ECLI:CZ:US:2019:4.US.638.18.1
sp. zn. IV. ÚS 638/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Navary, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markétou Piškulovou, advokátkou, sídlem Zemkova 1538/20, Brno, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 58 Co 361/2017-316 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. března 2017 č. j. 19 C 366/2014-261, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Tomáše Peciny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle stěžovatele došlo k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 1 a odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Konečně stěžovatel namítá také porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na ochranu osobnosti brojící proti rozšiřování podoby stěžovatele, zveřejňování jeho osobních údajů a manipulaci s jeho jménem, potažmo proti zásahům do jeho soukromí a bezpečí. Žaloba specifikovala nároky negatorní, restituční a satisfakční (ten ve výši 50 000 Kč). V meritu věci šlo o ochranu stěžovatele proti rozšiřování jeho podoby a dalších písemností osobní povahy bez jeho souhlasu. K tomu došlo na internetovém blogu vedlejšího účastníka, který má podle stěžovatele neonacistický podtext, a také na internetových stránkách a portálech provozovaných neonacistickým vydavatelstvím guidemedia etc s.r.o., jehož byl vedlejší účastník právním zmocněncem.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 19 C 366/2014-261 žalobu ve všech bodech zamítl. Pro nyní posuzovanou věc je klíčový výrok III rozsudku, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, podle kterého byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit stěžovateli na účet stěžovatele 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, kterou stěžovateli způsobil, a uhradit náklady řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 58 Co 361/2017-316 rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 19 C 366/2014-261 se ve výrocích I a II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a že rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 19 C 366/2014-261 se ve výroku III potvrzuje (výrok II). Městský soud dovodil, že v daném případě je zřejmé, že stěžovatel brojí hlavně a především proti uveřejnění své podoby na webu vedlejšího účastníka ve spojitosti se svým jménem, případně dalšími identifikačními údaji. Adekvátním prostředkem nápravy (reparace následků) takového neoprávněného zásahu se za popsaných okolností bez dalšího nejeví relutární satisfakce (tedy poskytnutí ekvivalentu újmy v penězích), nýbrž (za předpokladu, že bude žaloba v tomto směru shledána po právu) to může být v mezích žalobních požadavků odstraňovací požadavek, ten eventuálně ve spojení se zdržovací povinností. Z tohoto důvodu městský soud zamítavý výrok III rozsudku obvodního soudu, týkající se - podle městského soudu - zjevně nedůvodného požadavku na peněžitou satisfakci ve výši 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jako věcně správný potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že má za to, že satisfakční nárok tvoří integrální součást práva na nedotknutelnost osoby a ochranu soukromí, stejně jako tvoří integrální součást práva na ochranu jména, korespondence a práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů. Právo na satisfakci bylo stěžovateli rozhodnutími obecných soudů upřeno, ačkoliv k zásahům do uvedených základních práv došlo. V daném případě zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle názoru stěžovatele stanoví satisfakční nárok natolik nevyhnutelně a závazně, že rozhodnutí o zamítnutí odškodnění zakládá porušení fundamentálního čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, a naplňuje tím porušení práva na spravedlivý proces (rozuměj - na soudní ochranu). Dále stěžovatel tvrdí, že v přezkoumávané věci došlo k porušení principu dvojinstančnosti řízení. Napadený rozsudek obvodního soudu totiž vycházel z pěti omylů, ke kterým se městský soud nijak nevyjádřil, a založil své rozhodnutí na třech důvodech jiných. Stěžovatel je toho názoru, že právě zde došlo k porušení uvedeného principu a uvedeného základního práva. Stěžovatel dále namítá porušení principu legitimního očekávání, přičemž tento princip tvoří integrální součást stanoveného postupu domáhání se práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když tuto zásadu pozitivně vymezuje i §13 občanského zákoníku. Obecné soudy však podle stěžovatele rozhodly v rozporu s právními názory dříve vyjádřeními v rozhodnutích Nejvyššího soudu, ve kterých se za méně závažné rozšiřování podobizny Nejvyšší soud přiklonil k náhradě nemajetkové újmy, a to i ve výši 150 000 Kč. Na tuto rozhodovací činnost Nejvyššího soudu upozorňoval stěžovatel již v žalobě a samotnou žalobu tehdy podával právě v očekávání obdobného výsledku (včetně stažení záznamů podoby). Obecné soudy přesto rozhodly v obdobné věci zcela jinak, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dále v obsáhlé ústavní stížnosti s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v podrobnostech rozebírá výše uvedené tvrzené porušení jeho ústavně garantovaných práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí v předmětných výrocích týkajících se jeho požadavku vůči vedlejšímu účastníkovi na peněžitou satisfakci ve výši 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí (jejich napadených výroků) dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 50 000 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že zejména na výkladu městského soudu stran požadavku stěžovatele na peněžitou satisfakci ve výši 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, když městský soud přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů je tento požadavek stěžovatele nedůvodný, a to i s odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, přičemž případně zdůraznil, že primárním významem peněžitého zadostiučinění je funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu [srov. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491)], ovšem pouze tam, kde se jiné prostředky nápravy stávají nedostatečné, což není situace v nyní přezkoumávané věci, a to z důvodů, které městský soud přezkoumatelně uvedl v bodě 15 napadeného rozhodnutí (viz k tomu sub 4). Judikatura, na kterou odkazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, pak není přiléhavá na nyní přezkoumávanou věc, jelikož se jednalo o skutkově zcela odlišné případy (použití fotografií kulturistek ke komerčním účelům v kalendáři ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 a zobrazení fotografie tváře známé dýdžejky na papírové etiketě ke kalhotám, a to opětovně ke komerčním účelům, ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2739/2006).
13. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (společně s čl. 90 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu