ECLI:CZ:US:2020:3.US.1174.20.1
sp. zn. III. ÚS 1174/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 7 Tdo 58/2020-507, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 67 To 320/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, z přiložených napadených rozhodnutí a z rozhodnutí nalézacího soudu, které stěžovatel nenapadá, se podává následující. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č. j. 4 T 237/2017-287, uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při ukládání trestu obvodní soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, neboť měl za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně do výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu odvolání, a to v neprospěch stěžovatele. Na základě tohoto odvolání městský soud v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu zrušil výše nadepsaný rozsudek obvodního soudu a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo rovněž nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že městský soud jako soud odvolací rozhodl o uložení souhrnného trestu a o tom, že tento trest bude oproti trestu předchozímu nepodmíněný, bez dostatečných podkladů. Takto uložený trest navíc stěžovatel považuje za nepřiměřený, a to s ohledem na veškeré okolnosti případu. Stěžovatel nikterak nezpochybňuje a nezlehčuje svoji trestní minulost, avšak městský soud při úvahách o uložení souhrnného trestu neprovedl důkaz soudními spisy, které se vztahují k jeho minulé trestné činnosti, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Stejně tak stěžovatel nemůže přistoupit na argumentaci městského soudu, podle které uložení souhrnného trestu ovlivnila především okolnost, že k povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti stěžovatele přistoupil přečin násilí proti úřední osobě, přičemž se jedná o přečin, za který zákon stanovuje trestní sazbu ve výměře až 4 roků. Stejně tak nemohla být k tíži stěžovatele hodnocena okolnost, že se stěžovatel v době rozhodování městského soudu nacházel ve výkonu vazby pro jinou závažnou trestnou činnost. Tímto odůvodněním městský soud jednoznačně nerespektoval zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny.
4. Dále namítá, že při projednávání jeho dřívějších trestných činů, pro něž byl pravomocně odsouzen (kdy tato rozhodnutí byla v důsledku nyní napadeného rozsudku městského soudu a uložení souhrnného trestu ve výroku o trestu zrušena), tyto soudy dospěly buď k závěru o zastavení trestního řízení, případně v rámci odvolacího řízení dokonce ke snížení nalézacím soudem uložených trestů. Je proto s podivem, že zatímco jiné senáty téhož soudu případně jiné trestní soudy při přezkoumávání jednotlivých skutků, které rovněž cituje městský soud v nyní ústavní stížnosti napadeném rozsudku, dospěly k závěru o nutnosti snížit uložený trest či dokonce trestní řízení zastavit, městský soud v nyní napadeném rozhodnutí bez jakéhokoliv provedeného dokazování uložil trest souhrnný, nepodmíněný a s výkonem ve věznici s ostrahou, tedy ve svém důsledku trest výrazně přísnější.
5. Závěrem stěžovatel shrnuje, že městský soud při ukládání souhrnného trestu s ohledem na jeho výměru i způsob výkonu zcela pominul stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, možnost stěžovatelovy nápravy, jeho poměry a další specifická kritéria. Městský soud vůbec nezohlednil, že stěžovatel před uložením trestu pracoval a dokončil pětiměsíční protialkoholní léčbu, čímž snad dostatečně prokázal snahu o nápravu a návrat k řádnému životu, přesto se navzdory své snaze dočkal uložení nepodmíněného trestu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak se podává ze shora uvedeného, podstata stížnostních námitek spočívá v tvrzeném porušení pravidla in dubio pro reo a pravidla presumpce neviny, neboť městský soud rozhodl o uložení souhrnného nepodmíněného trestu, aniž by provedl důkazy soudními spisy, jež se vztahují k dřívější trestné činnosti stěžovatele.
8. K těmto námitkám je však třeba uvést, že souhrnný trest byl stěžovateli uložen za celkem 10 trestných činů podle pravomocných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 T 147/2017, Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 1 T 56/2018 a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 129/2019 (srov. odst. 10 napadeného rozsudku městského soudu). Již z uvedeného je tak dostatečně zřejmé, že stěžovatel páchá trestnou činnost opakovaně a v poměrně krátkém časovém sledu a současně je zjevné, že ukládání mírnějších, tj. podmíněných, trestů nemá na stěžovatele kýžený efekt. Tyto své úvahy stran uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ostatně městský soud patřičně odůvodnil (viz odst. 10 - 12 napadeného rozsudku městského soudu).
9. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud tenduje ke zdrženlivosti v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 14; usnesení sp. zn. II. ÚS 2833/17 ze dne 25. 10. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. II. ÚS 5/16 ze dne 27. 3. 2017, bod 15; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ani ukládání trestu obecnými soudy se však nemůže nacházet mimo rámec ústavní konformity, a tak Ústavní soud výjimečně k zásahu do tohoto procesu přistupuje, zejména neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827) či nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315)].
10. Ústavní soud může podle setrvalé judikatury do otázek přiměřenosti uloženého trestu zasáhnout pouze v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, bylo by výrazem diskriminace či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, vzal-li by soud za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, byla by zjištěna nezákonným způsobem či její zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů).
11. Z uvedeného je však patrné, že ve věci stěžovatele nemůže Ústavní soud konstatovat, že by městský soud postupoval při uložení souhrnného trestu nesprávně. Souhrnný trest byl stěžovateli uložen na zákonném podkladě a jeho uložení bylo městským soudem rovněž dostatečně odůvodněno. Svoji argumentaci stěžovatel směřoval pouze proti diskreci městského soudu provedené v jeho zákonných mezích, do níž však Ústavní soud nemůže zasahovat.
12. Ve vztahu k výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že ani v tomto případě nebylo zjištěno porušení stěžovatelových ústavních práv. Z tohoto rozhodnutí se totiž sice podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, přesto se však Nejvyšší soud okrajově zabýval též otázkou přiměřenosti trestu ve vztahu k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž neshledal žádné pochybení (podrobněji viz str. 3 napadeného usnesení). Za daného stavu tak nezbývalo Nejvyššímu soudu, než dovolání stěžovatele odmítnout. S tímto postupem Nejvyššího soudu se Ústavní soud bezezbytku ztotožňuje.
13. Souhrnně lze uvést, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
14. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit protože Ústavní soud nemíní - s ohledem na svoje shora naznačené postavení v ústavním systému - nikterak přehodnocovat závěry obecných soudů. Ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu