ECLI:CZ:US:2020:1.US.2188.20.1
sp. zn. I. ÚS 2188/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 26 Cdo 3707/2019-361, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 č. j. 91 Co 140/2018-304, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 2. 2018 č. j. 30 C 81/2016-267, bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci (Shromáždění vlastníků, jehož je stěžovatel členem) částku 71 488,86 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených příspěvků do fondu oprav a nedoplatku z vyúčtování za služby za roky 2011 až 2013 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost stěžovatele hradit žalované částky vyplývá z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 72/1994 Sb.") a příslušných ustanovení stanov Společenství vlastníků, neboť vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a příspěvky do fondu oprav byly požadovány ve výši stanovené rozhodnutím Shromáždění vlastníků. Proti těmto rozhodnutím měl stěžovatel možnost se bránit žalobou na určení neplatnosti.
Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, odvolací soud otázku soudní obrany proti navýšení plateb do fondu oprav posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že rozporoval-li žalovaný výši příspěvku do fondu oprav, která byla schválena na shromáždění žalobce, brání §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. tomu, aby v jiném řízení, než o žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého Shromážděním vlastníků, soud posuzoval jeho platnost (sp. zn. 29 Cdo 383/2010, 29 Cdo 924/2012). Dále poukázal na to, že stěžovatel zpochybňuje právní hodnocení soudů obou stupňů, prostřednictvím skutkových námitek. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další v dovolání vznesené otázky (námitky proti odnímání prostředků z fondu oprav do soukromého vlastnictví a náboženské výhrady proti přijetí a splacení úvěru), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívá. K námitkám ohledně vad řízení by dovolací soud mohl přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Stěžovatel s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nesouhlasí, namítá, že dovolací soud se jeho námitkami dostatečně nezabýval a polemizuje se závěrem soudů, podle něhož byl namístě postup podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně a dostatečně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, jak je shora stručně nastíněno, odůvodnil. Není dán důvod, aby Ústavní soud z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 2080/19).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podstata námitek stěžovatele uplatněných v ústavní stížnost spočívá na hypotetických úvahách, že by se žalobou uplatněnou podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. neuspěl, a tudíž nemělo být vyhověno žalobě Společenství vlastníků na zaplacení příslušných plateb. Posouzení dané problematiky, která představuje běžný civilní spor, však Ústavnímu soudu, jak bylo předesláno, nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu