ECLI:CZ:US:2020:1.US.3053.20.1
sp. zn. I. ÚS 3053/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2020 č. j. 10 Co 13/2020-76, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 10. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2009 č. j. 98 Nc 11547/2009-6 byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "oprávněná") za Jiřím Hromasem (dále jen "povinný"), a to dle rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Markem Landsmannem ze dne 3. 3. 2009 č. j. La 8520/09-14, stěžovatel byl jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město pověřen k provedení exekuce. Důvodem k zastavení exekuce byla skutečnost, že rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán rozhodcem, který k jeho vydání neměl v důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy pravomoc. O náhradě nákladů mezi účastníky řízení rozhodl okresní soud tak, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému částku 7 865 Kč, a to do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho opatrovníka. O nákladech exekuce rozhodl okresní soud tak, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli částku 7 865 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
3. Proti usnesení okresního soudu podala odvolání oprávněná a stěžovatel podal odvolání do výroku o náhradě nákladů soudního exekutora (výrok II.). V něm namítal, že náhrada nákladů exekuce byla přiznána v nesprávné výši, když měla správně činit 26 886,20 Kč. Stěžovatel totiž pro oprávněnou vymohl plnění 150 927,83 Kč a oprávněné byla zaslána částka 124 041,63 Kč, pročež měly být jeho náklady stanoveny v souladu s §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif").
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako správné a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka a potažmo rozhodčí nález neobstojí z jiného důvodu (o možnosti hodnocení smluvních ujednání a okolnosti uzavření smlouvy z hlediska tzv. zjevné nespravedlnosti byli účastníci poučeni krajským soudem při jednání 24. 6. 2020). Krajský soud uzavřel, že exekuci je namístě zastavit dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť konkrétní podmínky, za nichž došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a rozhodčí smlouvy, ve svém souhrnu naplňují kritérium tzv. zjevné nespravedlnosti dle kritérií vymezených Ústavním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny.
6. Podle názoru stěžovatele krajský soud pochybil, když mu v rozporu s §11 odst. 2 exekučního tarifu nepřiznal náhradu nákladů exekuce a opomenul kogentní ustanovení §11 odst. 3 exekučního tarifu. Stěžovatel zdůrazňuje, že nárok na odměnu je exekutorovi odepřen pouze v případech vymezených v §11 odst. 5 exekučního tarifu, které však nenastaly. Rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele "postrádá přesvědčivosti" a není řádně odůvodněno. Současně ho stěžovatel shledává jako "poněkud rozporné", když krajský soud sice přiznává zavinění oprávněné na zastavení exekuce, a proto shledal i možnost uložení povinnosti zaplacení nákladů exekuce. Dále své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu neměla být exekuce nařízena pro nedostatek exekučního titulu, případně, je-li exekuce od samého počátku nepřípustná, nelze soudnímu exekutorovi přiznat odměnu podle vymoženého plnění. Takový postup krajského soudu se "negativně promítl do majetkové sféry stěžovatele a vlastní majetek stěžovatele byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebylo dovolání přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti proto není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Podání stěžovatele není jeho ojedinělou ústavní stížností. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal více než dvě desítky v zásadě shodných či velmi obdobných ústavních stížností, což vyplývá primárně již z předmětu sporu (shodně usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17). V řadě svých rozhodnutí proto Ústavní soud zejména odkazuje na svá dřívější rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech s tím, že ani v nyní posuzované věci neshledal žádné pochybení soudu a není tak důvod se od dřívější judikatury odchylovat (usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17, usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17, usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/18).
10. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tudíž není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 956/19, usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05). V usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17, řešícím obdobnou ústavní stížnost téhož stěžovatele, Ústavní soud zdůraznil, že "při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně". Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní svévole [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23); nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145); nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. Rozhodnutím okresního soudu byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno napadeným rozhodnutím tak, že se stěžovateli náhrada nákladů exekuce nepřiznává vůbec. Tuto částku lze z ústavněprávního hlediska v zásadě považovat za bagatelní (srov. nález ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1639/18). Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí o obdobných ústavních stížnostech stěžovatele konstatoval, že jde o částku, která není s ohledem na svou výši sama o sobě schopna porušit jeho základní práva a svobody, přičemž výjimku představují pouze případy extrémní svévole soudu (usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/18, usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2189/19 a další).
12. S ohledem na výše uvedená východiska dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V napadeném rozhodnutí krajský soud odůvodnil, z jakého důvodu nelze stěžovateli náhradu nákladů exekuce přiznat, výkon rozhodnutí byl zastaven pro nedostatek exekučního titulu dle §268 odst. 1 písm. a), h) občanského soudního řádu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí shledává Ústavní soud jako dostačující a vnitřně bezrozporné. Současně Ústavní soud připomíná, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny "nároky" soudního exekutora není protiústavní, neboť soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (srov. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1500/17).
13. Napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které neobsahuje žádné prvky soudní svévole. Stěžovateli tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do žádného jeho ústavně zaručeného práva.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu