ECLI:CZ:US:2019:4.US.3136.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3136/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Kamila Horného a Ing. Moniky Horné, zastoupených JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1735, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2018 č. j. 25 Co 117/2018-266, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Heleny Klimtové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že I. výrokem rozsudku Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2017 č. j. 3 C 380/2013-241 byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 90 000 Kč s příslušenstvím, II. výrokem byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na zaplacení části příslušenství pohledávky, III. výrokem byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 97 796,64 Kč a IV. výrokem byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 21 774,48 Kč.
3. Proti I. a IV. výroku rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po předložení věci okresním soudem k rozhodnutí o odvolání zjistil, že nebyl zaplacen soudní poplatek splatný podáním odvolání. Proto usnesením ze dne 4. 5. 2018 č. j. 25 Co 117/2018-262, které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 9. 5. 2018, byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání 4 500 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení. Stěžovatelé byli rovněž poučeni, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek byl zaplacen dne 25. 5. 2018, šlo o úhradu pozdní, přičemž podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Výrokem I. usnesení krajského soudu ze dne 29. 6. 2018 č. j. 25 Co 117/2018-266 bylo řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno a II. výrokem rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 3 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od dne doručení usnesení obsahujícího výzvu a poučeni o zastavení řízení v případě jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě, nebyli však poučeni o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Tento postup krajského soudu včetně zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelé označují za neslučitelný s právními předpisy upravujícími soudní řízení a základními ústavními principy. Svůj závěr opírají právě o nesplnění poučovací povinnosti krajským soudem, a to zejména v situaci, kdy novelou §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo ke dni 30. 9. 2017 zakotveno pravidlo, že k úhradě soudního poplatku po uplynutí stanovené lhůty se nepřihlíží. Neoprávněnost postupu odvolacího soudu stěžovatelé opírají rovněž o závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 VSOL 31/2018-A-83. Stěžovatelé rovněž upozorňují, že soudní poplatek odeslali v poslední den lhůty, přičemž je třeba i s ohledem na dříve vyslovené závěry Ústavního soudu, zejména v nálezech ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99 a ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), lhůtu k zaplacení soudního poplatku považovat za procesní soudcovskou lhůtu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. formalistickou aplikací práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem krajského soudu o opožděném zaplacení soudního poplatku a s následným zastavením odvolacího řízení, když stěžovatelé svou argumentaci opírají zejména o nesplnění poučovací povinnosti krajským soudem a nesprávné posouzení povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku.
9. Podle §1 zákona o soudních poplatcích je podání odvolání spojeno s poplatkovou povinností a podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích je v případě jejího nesplnění povinností odvolacího soudu vyzvat poplatníka k zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že uložení poplatkové povinnosti i procesní následky jejího nesplnění jsou otázkami podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani žádný z takových závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. K tvrzení stěžovatelů o včasném splnění poplatkové povinnosti Ústavní soud uvádí, že krajský soud v napadeném usnesení svůj závěr o okamžiku zaplacení soudního poplatku opřel o aktuální rozhodovací praxi, konkrétně o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, podle kterých poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu. Nejvyšší soud v tomto usnesení odkázal rovněž na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (konkrétně na usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3931/12 a ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15) přijímající stejný závěr; proto ani v nyní posuzované věci není důvod se od ustálené praxe odchylovat. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99 není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí se soudních poplatků nijak nedotýká. Jde-li o odkaz na nález ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000, je třeba upozornit, že toto rozhodnutí se vztahovalo k zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami, a nikoliv převodem na účet soudu.
11. K druhému argumentu stěžovatelů o nesplnění poučovací povinnosti krajského soudu o nepřihlížení k zaplacení soudního poplatku po stanovené lhůtě Ústavní soud uvádí, že smyslem poučovací povinnosti podle §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění pozdějších předpisů), není poskytnutí kompletního návodu, jak má účastník v řízení postupovat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesněprávních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech (srov. např. nález ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97 nebo nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11). V nyní posuzované věci je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatelé byli v odvolacím řízení zastoupeni advokátem, u něhož lze očekávat jak znalost procesních pravidel, tak i dlouhodobě ustálených judikaturních závěrů. Jde-li o zdůrazněnou novost pravidla ohledně nepřihlížení k zaplacení soudního poplatku po uplynutí lhůty v §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, je třeba zohlednit nejen předpokládanou znalost právní úpravy osobou právně vzdělanou a profesně působící v oblasti zastupování v soudních řízeních, ale rovněž skutečnost, že mezi účinností nového pravidla ke dni 30. 9. 2017 a vyzváním krajského soudu ke splnění poplatkové povinnosti ze dne 4. 5. 2018 (s doručením dne 9. 5. 2018) uplynulo více než sedm měsíců. Nelze proto konstatovat, že by šlo o krajní situaci, v níž by stěžovatelé a zejména jejich advokát mohli být překvapeni změnou právní úpravy nebo soudní praxe.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu