ECLI:CZ:US:2020:3.US.2934.20.1
sp. zn. III. ÚS 2934/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného advokátkou Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020 č. j. 12 Co 258/2019-56, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, a L. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 14. 10. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město usnesením Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 10. 2014 č. j. 24 EXE 1741/2014-15 pověřen k provedení exekuce vůči vedlejšímu účastníkovi L. J. (dále jen "vedlejší účastník - povinný"). Usnesením téhož soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 24 EXE 1741/2014-38 bylo toto exekuční řízení zastaveno. Důvodem k zastavení exekuce byla skutečnost, že rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán rozhodcem, který k jeho vydání neměl v důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy pravomoc. O náhradě nákladů mezi účastníky řízení rozhodl okresní soud tak, že obchodní společnost PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice - oprávněná") je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi - povinnému částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho opatrovníka. O nákladech exekuce rozhodl okresní soud tak, že vedlejší účastnice - oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli částku 7 865 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
3. Proti výroku o náhradě nákladů soudního exekutora (výrok III.) podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že náhrada nákladů exekuce byla přiznána v nesprávné výši, když měla správně činit 10 950,50 Kč. Stěžovatel totiž pro oprávněnou vymohl plnění, pročež měly být jeho náklady stanoveny v souladu s §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif").
4. Krajský soud napadeným usnesením změnil III. výrok rozhodnutí okresního soudu tak, že se stěžovateli náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, je třeba při rozhodování o nákladech exekuce (soudního exekutora) vycházet z procesního zavinění účastníků na zastavení exekuce. Krajský soud se přitom neztotožnil se závěrem okresního soudu, že procesní zavinění zastavení exekuce leží na vedlejší účastnici - oprávněné. V odůvodnění zdůraznil, že neplatnost rozhodčí smlouvy, na jejímž podkladě byl vydán rozhodčí nález, byla způsobena tím, že vedlejší účastník - povinný trpěl v okamžiku uzavření smlouvy takovou duševní poruchou, která ho činila k tomuto právnímu jednání neschopným. Podle krajského osudu však tuto okolnost nelze klást k tíži vedlejší účastnici - oprávněné, neboť "po ní nelze spravedlivě požadovat, aby zkoumala duševní stav klienta žádajícího o úvěr (prověřovala duševní schopnosti potenciálních klientů)", tedy "nelze jí klást k tíži, že nerozpoznala, že povinný trpí duševní poruchou". Náhradu nákladů exekuce nelze podle krajského soudu spravedlivě požadovat ani po vedlejším účastníkovi - povinném, a to s ohledem na výjimečnou a specifickou situaci, kdy "povinný je osobou výrazně omezenou ve svéprávnosti, exekuce byla vůči němu vedena neoprávněně na podkladě nezpůsobilého exekučního titulu... a povinný byl se svým návrhem na zastavení exekuce úspěšný...".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny.
6. Podle názoru stěžovatele krajský soud pochybil, když mu v rozporu s §11 odst. 2 exekučního tarifu nepřiznal náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel zdůrazňuje, že nárok na odměnu je exekutovi odepřen pouze v případech vymezených v §11 odst. 5 exekučního řádu, které však nenastaly. Rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele "postrádá přesvědčivost" a není řádně odůvodněno. Současně ho stěžovatel shledává jako "poněkud rozporné", když krajský soud sice odmítá zavinění vedlejších účastníků na zastavení exekuce, nicméně "dovozuje úspěšnost povinného v exekuční řízení". Takový postup krajského soudu se "negativně promítl do majetkové sféry stěžovatele a vlastní majetek stěžovatele byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebylo dovolání přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti proto není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Podání stěžovatele není jeho ojedinělou ústavní stížností. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal více než dvě desítky v zásadě shodných či velmi obdobných ústavních stížností, což vyplývá primárně již z předmětu sporu (shodně usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17). V řadě svých rozhodnutí proto Ústavní soud zejména odkazuje na svá dřívější rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech s tím, že ani v nyní posuzované věci neshledal žádné pochybení soudu a není tak důvod se od dřívější judikatury odchylovat (usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17, ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17 nebo ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/18).
10. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tudíž není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 956/19 nebo usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05). V usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17, řešícím obdobnou ústavní stížnost téhož stěžovatele, Ústavní soud zdůraznil, že "při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně". Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní svévole [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. Rozhodnutím okresního soudu byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno napadeným rozhodnutím tak, že se stěžovateli náhrada nákladů exekuce nepřiznává vůbec. Tuto částku lze z ústavněprávního hlediska v zásadě považovat za bagatelní (srov. nález ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1639/18). Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí o obdobných ústavních stížnostech stěžovatele konstatoval, že jde o částku, která není s ohledem na svou výši sama o sobě schopna porušit jeho základní práva a svobody, přičemž výjimku představují pouze případy extrémní svévole soudu (usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/198 nebo ze dne 30. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2189/19 a další).
12. S ohledem na výše uvedená východiska dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V napadeném rozhodnutí krajský soud odůvodnil, z jakého důvodu nelze stěžovateli náhradu nákladů exekuce přiznat, resp. proč žádný z vedlejších účastníků zastavení exekuce nezavinil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí shledává Ústavní soud jako dostačující a vnitřně bezrozporné. Současně Ústavní soud připomíná, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny "nároky" soudního exekutora není protiústavní, neboť soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (srov. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 a ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1500/17).
13. Napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které neobsahuje žádné prvky soudní svévole. Stěžovateli tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do žádného jeho ústavně zaručeného práva.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu