ECLI:CZ:US:2020:1.US.2393.19.1
sp. zn. I. ÚS 2393/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Města Klimkovice, se sídlem Lidická 1, Klimkovice, zastoupeného JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 11, Moravská Ostrava, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2019, č. j. 11 Co 65/2019-144 a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. září 2018, č. j. 24 C 366/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně. Podle obsahu stížnosti stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na samosprávu zaručené čl. 8 Ústavy ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina").
2. V projednávané věci vedlejší účastníci, majitelé pozemků parc. č. A, B a C v k. ú. Klimkovice, žalovali stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení (průměrné nájemné) v souvislosti s užíváním pozemků jako veřejného prostranství.
3. Z obsahu soudního spisu je patrné, že stěžovatel vydal nový územní plán města Klimkovice účinný ode dne 29. 3. 2016, v rámci jehož pořizování usilovali vedlejší účastníci o zařazení ploch do plochy Z/75-SO-M (zastavitelné plochy smíšené obytné městské), k čemuž v závěru nedošlo. Pozemky byly územním plánem zařazeny do plochy Z/158 VP-Z s převažujícím využitím jako veřejně přístupné plochy s obecným užíváním s dominující funkcí stromové a keřové zeleně.
4. Soud prvního stupně provedl dokazování územním plánem a znaleckým posudkem k výši obvyklého nájemného, četnými prohlášeními o volné přístupnosti pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků (které pro pořízení územního plánu předtím zajistil sám stěžovatel), jakož i dalšími svědeckými výpověďmi. Dospěl k závěru, že průběh pořizování územně plánovací dokumentace i svědecké výpovědi shodně nasvědčují o tom, že jsou pozemky vedlejších účastníků užívány jako veřejné prostranství s vědomím žalovaného stěžovatele, a vlastníkům pozemku dle ustálené judikatury civilních soudů náleží za takové užívání náhrada, resp. vydání bezdůvodného obohacení.
5. Proti tomuto závěru stěžovatel brojil odvoláním, v němž uplatnil námitky překrývající se částečně s obsahem ústavní stížnosti, tj. že se prvostupňový soud dopustil nepochopení důsledků přijaté územně plánovací dokumentace. Závěry okresního soudu by ad absurdum suspendovaly samosprávnou činnost obcí a k zásahu do práv žalobců (vedlejších účastníků) nijak nedošlo - ti pozemky používají shodně jako před vydáním územního plánu, nadto dosud nebylo vydáno konkrétní územní rozhodnutí a stěžovatel tak pouze územním plánem uvedl vedení příslušných ploch v dokumentech do souladu s reálným užíváním pozemků. Této argumentaci odvolací soud nepřisvědčil a odkázal na předchozí judikaturu civilních soudů k vydání bezdůvodného obohacení ve skutkově obdobných věcech.
6. Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž (včetně jejího doplnění), vznáší následující námitky.
7. Podle názoru stěžovatele zařazením předmětných pozemků v účinném územním plánu do ploch veřejného prostranství VP-Z park, parčík, další plochy veřejné zeleně nedošlo k omezení vlastnického práva vedlejších účastníků, respektive nedošlo k omezení jejich vlastnického práva v míře, která by vyžadovala poskytnutí náhrady. Stěžovateli není zřejmé, v jaké souvislosti byla náhrada za omezení vlastnického práva vedlejším účastníkům přiznána. Samotný územní plán, resp. jeho účinnost, nezakládá omezení vlastnického práva vlastníků pozemků, a nárok na náhradu, neboť územní plán je pouze vymezením stávajícího stavu území obce a koncepcí jeho budoucího vývoje. Stěžovatel namítá, že vydáním územního plánu ze dne 2. 3. 2016, resp. jeho účinností ke dni 29. 3. 2016, reálně ani nedošlo k žádné změně právních ani faktických poměrů ve vztahu k předmětným pozemkům - ty byly užívány v minulosti fakticky shodně, jako nyní. Navíc předmětné pozemky podle stěžovatele zatím neslouží obecnému užívání, k tomu by nejprve muselo dojít k vydání příslušného územního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že náhrada za omezení vlastnického práva k pozemku nemůže být přiznána, pokud vlastník pozemky užívá, respektive nemůže být přiznána v plném rozsahu.
8. Stěžovatel závěrem konstatoval, že si je vědom toho, že žalovaná částka je i z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu bagatelní, nicméně předestřené otázky mají podle stěžovatele význam pro další rozhodovací praxi.
II. Posouzení Ústavním soudem
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu, přičemž dovolání je v dané věci vyloučené. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Předkládaná ústavní stížnost nadto zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu uvádí, že předestřené otázky mají význam pro další rozhodovací praxi. Stěžovatelem předestřenou otázku však dosavadní rozhodovací praxe již spolehlivě vyřešila. Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím (ve skutkově obdobné situaci, když obyvatelé obce vstupují na pozemek a užívají jej jako veřejné prostranství), se totiž Nejvyšší soud již zabýval, a to dokonce opakovaně.
15. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), neb i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 28 Cdo 3310/2018-167, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013). Uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. jeho nálezy ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, či ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10).
16. Ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu bylo dále vysloveno, že pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015).
17. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít po 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. část pátou, hlavu II - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, §3028 občanského zákoníku). Citovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vztahující se k otázce, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, je však dle stanoviska obecných soudů použitelná i na právní vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016) a výše citované judikatorní závěry se tak plně uplatní i na nyní projednávaný případ Ústavním soudem.
18. Nadto Ústavní soud podotýká, že podstatou řízení před obecními soudy bylo vypořádání se s titulem pro vydání bezdůvodného obohacení, tj. zda se skutečně žalovaný stěžovatel obohatil, či nikoliv. Ačkoliv byl vydaný územní plán nepochybně "pohnutkou" vedlejších účastníků pro uplatnění nároku před obecnými soudy, jedná se o relativně samostatnou otázku, čehož si byly vědomy i civilní soudy v nyní projednávané věci. Skutečnost, že soudy provedly dokazování územním plánem a vycházely rovněž mj. ze svědectví osob, které se v průběhu pořizování dokumentace vyjadřovaly k reálnému užívání pozemků v žalovaném období, svědčí o snaze toto užívání ověřit. Rovněž není relevantní, že jsou pozemky fakticky využívány shodně jako v předešlých obdobích, neb civilní soudy rozhodovaly o nároku za období, za které žalobci náhradu požadovali.
19. Obsah stěžovatelovi ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě osvětleny krajským soudem. Ani žádné další námitky neshledal Ústavní soud důvodné.
20. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
21. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu, ani okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 8 Ústavy ani dalších namítaných práv.
22. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu