ECLI:CZ:US:2020:1.US.182.20.1
sp. zn. I. ÚS 182/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Studničky, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. 32 Cdo 3128/2019-255, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2019 č. j. 25 Co 195/2018-206, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2017 č. j. 20 C 233/2015-86 a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce vůči stěžovateli domáhal vrácení částky 15 000 EUR s příslušenstvím, která představovala zálohu poskytnutou stěžovateli na jeho odměnu podle mandátní smlouvy, neboť došlo k výpovědi mandátní smlouvy, aniž bylo ze strany stěžovatele jejího výsledku dosaženo. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť nelze posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Zejména uvedl, že dovolatel uvedl celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezil, který z těchto předpokladů zamýšlel uplatnit a u které z formulovaných otázek. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 a I. ÚS 2967/14). Dovolatel navíc přehlédl, že předpoklad přípustnosti dovolání "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit, a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Dále uvedl, že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud přepjatě formalisticky odmítl dovolání jako vadné. Je přesvědčen, že z obsahu a struktury dovolání je patrné, v čem je spatřována jeho přípustnost. Soudu I. stupně vytýká nevhodný procesní postup při stanovení lhůty podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. Dále namítá, že soud si nesprávně učinil představu o zdravotních poměrech stěžovatele a nepostupoval podle ustanovení §30 odst. 1 věta druhá či §29 o. s. ř. Odvolací soud tento nesprávný postup soudu prvního stupně svým rozsudkem aproboval.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud, který se seznámil i s dovoláním stěžovatele, z ústavního hlediska nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu co vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatel, povinně zastoupený advokátem, měl možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit, a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2487/18, III. ÚS 1510/19, I. ÚS 2967/14).
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a to včetně dopadu procesní nečinnosti stěžovatele. I v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu jako další instanci přehodnocovat jejich právní závěry.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně
neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu