ECLI:CZ:US:2020:1.US.2438.20.1
sp. zn. I. ÚS 2438/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti KTP s.r.o., sídlem Sazovice 217, zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV/777, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 23 Cdo 1002/2020-338, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2020 č. j. 7 Cmo 142/2019-290 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2019 č. j. 36 Cm 129/2012-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že podle rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byla mezi smluvními stranami uzavřena konkludentně smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo nalakování přepravních klecí. Vzhledem k tomu, že dílo provedené stěžovatelkou na základě objednávky žalobkyně vykazovalo vady, které žalobkyně řádně reklamovala, avšak stěžovatelka je ani ve stanovené náhradní lhůtě neodstranila, vzniklo žalobkyni odstoupením od smlouvy právo na vrácení ceny díla ve výši 337 380 Kč. Žalobkyně má vůči stěžovatelce dále právo i na náhradu škody ve výši 386 770 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že tuto částku účtovala třetí osoba žalobkyni za opravu opadávajícího laku na žalobkyní jí dodaných přepravních klecích, přičemž podle názoru soudů mezi vznikem škody žalobkyně a porušením povinnosti stěžovatelky, spočívající v řádném provedení díla, je dána příčinná souvislost. Dovolací soud odvolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá nesprávné zjištění skutkového stavu a právní hodnocení věci nalézacím a odvolacím soudem, poukazuje na to, že soudy nařídily stěžovatelce vrátit cenu díla, aniž by stanovily protistraně povinnost vrátit získaný prospěch provedením díla, přičemž závěr o nulové hodnotě díla považuje za nedostatečně důkazně podložený. Nesouhlasí s tím, že vedle povinnosti vrátit cenu díla je povinna zaplatit i náhradu škody. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat odvoláním z pohledu možnosti domáhání se nákladů na odstranění vadného díla formou náhrady škody. V tomto směru se ji vědoma, že vymezení důvodů přípustnosti dovolání mohlo být vyjádřeno jasněji a precizněji, avšak má za to, že z něj vyplynulo, že dosud neřešenou otázkou mělo být nárokování škody spočívající v nákladech na odstranění vady za současného neumožnění jejich odstranění stěžovatelkou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je výrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem nalézacího a odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zdůraznily, že žalobkyně unesla břemeno tvrzení i důkazní, bylo prokázáno, že dílo bylo provedeno vadně, vady nebyly ve lhůtě odstraněny a odběratel přepravních klecí, který musel vynaložit prostředky na odstranění olupujícího se nátěru zhotoveného stěžovatelkou, vyúčtoval tyto náklady žalobkyni. Předmětná částka je tak škodou, která vznikla v příčinné souvislosti s vadným plněním.
Ústavní soud konstatuje, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Rovněž Nejvyšší soud své závěry o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dostatečně odůvodnil ve vztahu ke všem námitkám stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na jehož meritorní posouzení není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy věcně projednat. Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistentnost v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání pak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal a není tedy dán důvod, aby řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska zpochybnil (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 2080/19). Ostatně stěžovatelka připouští nedůslednost při uplatnění dovolacích důvodů. Nejvyššímu soudu nelze jistě vytýkat, že namísto stěžovatelky neformuloval zamýšlený dovolací důvod tak, aby byly splněny podmínky přípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu