ECLI:CZ:US:2020:3.US.1325.19.1
sp. zn. III. ÚS 1325/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Pavla Gregůrka a 2) Mileny Gregůrkové a 3) Milana Gregůrka a 4) Kamily Gregůrkové, všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2017, č.j. 18 C 40/2013-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2017, č.j. 15 Co 204/2017-163, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2019, č.j. 28 Cdo 2710/2018-201, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č.j. 18 C 40/2013-133, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti vedlejší účastnici (žalované) zaplatit prvním dvěma stěžovatelům částku 705.072 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a druhým dvěma žalobcům částku 705.072 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. Z rozsudku obvodního soudu vyplývá, že vedlejší účastnice stěžovatelům za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 za užívání jejich pozemků, na kterých se nachází silnice první třídy, uhradila částku 176.268 Kč, což odpovídá cenovému výměru Ministerstva financí. Domáhali-li se stěžovatelé bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému smluvnímu nájemnému v daném místě a čase, obvodní soud jejich požadavky nevyslyšel. S odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (namátkou např. rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo usnesení ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 327/2014) uvedl, že výše bezdůvodného obohacení dle ustálené judikatury odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému, je-li však nájemné za užívání posuzované nemovitosti cenou regulovanou veřejnoprávními předpisy, nemůže ani v místě a čase obvyklé nájemné, resp. náhrada za bezdůvodné obohacení, takto stanovenou částku převýšit. V reakci na argumentaci stěžovatelů, že stejně jako v případě vyvlastnění pozemků vzniká právo na vyplacení jejich skutečné tržní ceny i v případě užívání pozemků bez právního důvodu, poukázal obvodní soud na to, že stěžovatelé svého vlastnického práva v rozhodném období zbaveni nebyli, ale jeho výkon byl omezen v důsledku zastavění pozemků silnicí první třídy. Ta byla postavena a je využívána ve veřejném zájmu (zabezpečování dopravní obslužnosti, ze kterého má prospěch široký okruh osob) a neslouží výlučným potřebám vedlejší účastnice. Jelikož se nejedná o pozemky sloužící k podnikání, účastníci případně uzavřené smlouvy by nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší. Zátěž nesenou stěžovateli obvodní soud neshledal nepřiměřenou požadavkům obecného zájmu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen městský soud) rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č.j. 15 Co 204/2017-163, potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Se závěry obvodního soudu se plně ztotožnil a odkázal na jeho podrobné a kvalifikované odůvodnění.
4. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, č.j. 28 Cdo 2710/2018-201, odmítnuto coby nepřípustné (§243c odst. 1 o.s.ř.) se zdůvodněním, že stěžovateli označená problematika byla praxi Nejvyššího soudu již řešena, napadené rozhodnutí se této ani stěžovateli zmiňované judikatuře nepříčí a důvod řešit rozhodnou otázku odlišně od dosavadního náhledu dán není.
II.
5. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy výše uvedenými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 38 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
6. Namítají, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly §451 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném v roce 2011, jakož i §1 o.s.ř., respektive že uvedená ustanovení neaplikovaly ústavně-konformním způsobem, jelikož nevyhověly žalobě stěžovatelů na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému a hodnotě pozemků užívaných vedlejší účastnicí bez právního důvodu. Nejvyšší soud nadto dle stěžovatelů řádně nevypořádal jejich dovolací argumentaci.
7. Stěžovatelé zdůrazňují, že finanční požadavky vůči vedlejší účastnici za neoprávněný zásah do jejich vlastnického práva jsou primárně postaveny na čl. 1 odst. l Dodatkového protokolu k Úmluvě. Za podstatnou stěžovatelé považují otázku, zda vlastníkům pozemků náleží za jejich užívání bez právního důvodu náhrada odvozená od jejich plné tržní ceny (za kterou bylo vlastnické právo k pozemkům stěžovatelům nakonec také odňato) nebo náhrada ve výši odpovídající cenově regulovanému nájemnému. V tomto kontextu odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 a sp. zn. I. ÚS 1904/14 vydané v jejich věci a namítají, že pokud za odnětí vlastnického práva pro stavbu dálnice náleží vlastníkům pozemku plná tržní cena, pak za užívání stejných pozemků státem bez právního důvodu by vlastníkům pozemku také měla náležet plná tržní cena.
8. Adekvátní odškodnění za neoprávněný zásah do vlastnického práva musí dle stěžovatelů vycházet z hodnoty majetku, který byl vedlejší účastnicí bez právního důvodu užíván, a ne z paušálních regulovaných částek, které si v cenovém výměru sama stanovila. Cenová regulace se navíc týká nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům, nikoliv bezdůvodného obohacení. Mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí však nikdy právní vztah nájmu neexistoval a vedlejší účastnice měla z dálnice finanční prospěch v podobě mýtného. Obecné soudy nevzaly v úvahu ani to, že částka odškodnění za užívání pozemků odpovídá pouze 11 % tržního nájemného, což je dle stěžovatelů nepřiměřené břemeno a nebyla tak zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. K pochybením relevantním pro ústavněprávní přezkum v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jejich požadavku na vydání bezdůvodného obohacení v částce odvozené od plné tržní ceny pozemků (částka odpovídající cenovému výměru Ministerstva financí byla stěžovatelům vedlejší účastnicí zaplacena), přičemž znovu opakují již uplatněnou argumentaci, na kterou však v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy adekvátně reagovaly prostřednictvím podrobného a srozumitelného odůvodnění. Stěžovatelé měli možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a to, že soudy dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňují, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Právní názor, podle něhož výše bezdůvodného obohacení odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu, jakož i navazující právní názor, že výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, pakliže v rozhodném období bylo nájemné regulováno, vyjádřený v ústavní stížností napadených rozhodnutích a podepřený četnými odkazy na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 430/2017, usnesení sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, či usnesení sp. zn. 28 Cdo 5693/2015 a další) byl v minulosti opakovaně aprobován jako ústavně konformní také Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1917/17 ze dne 7. 8. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 158/16 ze dne 17. 5. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 2441/15 ze dne 17. 2. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 1686/13 ze dne 14. 10. 2013 a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Na závěry obsažené v citovaných rozhodnutích přitom postačí odkázat, aniž by bylo nutné je znovu detailně rekapitulovat.
14. Ostatně ani ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2229/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 258/55 SbNU 491) Ústavní soud nezpochybnil ústavní konformitu cenové regulace jako takové, ale dospěl k závěru, že veřejný zájem, pro který by bylo možné omezit vlastnické právo stěžovatele, vzhledem ke specifikům posuzovaného případu dán nebyl (šlo o regulaci výše nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů).
15. Pokud s ohledem na odlišnost skutkových okolností Nejvyšší soud neshledal poukaz stěžovatelů na výše uvedený nález relevantním a současně konstatoval, že v nynějším případě nejsou dány okolnosti, jež by obdobně vylučovaly veřejný zájem na regulaci nájemného ve vztahu k dotčeným pozemkům zastavěným veřejnou komunikací, u nichž je zpravidla takový zájem na úpravě maximální ceny za jejich užívání dán a v aktuálním sporu o něm není pochyb (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017) s tím, že na uvedeném nic nemění ani stěžovateli naznačované zpoplatnění užívání komunikace, neboť se zjevně nejedná o podnikatelskou činnost státu, Ústavní soud se s jeho názorem ztotožňuje.
16. Stejně tak Nejvyšší soud nepochybil, pakliže pro zásadní odlišnosti nepovažoval za přiléhavé ani odkazy stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14, ve kterých byla (ve věci stěžovatelů) řešena problematika spravedlivé náhrady za vyvlastnění majetku ve veřejném zájmu a nikoliv, jak uvedly již obecné soudy, kompenzace za omezení ve výkonu vlastnického práva, které majiteli věci i nadále náleží, která byla předmětem posouzení v nynějším případě.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelé v obecné rovině upozorňují také na téměř tři desítky rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se mají týkat problematiky cenové regulace výše nájemného za užívání nemovitého majetku, aniž by však u jednotlivých rozhodnutí jakkoliv blíže specifikovali konkrétní argumentaci relevantní pro posouzení jejich věci.
18. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovateli odkazovaná rozhodnutí se vesměs týkají problematiky regulace nájemného v situacích, v nichž byla věc pronajata, ovšem jejímu vlastníku je bráněno ve zvyšování nájemného, nikoliv otázky výpočtu výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním cizí věci bez právního důvodu. Konstatoval, že Evropský soud pro lidská práva regulaci cen nájemného obecně připouští (srov. kupř. věc Bittó a další proti Slovensku, č. 30255/09, rozsudek ze dne 28. 1. 2014) a v daném kontextu tak lze pomýšlet i na limitaci výše možného prospěchu získaného z důvodu absence náležitého právního titulu, která však nesmí být stanovena v rozporu s kritérii (zákonnost, legitimní cíl takového opatření a zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a individuálními právy dotčených subjektů) zdůrazněnými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména věc Hutten-Czapska proti Polsku, č. 35014/97, rozsudek ze dne 19. 6. 2006, věc Statileo proti Chorvatsku, č. 12027/10, rozsudek ze dne 26. 9. 2006, nebo věc Edwards proti Maltě, č. 17647/04, rozsudek ze dne 24. 10. 2006).
19. Výše naznačené požadavky byly dle přesvědčení Ústavního soudu v řízení reflektovány. Kromě zákonné právní úpravy se obecné soudy řádně zabývaly také ústavněprávními aspekty daného sporu, otázkou spravedlivé rovnováhy mezi zájmem společnosti a ochranou vlastnického práva a přiměřeností zátěže nesené stěžovateli. Ústavní soud přitom neshledal, že by při rozhodování o stěžovateli požadovaném bezdůvodném obohacení bylo postupováno protiústavně, resp. způsobem, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Obecné soudy se náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatelů a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou je možno v podrobnostech odkázat. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí označit za ústavně konformní a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
20. Vzhledem k tomu, že pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelů a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu