ECLI:CZ:US:2020:1.US.2288.20.2
sp. zn. I. ÚS 2288/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Dalimila Miky, LLM., zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 4052/2018-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2018 č. j. 56 Co 119/2018-168.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nalézací a odvolací soud nevyhověly žalobě stěžovatele o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, uplatněné z titulu zápůjčky, jejíhož vrácení se stěžovatel po žalovaném domáhal, neboť neunesl důkazní břemeno o uzavření smlouvy o zápůjčce. Soudy věc posoudily jako tzv. start-up, kdy stěžovatel poskytl finanční prostředky jako počáteční investici v době, kdy projekt nemohl zaručit jejich návratnost. Proto se nyní nemůže domáhat jejich vrácení z titulu smlouvy o zápůjčce, která mezi účastníky uzavřena nebyla a nebylo prokázáno, že si účastníci smlouvy dohodli možnost od smlouvy odstoupit.
Dovolání stěžovatel uplatnil podle §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se při řešení otázky bezdůvodného obohacení při neprokázání právního titulu poskytnutého plnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, 32 Odo 432/2005, 21 Cdo 4520/2007, 33 Cdo 2299/2014, 23 Cdo 405/2013). Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel pomíjí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smluv o zápůjčkách (stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno), nýbrž k uzavření nepojmenované smlouvy - smlouvy o investici (či spolupráci) a nebyl tak dán důvod zabývat se otázkou možného bezdůvodného obohacení, neboť právní titul poskytnutého plnění byl prokázán. Od výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu se proto odvolací soud neodchýlil.
Stěžovatel s právními závěry soudu nesouhlasí, je přesvědčen, že jeho dovolání, mělo být Nejvyšším soudem projednáno, neboť právní závěry nalézacího i odvolacího jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, tvrzením účastníků, přičemž soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel tak byl zbaven svého práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na jehož meritorní posouzení není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy věcně projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Své závěry velmi podrobně a ve vazbě na předchozí judikaturu odůvodnil. Nejvyšší soud přitom poukázal i na to, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí řádně vyjádřil i k ostatním námitkám stěžovatele, přičemž v tomto směru stěžovatel argumentaci Nejvyššího soudu nerozporuje.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci není dán důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 2080/19). Okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu