ECLI:CZ:US:2020:1.US.2151.20.1
sp. zn. I. ÚS 2151/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti E. O., zastoupené Mgr. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, proti rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 19 C 1102/2009-954, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 12 Co 346/2017-1073 a usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 21 Cdo 188/2020-1134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 a Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka, která byla ve služebním poměru ve funkci vedoucí finančního odboru a od roku 2002 ve funkci náměstkyně krajského ředitele pro ekonomický úsek Hasičského záchranného sboru X, se domáhala zaplacení částky 2 520 457 Kč s příslušenstvím, představující náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou porušením zásady rovného zacházení, diskriminací a šikanou na pracovišti. Okresní soud žalobě částečně v částce 200 000 Kč s příslušenstvím vyhověl a ve zbytku návrh zamítl. Dospěl k závěru, že i když na poskytování odměn není dán právní nárok, má zaměstnavatel povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení při odměňování, a proto přizná-li některým příslušníkům odměnu za splnění úkolu nebo plnění služebních povinností, je nepřípustné, aby jiným příslušníkům odměnu za splnění stejného nebo srovnatelného úkolu či za stejně nebo srovnatelně příkladné plnění služebních povinností nepřiznal. Jako přiměřené považoval zadostiučinění v částce 150 000 Kč a dále v částce 50 000 Kč za vypracování jednostranně negativního služebního hodnocení stěžovatelky ze dne 20. 3. 2007, obsahující smyšlené výtky. V dalších jednáních již okresní soud projevy nerovného zacházení či diskriminačního charakteru buď výslovně neshledal, nebo dovodil, že nároky na poskytnutí zadostiučinění byly uplatněny po uplynutí promlčecí doby. Vznesenou námitku promlčení neshledal jako rozpornou s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Krajský soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, avšak jako přiměřené zadostiučinění ve vztahu k porušování zásady rovného zacházení při odměňován považoval částku vyšší a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, stěžovatelce přiznal dalších 200 000 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že řízení o jejím návrhu podaném v roce 2008 bylo v rozsahu konkrétně vymezených skutků usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013 č. j. 19 C 1102/2009-171 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 12 Co 1551/2013-185, dovolání bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2686/2015), nesprávně zastaveno s tím, že projednání a rozhodnutí těchto skutků náleží řediteli Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. V tomto směru je jádrem její argumentace přesvědčení, že z důvodu možného střetu zájmů, zřejmé podjatosti a očekávané neobjektivitě není možné, aby o jejím nároku rozhodoval zaměstnavatel. Tím, že soudy rozdělily věc na část, kterou předaly k řešení služebnímu funkcionáři, a část, kterou řešily samy, se dopustily porušení ústavního principu soudní ochrany.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s posouzením části jejích nároků jako promlčených, zdůrazňuje, že žalobu podávala v dobré víře, že před promlčením vznesených nároků soudu ji chrání judikatura. Ke změně judikatorní situace došlo až v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Je přesvědčena, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě formálního hodnocení podání a nepřihlédl k jeho skutečnému obsahu vzhledem k nálezům Ústavního soudu týkajícím se ochrany osobnostních práv zaměstnance ve služebním poměru soudem a vzhledem k ustálené judikatuře soudů týkající se změny promlčení nároků z titulu ochrany osobnostních práv.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že se nezabýval námitkami stěžovatelky vážícími se ke shora citovaným rozhodnutím soudů o zastavení řízení z důvodů vyloučení části vymezených skutků k projednání a rozhodnutí řediteli Hasičského záchranného sboru X. Argumentaci vůči těmto rozhodnutím a příslušné námitky mohla stěžovatelka uplatnit ve včas podané ústavní stížnosti vůči těmto rozhodnutím, což však neučinila. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud uvádí, že tímto způsobem nelze otvírat možnost nového projednání pravomocně skončeného řízení.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž ne ve všech případech nárokovaných stěžovatelkou se ze strany zaměstnavatele jednalo o šikanozní či diskriminační jednání. Vypořádaly se i s otázkou možného promlčení některých nároků a dostatečně objasnily, že jednotlivá jednání, v nichž stěžovatelka spatřuje nerovné zacházení či diskriminaci, netvoří jeden celek, ale jde o odlišné skutky, nemající dostatečnou věcnou ani časovou souvislost, a tedy jde o nároky, které jsou samostatně odškodnitelné. K tvrzení stěžovatelky o nedělitelné majetkové újmě způsobené trvajícím šikanozním jednáním zaměstnavatele, kdy běh promlčecí doby má být počítán až od dokončení tohoto jednání, Krajský soud dodal, že docházelo-li by ze strany zaměstnavatele k dalším projevům nerovného zacházení, obtěžování či diskriminace hypoteticky třeba i po celou dobu aktivního pracovního života zaměstnance a teprve po jeho skončení by se zaměstnanec dovolával zadostiučinění v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích, dostal by se zaměstnavatel do pozice obtížně splnitelné (resp. prakticky nesplnitelné) důkazní povinnosti o neexistenci jednotlivých okolností tvrzeného diskriminačního projevu nastalých řádově před desetiletím.
K argumentaci stěžovatelky týkající se judikatorní změny Ústavní soud připomíná, jak uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. 11. 2008, podle kterého se v případě náhrady nemajetkové újmy právo promlčuje. Současně však uvedl, že v soudních řízeních zahájených před "přelomovým" rozsudkem Nejvyššího soudu by měly soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. posuzovat případ od případu, velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům (srov. rovněž nález sp. zn. II. ÚS 3168/09). Této povinnosti soudy dostály, neboť možnému rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy věnovaly dostatečnou pozornost. V řízení nevyšlo najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby (lhůty) výrazně přispěla svým chováním žalovaná, a to až v takové intenzitě, že by šlo z její strany o výrazné zneužití práv. Nadto stěžovatelka již v roce 2006 (tedy v době, kdy by ještě nároky promlčeny nebyly) podobnou žalobu podala, vzala ji však zpět a v řízení dále nepokračovala.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím dovolání, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy věcně projednat. Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistentnost v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, podrobně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu