ECLI:CZ:US:2020:4.US.1802.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1802/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Moniky Fialy Findorákové, 2) Václava Maška a 3) MUDr. Ivony Maškové, všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti V. výroku a VII. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2020 č. j. 70 C 272/2019-480, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Petry Martínez Barroso, 2) Pavla Bechy, 3) Petry Urbánkové, 4) Pavla Urbánka, 5) Mgr. Jana Čoupka, 6) Bc. Lenky Čoupkové, 7) Ing. Jana Doležala, 8) Zdeňka Fleisnera, 9) Magdy Fleisnerové, 10) Josefa Kopečka, 11) Marie Kopečkové, 12) Bedřicha Kyselky, 13) Pavly Juráskové, (dříve Mikulkové), 14) Magdaleny Nejezchlebové, 15) Alexandry Padrtové, 16) Ing. Zdenky Petríkové, 17) Jitky Seitlové, 18) Ladislava Stoklasy, 19) Iva Stoklasy, 20) Mgr. Dity Staňkové, 21) Teunise Clement Vogelesanga, 22) Ing. Jitky Vogelesang, 23) Heleny Zemanové, 24) Ing. Vojtěšky Mikulkové, 25) Vojtěcha Mikulky, a 26) obchodní společnosti KOMFORT, a. s., sídlem Křenová 478/72, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 10. 2017 č. j. 32 C 44/2012-364 určil, že ve vztahu mezi stěžovateli 1) - 3) a vedlejšími účastníky 1) - 23) [vedlejší účastnice 20) je právní nástupkyní žalobců w) a x)] jako žalobci a) až r) a u) až za) na straně jedné a Ing. Pavlem Mikulkou jako žalovaným 1) a vedlejší účastnicí 26) jako žalovanou 2) na straně druhé, je žalovaný 1) Ing. Pavel Mikulka, vlastníkem ideálního podílu o velikosti 993/17924 na pozemku p. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 398 m2, zapsaného na LV č. X2 pro obec Brno, k. ú. Staré Brno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, když jako vlastník tohoto podílu je zapsána vedlejší účastnice 26), (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli 1) - 3) a vedlejšími účastníky 1) - 23) jako žalobci a) až r) a u) až za) na straně jedné a Ing. Pavlem Mikulkou a vedlejší účastnicí 26) jako žalovanými 1) a 2) na straně druhé, jsou vedlejší účastnice 26) a Ing. Pavel Mikulka jako žalovaní 1) a 2) povinni zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelům 1) - 3 a vedlejším účastníkům 1) - 23) jako žalobcům a) až r) a u) až za) částku ve výši 792 210 Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobci s), t) a Ing. Pavlem Mikulkou a vedlejší účastnicí 26) jako žalovanými 1), 2) rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Proti rozsudku městského soudu pouze do výroku I. a II. podal odvolání Ing. Pavel Mikulka a dále vedlejší účastnice 26) jako žalovaná 3). Jelikož žádný z účastníků nenapadl odvoláním III. výrok rozsudku, tento nabyl právní moci, a proto žalobci s) a t) již nebyli účastníky odvolacího řízení. V době vyhlášení rozsudku městského soudu okruh účastníků řízení odpovídal jejich označení v záhlaví napadeného rozsudku. Následně však došlo k několika změnám, neboť v průběhu odvolacího řízení zemřel dne 30. 1. 2018 Ing. Pavel Mikulka (rozsudek mu byl doručen dne 5. 1. 2018 a odvolání bylo podáno dne 15. 1. 2018) a usnesením městského soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 32 C 44/2012-402, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 1. 2019 č. j. 70 Co 256/2018-421, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále na straně žalovaného 1) pokračováno s Vojtěškou Mikulkovou a Vojtěchem Mikulkou [vedlejšími účastníky 24) a 25)], proto následně došlo ke změně označení žalovaných.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 4. 2020 č. j. 70 C 272/2019-480 byl rozsudek městského soudu v I. výroku ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 5), 6), 10) a 11) jako žalobci d), e), i), j) a vedlejšími účastníky 24), 25) a 26) jako žalovanými zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno (výrok I.). Rozsudek okresního soudu byl v části II. výroku změněn tak, že vedlejší účastnice 26) jako žalovaná 3) je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů 1), 2) a 3) a vedlejších účastníků 1), 2), 3), 4), 7), 12) - 20 a 23) jako žalobců a), b), c), ca), f), g), k), l), m), n), o), p), q), r), u), v), w), z) náklady řízení ve výši 1 366,70 Kč, dále je povinna zaplatit vedlejším účastníkům 8) a 9) jako žalobcům h), ch) oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 1 366,70 Kč, vedlejším účastníkům 21) a 22) jako žalobcům x), y) oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 1 366,70 Kč, přičemž náklady řízení stěžovatelů 1), 2) a 3) a vedlejších účastníků 1) - 23) jako všech žalobců, vyjma vedlejší účastnice 13) jako žalobkyně n), je povinna zaplatit k rukám jejich zástupce (výrok V.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice 26) jako žalovaná 3) je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů 1), 2) a 3) a vedlejších účastníků 1), 2), 3), 4), 7), 12) - 20) a 23) jako žalobců a), b), c), ca), f), g), k), l), m), n), o), p), q), r), u), v), w), z) náklady odvolacího řízení ve výši 1 469 Kč, dále je povinna zaplatit vedlejším účastníkům 8) a 9) jako žalobcům h), ch) oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1 469 Kč, vedlejším účastníkům 21) a 22) jako žalobcům x), y) oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 1 469 Kč, přičemž náklady řízení stěžovatelů 1), 2) a 3) a vedlejších účastníků 1) - 23) jako všech žalobců (dále též jen "žalobci"), vyjma vedlejší účastnice 13) jako žalobkyně n), je povinna zaplatit k rukám jejich zástupce (výrok VII.). Výroky II., III., IV. a VI., kterými bylo rozhodováno rovněž o nákladech řízení, ústavní stížností napadeny nebyly.
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účastníci byli seznámeni v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí krajského soudu s jeho odlišným právním názorem o nákladech řízení, když na daný případ není možno aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kdy přisvědčil argumentaci vedlejší účastnice 26) jako žalované 3) obsažené v jejím odvolání. Všichni přítomní s tímto závěrem vyslovili souhlas stejně jako s výší nákladů řízení, která by měla činit na základě volné úvahy soudu s přihlédnutím ke zrušené vyhlášce č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "vyhláška 484/2000 Sb." nebo "přísudková vyhláška"), i k velikosti a předpokládané hodnotě předmětu sporu pro všechny žalobce celkem 55 265 Kč, přičemž žalobci v tomto řízení vystupují jako samostatní společníci, proto z této celkové částky na každého připadne stejný díl. Na žalobce, kteří odvozují aktivní legitimaci od vlastnictví podílu na předmětném pozemku ve společném jmění manželů, připadá pro každý manželský pár stejná částka jako pro jednotlivé žalobce.
6. Krajský soud shledal ve vztahu k vedlejším účastníkům 24) a 25) jako žalovaným 1) a 2) důvody pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tito žalovaní vstoupili do řízení jako procení nástupci původního žalovaného 1), který v průběhu odvolacího řízení zemřel, nikterak svůj vstup do řízení ovlivnit nemohli a ihned poté vzali odvolání proti I. výroku rozsudku zpět, nechtěli pokračovat ve sporu. Za této situace rovněž s přihlédnutím k tomu, že náklady řízení žalobcům uhradí vedlejší účastnice 26), se aplikace §150 o. s. ř. nedotkne nepříznivě majetkové sféry žalobců.
7. Odvolání vedlejší účastnice 26) proti nákladovému výroku krajský soud neshledal důvodným. Stěžovatelé 1), 2) a 3) a vedlejší účastníci 1) - 23) jako žalobci měli ve věci plný úspěch, a mají proto podle §142 odst. 1 o. s. ř. (za použití §224 odst. 1 o. s. ř.) právo, aby jim vedlejší účastnice 26) nahradila náklady, potřebné k účelnému uplatnění jejich práva v řízení před městským soudem. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva zemřelého Ing. Mikulky ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 993/17924 na předmětném pozemku, přičemž tento pozemek tvoří funkční celek s budovou č. p. X3 na pozemku p. č. X4 a s pozemkem p. č. X5 k. ú. Staré Brno a z tohoto důvodu je samostatně neobchodovatelný, a tudíž jeho obvyklá cena nebude vysoká. Všichni žalobci měli společného zástupce a vždy jednali ve shodě, nebyla mezi nimi žádná kolize a jejich zástupce veškeré právní úkony činil jednotně, v případě písemných podání na jedné listině ve prospěch všech žalobců, kdy až v průběhu odvolacího řízení vedlejší účastnice 13) jako žalobkyně n) ukončila jeho právní zastoupení.
8. Krajský soud poukázal na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo být v první řadě přihlédnuto k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem měla být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť tu nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v posuzované věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle §6 a násl. advokátního tarifu [srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.]. Tímto zvláštním právním předpisem byla vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni. Tato vyhláška však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 [116/2013 Sb. (N 59/69 SbNU 123), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], dnem 7. 5. 2013 zrušena, aniž by byla nahrazena novým právním předpisem [vydaným k provedení §374a písm. c) o. s. ř.]. Ustanovení §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř., podle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem "podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni", uvedeným nálezem Ústavního soudu dotčeno nebylo; toto znění je platné dosud. Popsanou situaci, kdy zákon ukládá, aby náhrada nákladů řízení byla určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni "zvláštním právním předpisem" a přitom tento "zvláštní právní předpis" již není (byl zrušen nálezem Ústavního soudu) a nebyl ani nahrazen jiným předpisem, který by tyto sazby určil, nelze podle krajského soudu "paušálně" (automaticky) řešit při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikací advokátního tarifu. Při absenci "zvláštního právního předpisu", který by pro potřeby rozhodování o náhradě nákladů řízení určoval sazby stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nelze výši náhrady nákladů zastoupení advokátem v souladu s §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zjistit. Krajský soud poukázal na to, že procesním východiskem v takové situaci je i §136 o. s. ř., podle kterého, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Úvaha, podle níž soud podle tohoto ustanovení určuje výši nároku, není úvahou volnou, nýbrž musí vycházet z okolností posuzovaného případu. Jejím základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu o výši nároku na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. V úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení soudy mohou vycházet podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, nedopadají-li na projednávaný spor důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky [srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681)].
9. Krajský soud vycházel z uvedených hledisek, když při absenci "zvláštního právního předpisu", který by pro potřeby rozhodování o náhradě nákladů řízení určoval sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem, s přihlédnutím k předmětu sporu, který je samostatně neobchodovatelný, představuje pouze minimální podíl z celku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Proto na základě volné úvahy stanovil krajský soud pro řízení před městským soudem odměnu za právní služby náležející stěžovatelům 1), 2) a 3) a vedlejším účastníkům 1) - 23) jako žalobcům.
10. O náhradě nákladů řízení krajského soudu bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř." za použití §224 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastníci 24), 25) a 26) jako žalovaní z procesního hlediska zavinili zastavení odvolacího řízení ve věci samé, proto by měli být zavázáni k úhradě nákladů řízení žalobcům. V případě žalovaných 1), 2) jsou i u nákladů odvolacího řízení splněny důvody pro aplikaci §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu, který nepostupoval striktně podle obecně závazného předpisu, ale ,,na základě volné úvahy soudu k přihlédnutím ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., i k velikosti a předpokládané hodnotě sporu" a uvedenou otázku procesního práva vyřešil odchylně od rozhodovací praxe.
12. Stěžovatelé namítají, že krajský soud v napadeném rozhodnutí neaplikoval závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 důsledně. Legitimní očekávání vycházející z procesního úkonu učiněného účastníkem řízení v době platnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., lze aplikovat pouze na to řízení v jednom stupni soudní instance, které bylo zahájeno přede dnem 7. 5. 2013, kdy byla uvedená vyhláška zrušena. Ústavním soudem vyslovené závěry lze tedy použít pouze na řízení před městským soudem (soudem prvního stupně) zahájené žalobou podanou dne 9. 8. 2012 a skončené rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, nikoli však již na navazující řízení u krajského soudu zahájené odvoláním žalobců podaným dne 23. 8. 2016 a skončeného usnesením krajského soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 70 Co 318/2016, ani na navazující řízení před městským soudem skončené rozsudkem ze dne 5. 10. 2017 č. j. 32 C 44/2012-364 a konečně ani na odvolací řízení u krajského soudu zahájené odvoláním žalovaných 1) Ing. Pavla Mikulky ze dne 15. 1. 2018 a vedlejší účastnice 3) dne 24. 1. 2018.
13. Stěžovatelé namítají, že postup krajského soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, který ve svém rozhodnutí přijal závěr, že odkazuje-li po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., i nadále §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. stále na zvláštní právní předpis, je tímto předpisem advokátní tarif.
14. Stěžovatelé poukazují na to, že problematiku rozhodování obecných soudů na základě neexistujícího či neplatného právního předpisu, které je následně interpretováno jako ,,rozhodování na základě volného uvážení soudu", je třeba posoudit z hlediska toho, zda takový postup je či není zásahem do ústavně zaručených práv a svobod účastníků řízení, v tomto případě stěžovatelů, a to obzvláště v případech, kdy za nemalých nákladů vynaložených značným počtem účastníků řízení trvá více než pět let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky usnesení krajského soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.].
19. Extrémní rozpor s principy spravedlnosti lze konstatovat například tehdy, když obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení pominuly princip legitimního očekávání. Tento princip nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž především mezi jednotlivcem a orgány veřejné moci, jež jsou podle čl. 4 Ústavy povinny rozhodovat v souladu s ním a poskytovat mu ochranu cestou ústavně konformní interpretace a aplikace příslušných norem podústavního práva [viz např. nález ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2054/10 (N 156/58 SbNU 329) nebo nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79)]. Zásada legitimního očekávání je silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity. Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměla být v jeho průběhu měněna; stane-li se již tak, jako právě v případě zrušení přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3561/19).
20. Nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 došlo ke zrušení přísudkové vyhlášky (s účinností ode dne 7. 5. 2013, kdy byl uvedený nález vyhlášen), avšak §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, zrušen nebyl a v nezměněné podobě platí do dnešního dne. Ústavní soud v odůvodnění plenárního nálezu uvedl řadu argumentů, proč není paušalizace nákladů řízení v podobě, jakou stanovovala přísudková vyhláška, v souladu s ústavním pořádkem, pročež lze v podrobnostech plně odkázat na jeho odůvodnění. Obecné soudy se se změnou právní úpravy, k níž došlo v důsledku přijetí nálezu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, postupem času vypořádaly tak, že při absenci předpisu upravujícího paušální náklady řízení v jednom stupni je namístě postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
21. V nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud mírně korigoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a vyslovil přesvědčení, že k problematice náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je nutno přistupovat poněkud obezřetnějším způsobem. Ústavní soud uvedl, že ne vždy je možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká riziko kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovat za vyhovující požadavkům na soudní ochranu, musí obecné soudy v těchto případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Znamenalo-li by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné "východisko z nouze", do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy.
22. Závěry vyplývající z citovaného nálezu dopadají i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud shledává stěžovateli napadený postup krajského soudu ústavně souladným. Krajský soud své závěry opřel o §136 o. s. ř., který je ze své podstaty ustanovením výjimečným, jež by soudce měl používat jen v mimořádných situacích. Tomuto požadavku krajský soud vyhověl, když použití citovaného ustanovení řádně odůvodnil, bral přitom v úvahu povahu a okolnosti dané věci. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že by rozhodování krajského soudu bylo svévolné, krajský naopak postupoval v rámci vytýčeném Ústavním soudem obecným soudům za situace, kdy dosud nebyl přijat právní předpis nahrazující zrušenou přísudkovou vyhlášku.
23. V nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 se dále uvádí, že "primárním smyslem institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné straně vyjádřeným v §142 odst. 1 o. s. ř. je zajistit, aby tato strana nenesla negativní ekonomické následky sporu. Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být nahrazeno vše, co byl v souvislosti se soudním řízením nucen účelně vynaložit. A contrario se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení."
24. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 11. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1025/2018 konstatoval, že i po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., lze pro účely náhrady nákladů řízení určit paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti poskytnuté právní služby. Bez ohledu na to, zda úkony právní služby advokáta byly realizovány před anebo po jejím zrušení, odměna za zastupování advokátem se zásadně určuje podle advokátního tarifu. Avšak nelze tak postupovat mechanicky ve všech případech. Odklon od uvedené zásady je možný, svědčí-li pro něj výjimečně individuální okolnosti případu, a postup, kdy soud při stanovení výše odměny za zastupování advokátem nevychází z ustanovení advokátního tarifu, musí být řádně odůvodněn. V situaci, kdy strany sporu vstoupily do řízení za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí soud při rozhodování o nákladech řízení zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu a při ní analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky.
25. Krajský soud své závěry ohledně nákladů řízení řádně odůvodnil a vysvětlil. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecným soudem, tedy orgánem k tomu oprávněným. Zásah do práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Argumentace stěžovatelů není ničím jiným, než jejich nesouhlasem se závěrem učiněným krajským soudem, založeném na aplikaci podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že tento soud se otázkou uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole.
26. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu