ECLI:CZ:US:2020:3.US.1199.20.1
sp. zn. III. ÚS 1199/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Raferra invest s. r. o., se sídlem Vidoulská 760/2, Praha - Jinonice, zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 To 11/2020, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur ze dne 19. 2. 2020, č. j. NCOZ-6099-2444/TČ-2016-411400-O, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti konstatuje zejména následující relevantní okolnosti. Policejní orgán v trestní věci vedené proti obviněné N. V. (tedy nikoliv proti stěžovatelce jakožto právnické osobě; dále jen "obviněná") rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2018 podle §79g ve spojení s §79a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") o zajištění nemovitých věcí včetně příslušného spoluvlastnického podílu ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za nástroj a výnos z trestné činnosti.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 2. 12. 2019 stěžovatelka žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí. Tato žádost byla ústavní stížností nyní napadeným usnesením policejního orgánu zamítnuta, neboť důvody, pro které byla nemovitá věc zajištěna, nepominuly. Proti tomuto usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou rovněž napadeným usnesením vrchní soud podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Stěžovatelka namítá, že policejní orgán v průběhu více jak 1,5 letého vyšetřování nedoložil, že by měla stěžovatelka dispoziční právo k původní věci (nástroji nebo výnosu trestné činnosti), resp. že by požívala výhod z ní plynoucích. Policejní orgán v podstatě nevysvětlil, jaký má stěžovatelka vztah k vyšetřované trestné činnosti a proč byly zajištěny věci v jejím vlastnictví. Ve vztahu ke stěžovatelce nebyly naplněny podmínky pro použití institutu zajištění náhradní hodnoty u další (třetí) osoby, stejně jako nedošlo k řádnému zhodnocení a přezkumu proporcionality mezi zajištěnými náhradními hodnotami a pravděpodobným výnosem z trestné činnosti, který navíc nebyl v usnesení o zajištění nijak konkrétně vyčíslen. Stěžovatelka se domnívá, že trvající zajištění nemovitých věcí je nezákonné a nelegitimní, neboť stěžovatelce nelze uložit propadnutí náhradní hodnoty dle §71 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jak mylně v napadeném usnesení uvádí policejní orgán. Policejní orgán nereagoval na jednotlivé námitky stěžovatelky v žádosti o zrušení zajištění. Stěžovatelka konkrétně upozornila na to, že nabyla nemovité věci již v roce 2008, tj. 7 let před tím, než se měla obviněná podílet na činnosti organizované zločinecké skupiny. Z toho je patrné, že ani vlastnictví nemovitých věcí stěžovatelkou, ani účast obviněné ve stěžovatelce jakožto obchodní společnosti nemůže mít jakoukoliv spojitost s trestnou činností kladenou za vinu obviněné.
5. Jakmile policejní orgán napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu žádost o zrušení zajištění, podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě blanketní stížnost, kterou měla v úmyslu následně doplnit. Ještě před tím, než tak stačila učinit, ovšem napadeným usnesením vrchní soud o stížnosti stěžovatelky rozhodl, když tuto blanketní stížnost zamítl. Takovým postupem vrchního soudu bylo stěžovatelce znemožněno hájit svá práva před soudem. Rozhodně podle stěžovatelky neobstojí odůvodnění vrchního soudu, podle kterého neuvedla-li stěžovatelka ve stížnosti lhůtu pro vypracování odůvodnění podané stížnosti a neučinila tak ani do dvou týdnů od uplynutí lhůty, je namístě o podané stížnosti rozhodnout. Stěžovatelka se v tomto ohledu odvolává na všeobecně uznávanou praxi, podle níž soud účastníka nejdříve vyzve k doplnění či odůvodnění podání a k tomuto mu určí lhůtu, a teprve v případě nedoplnění či neodůvodnění podání v soudem stanovené lhůtě soud o podání rozhodne. Stěžovatelka se nad postupem vrchního soudu podivuje o to více, že podaná stížnost byla posledním možným opravným prostředkem. V dalším pak stěžovatelka poměrně obsáhle brojí proti samotnému zajištění nemovitých věcí.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Jak je z ústavní stížnosti patrno, stěžovatelka ústavní stížností napadá nikoliv samotné rozhodnutí o zajištění, nýbrž následná rozhodnutí policejního orgánu a vrchního soudu, zamítající její návrh na zrušení zajištění podle §79f tr. ř. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka svoji žádost o zrušení zajištění opakuje a s jejími námitkami se tak již minimálně jednou musely policejní orgán i vrchní soud vypořádat, přičemž však proti těmto rozhodnutím nebyla ústavní stížnost podána, stejně jako nebyla podána proti samotnému usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty.
11. Ze shora uvedeného je patrno, že se stěžovatelka snaží svými námitkami de facto docílit revize okolností souvisejících s vydáním zajišťovacího rozhodnutí z přípravného řízení. Za procesní situace, kdy proti samotnému rozhodnutí o zajištění nebyly uplatněny opravné prostředky včetně těch mimořádných, je však nepřípustné, aby se revize tohoto rozhodnutí domáhala stěžovatelka nyní - v typově naprosto odlišném řízení o zrušení zajištění.
12. K přiměřenosti zajišťovacího opatření a k délce jeho trvání lze uvést, že o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění může trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Jinými slovy, časové omezení zajištění musí splňovat požadavek přiměřenosti. Docházelo-li by k zásahu po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a tr. ř.). Překročily-li by orgány činné v trestním řízení výrazně tyto lhůty, šlo by již o zásah nepřiměřený. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. V posuzované věci je však určující, že zajištění předmětných nemovitých věcí trvá přibližně 1,5 roku a z ústavněprávního hlediska se tedy ještě nejedná o dobu nepřiměřenou, zvláště za daných konkrétních okolností případu, které v napadeném usnesení vystihl policejní orgán.
13. Jestliže stěžovatelka namítá, že vrchní soud o její stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění rozhodl předčasně, pokud nevyčkal na dodatečné odůvodnění stížnosti, uvádí k tomu Ústavní soud následující.
14. Je pravdou, že stěžovatelka svoji stížnost podanou proti nyní napadenému usnesení policejního orgánu skutečně sama označila za neúplnou a uvedla, že ji následně podrobně odůvodní a do té doby si nepřeje, aby o ní vrchní soud rozhodoval. Současně však nespecifikovala lhůtu, v níž tak učiní. Na toto "vyčkávání" ze strany vrchního soudu přitom stěžovatelce nevznikl nárok, jelikož soud není povinen tomuto "přání" vyhovět a bylo věcí především stěžovatelky (resp. její profesionální právní zástupkyně), aby tuto žádost řádně odůvodnila a zejména uvedla, v jakém přiměřeném časovém horizontu dojde k doplnění stížnosti.
15. Ostatně vrchní soud se s argumentací stěžovatelky stran následného odůvodnění podané stížnosti vypořádal, když uvedl, že upřednostnil stěžovatelčino právo na včasné projednání věci. Stěžovatelce je sice možné dát za pravdu v tom ohledu, že častý, ovšem nikoliv automatický, postup je takový, že soud na základě příslibu doplnění podání účastníka k jeho doplnění vyzve a pro toto doplnění stanoví přiměřenou lhůtu. Nicméně za situace, kdy stěžovatelka může trvání zajištění prostřednictvím žádosti o zrušení zajištění podle §79f odst. 2 tr. ř. zpochybňovat opakovaně a důvody zajištění jsou na základě takové žádosti přezkoumávány periodicky (srov. §79f odst. 2 poslední věta tr. ř.), nelze postup vrchního soudu označit za excesivně zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky, což teprve by mohlo založit kognici zdejšího soudu.
16. Závěrem lze proto shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu