílným způsobem, což výrazně zpochybnilo věrohodnost dané námitky. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu bankovním potvrzením neodmítly, nýbrž spolu s dalšími důkazy náležitě hodnotily. Odůvodnění napadených rozhodnutí v popsaných částech se přitom Ústavnímu soudu jeví jako zcela racionální a dostačující.
19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce porušení principu presumpce neviny městským soudem. Již obvodní soud zohlednil stěžovatelovu trestní minulost při úvaze o druhu a výměře trestu, přičemž tak učinil logickým a přezkoumatelným způsobem (viz str. 11 rozsudku obvodního soudu). Následné úvahy městského soudu o tom, že opakovaná dřívější odsouzení stěžovatele lze zohlednit též v procesu hodnocení důkazů jakožto jedno z pomocných kritérií při posuzování věrohodnosti výpovědi stěžovatele, byly přezkoumány již Nejvyšším soudem. Ústavní soud přitom ani v tomto ohledu nespatřuje v postupu obecných soudů jakékoliv pochybení, jež by opodstatňovalo jeho kasační zásah.
20. Konečně jde-li o stěžovatelův odkaz na čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie, ten ani není doprovázen uvedením oblasti jejího použití podle jejího čl. 51 odst. 1.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V rozsahu nově uplatněné námitky, resp. námitky neuplatněné v předchozím dovolacím řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Odmítnout bylo nutno současně stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
22. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu