ECLI:CZ:US:2020:1.US.1838.20.1
sp. zn. I. ÚS 1838/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, advokátem se sídlem Chomutov, Školní 5335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. 8 Tdo 762/2019-9604, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018 sp. zn. 3 To 73/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 T 46/2012-8596, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl na základě odvolání státního zástupce výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen ve výroku o trestu a stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a násl. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní řízení, které proti němu bylo vedeno, trvalo osm let, a to bez jeho viny. Vrchní soud v Praze se podle něj nevypořádal s jeho námitkami a uložil mu trest jednostranně zdůrazňující výši způsobené škody, který se jeví jako výlučně represivní. Vyjadřuje přesvědčení, že účelu trestu lze v jeho případě dosáhnout i trestem nespojeným s odnětím svobody. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu má za to, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl při ukládání trestu k průtahům v trestním řízení, ke kterým navíc sám výrazně přispěl, když rozhodl až po třech letech od vydání prvoinstančního rozsudku. Odkazuje na řízení, v němž rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 5 Tdo 415/2017, v němž se podle jeho názoru projednávala obdobná věc, ale byly uloženy jen podmíněné tresty.
Stěžovatel dále namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že nedošlo ke zdanitelnému plnění s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty mezi společnostmi AVENNRISTE s.r.o., CATANZARO s.r.o. a RICHMOND ENTERPRISES, Ltd. Soud nalézací ani soud odvolací se podle něj neřídily ustanoveními čl. 200-203 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, a ustanovením §108 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."). Poukazuje na skutečnost, že obhajoba ve znaleckém posudku prokazovala spolupráci a poskytování služeb společnostem AVENNRIST, s.r.o., a CATANZARO s.r.o. od společnosti RICHMOND ENTERPRISES, Ltd. Tato spolupráce měla být potvrzována i výpovědí M. W., ovšem výslech tohoto svědka byl trestními soudy zamítnut, přičemž stěžovatel má za to, že trestní soudy tento postup odůvodnily účelově v rozporu se zákonem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Pokud jde o námitku týkající se údajného neprokázání zdanitelného plnění s nárokem na odpočet daně, Ústavní soud konstatuje, že se jí trestní soudy ve svých rozhodnutích pozorně zabývaly a přesvědčivým způsobem ji vyvrátily. Ústavní soud nepokládá za účelné argumentaci trestních soudů opakovat, a proto odkazuje primárně na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (č. l. 141-151), kde byl podrobně vysvětlen závěr, že inkriminované obchodní společnosti nevyvíjely žádnou jimi deklarovanou a fakturovanou činnost. Zejména lze v tomto směru odkázat na č. l. 148 tohoto rozsudku, kde soud přehledně shrnul výsledky dokazování, z nichž vyplynulo, že společnost AVENNRISTE s.r.o. žádné skutečné dodavatele zboží a služeb neměla a smlouvy a další doklady týkající se jejího údajného obchodního vztahu ke společnosti RICHMOND ENTERPRISES, Ltd. byly vytvořeny účelově a ex post, aby tak byly v rozporu se skutečností doloženy důvody fakturace společností AVENNRISTE s.r.o. a CATANZARO s.r.o. Krajský soud v Praze se ve svém rozsudku také přesvědčivě vypořádal se znaleckým posudkem předloženým obhajobou, který vyhodnotil jako neúplný, přičemž tento závěr logicky odůvodnil (srov. č. l. 155-156 rozsudku).
Nejvyšší soud pak k tomu na č. l. 18 svého usnesení správně uvedl, že pokud bylo takto spolehlivě prokázáno, že mezi inkriminovanými společnostmi nedocházelo k řádným obchodním vztahům a jejich spolupráce byla pouze předstíraná, není možné na daný případ aplikovat čl. 200-203 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, a §108 zákona č. 235/2004 Sb., neboť řeší dané otázky pouze ve vztahu ke skutečným a legitimním obchodním transakcím a podnikatelským aktivitám, které však v daném případě neexistovaly. Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby tento závěr Nejvyššího soudu rozporoval.
Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy neakceptovaly jeho návrh vyslechnout jako svědka M. W. Ústavní soud k tomu připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť výslech uvedeného svědka byl navrhován s cílem objasnit charakter spolupráce mezi společnostmi AVENNRISTE s.r.o., CATANZARO s.r.o. a RICHMOND ENTERPRISES, Ltd. a Krajský soud v Praze na č. l. 164 svého rozsudku vysvětlil, že z provedeného dokazování přesvědčivě vyplynulo, že spolupráce mezi uvedenými společnostmi byla pouze předstíraná (viz výše), tudíž se provedení navrhovaného výslechu jevilo jako nadbytečné.
Ve vztahu k námitce ohledně uložení nepřiměřeně přísného trestu, resp. že při jeho uložení nebyly zohledněny průtahy v trestním řízení, k nimž došlo, Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ostatně s uvedenou námitkou se podrobně vypořádal Nejvyšší soud (srov. č. l. 20-22 jeho usnesení), a to včetně odkazu na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Nejvyšší soud především nijak nepopíral, že v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli došlo k jím nezaviněným průtahům, jež bylo nutno zohlednit při ukládání trestu (srov. č. l. 21 jeho usnesení). Připomněl, že délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do vynesení odsuzujícího rozsudku, jakož i skutečnost, že obvinění k trestnímu řízení přistupovali bez zjevných snah o jeho maření či prodlužování, soud prvního stupně při ukládání trestu zohlednil. Krajský soud v Praze přihlédl i k dosavadní trestní bezúhonnosti stěžovatele, nicméně rovněž k tomu, že byl ve vztahu k ostatním spoluobviněným ve vůdčím postavení a hrál v rámci spáchané trestné činnosti důležitou roli (srov. č. l. 167-168 rozsudku Krajského soudu v Praze). Důvody pro zmírnění uloženého trestu neshledal ani odvolací soud (srov. č. l. 69 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud akceptuje hodnocení, které na č. l. 22 svého usnesení vyjádřil Nejvyšší soud. Vedle doby, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i samotné délky trestního řízení, musí uložený trest proporcionálně reflektovat i řadu dalších skutečností. V posuzovaném případě byl uložený trest odůvodněn intenzitou činu stěžovatele, jeho sofistikovaností a důsledností a především vysokou škodu způsobenou České republice, která převyšovala 300 mil. Kč. Trestná činnost, za níž byl trest ukládán, se vyznačovala nadstandardní rozsáhlostí, velkým počtem pachatelů a dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koní.
Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, tj. mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 5 až 10 let odnětí svobody. Již z toho je patrné, že trestní soudy při ukládání trestu svědomitě přihlédly i k okolnostem svědčícím ve prospěch stěžovatele, včetně délky trestního řízení. Jestliže stěžovatel tvrdí, že měl být uložen pouze podmíněný trest, musely by k tomu být splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody stanovené v §58 trestního zákoníku. Stěžovatel však v ústavní stížnosti ani nenabízí žádnou konkrétní argumentaci relevantní pro závěr, že v jeho případě tyto podmínky splněny byly. Pokud jde o stěžovatelem namítané zpřísnění uloženého trestu ze strany odvolacího soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že se to týkalo "pouze" uloženého peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, přičemž Vrchní soud v Praze tento postup odůvodnil již zmiňovanou vysokou výši škody způsobené státu.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy při ukládání trestu nevybočily z kritérií vyplývajících z ustanovení §37 a násl. trestního zákoníku. Podrobně a logicky vyložily své úvahy týkající se přiměřenosti ukládaného trestu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu