ECLI:CZ:US:2020:1.US.3068.20.2
sp. zn. I. ÚS 3068/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Kamilou Kordulíkovou, advokátkou se sídlem Masná 229/34, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 7 C 938/2004-497 ze dne 23. 10. 2017 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku č. j. 7 C 938/2004-508 ze dne 28. 11. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 22/2018-622 ze dne 4. 12. 2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 22/2018-625 ze dne 9. 12. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu v Brně č. j. 25 Cdo 1295/2020-655 ze dne 7. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a majetkových práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalovaná, na jejímž pozemku je umístěna místní komunikace II. třídy, odstranila oplocení vybudované stěžovatelem kolem jeho sadu. Stěžovatel se domáhal odškodnění uvedením do původního stavu. Rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu nebylo žalobě na náhradu škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák.") vyhověno, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů existence odpovědnosti za škodu, a to protiprávnost jednání žalované. Žalovaná jako vlastník komunikace oplocení odstranila v souladu s §29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, poté, kdy žalobce nereagoval na výzvy k odstranění nepovolené pevné překážky (plotu) z komunikace. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť postrádalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.). Trpí tak vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, považuje je za překvapivé, nepředvídatelné a chaotické, přičemž hrubých pochybení se dopustily všechny soudy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby (prostřednictvím advokáta) v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Stěžovatel totiž nijak nekonkretizoval, který z předpokladů dovolání považuje pro něj za splněný. Spatřuje-li stěžovatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že "právní otázka (nespecifikováno jaká) má být ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešena jinak", pomíjí, že tato námitka míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nadto stěžovatel v dovolání odkazuje na otázku zásadního právního významu, tedy úpravu přípustnosti dovolání, jež není účinná již od 1. 1. 2013.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodává, že stěžovatel výhrady vůči odmítnutí dovolání pro vady ani nevznáší.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Blansku a Krajského soudu v Brně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu