ECLI:CZ:US:2020:4.US.2033.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2033/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace A.G. Service, s. r. o., sídlem Chotěšov 167, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2020 č. j. 32 Cdo 2903/2019-946, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 13 Co 470/2017-915 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2017 č. j. 12 C 168/2010-873, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2017 č. j. 12 C 168/2010-873 nepřipustil blíže určenou změnu žaloby (I. výrok), připustil však její změnu, podle níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 43 333 333 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zastavil řízení do částky 177 288 785,50 Kč s úroky z prodlení (III. výrok), žalobu o zaplacení částky 546 382 205,50 Kč s úroky z prodlení zamítl (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok). Stěžovatelka se původně v žalobě po vedlejší účastnici domáhala zaplacení ušlého zisku ve výši 368 362 473 Kč s tvrzením, že na ni jako na vítěze obchodní soutěže při privatizaci měl být Fondem národního majetku České republiky (dále jen "Fond národního majetku") převeden veškerý majetek privatizovaného Kamenolomu Dobkovičky, s. p., což se nestalo, neboť nebyla převedena práva k dobývacím prostorům, řada pozemků a technologická zařízení. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že jí v důsledku porušení této povinnosti ušel zisk, neboť nemohla v lomu dobývat čedič. V průběhu řízení před obvodním soudem mnohokrát změnila žalobu tím, že postupně přidávala období, za která ušlý zisk požaduje, a požadovala tak další částky. Již v průběhu řízení obvodní soud tyto změny žaloby připustil. Další změnu žaloby připustil II. výrokem svého rozsudku, šlo o rozšíření o částku 43 333 333 Kč ušlého zisku za dodatečné období od 15. 2. 2014 do 15. 12. 2014. Výrokem I. rozsudku však nepřipustil změnu žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala vrácení plnění ze smlouvy o prodeji podniku a jen pro případ, že by soud shledal, že smlouva je platná, pak ušlého zisku ve výši 723 670 991 Kč s úrokem z prodlení. Tuto změnu žaloby nepřipustil, neboť dosavadní výsledky řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Stěžovatelka vzala částečně svou žalobou zpět ohledně částky 177 288 785,50 Kč, proto obvodní soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále zmínil, že právním nástupcem zaniklého Fondu národního majetku se stala vedlejší účastnice. Až v průběhu řízení stěžovatelka začala argumentovat vrchnostenskou pozicí státu a Fondu národního majetku v privatizačním procesu. Obvodní soud však věc posuzoval jako nárok vyplývající z porušení smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi ní a Fondem národního majetku. Nešlo o žádný úřední postup, a dopustil-li se Fond národního majetku pochybení, pak nikoliv při výkonu státní správy. Z tohoto důvodu věc posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Dospěl k závěru o promlčení stěžovatelčina tvrzeného práva, přičemž vznesená námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Podle §398 obchodního zákoníku končila promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Počátek běhu desetileté promlčecí doby je vázán na porušení povinnosti a není podmíněn vznikem škody či povědomím poškozeného o ní. Ve smlouvě byla sjednána povinnost Fondu národního majetku předat nabyvatelům podnik do 15. 2. 1995. O porušení povinnosti ze smlouvy se nabyvatelé mohli dozvědět dne 16. 2. 1995. Žaloba byla k soudu podána dne 29. 12. 2006, tj. po uplynutí desetileté promlčecí doby.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Co 470/2017-915 potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Zdůraznil, že rozhodnutím o schválení privatizačního projektu či rozhodnutím o privatizaci se nezakládá závazkový právní vztah. K tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, např. kupní smlouvou. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, která se realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvu. Stěžovatelkou tvrzená pochybení při přípravě privatizace nemohou představovat odpovědnostní titul podle zákona č. 58/1969 Sb. či zákona č. 82/1998 Sb. Navíc by tvrzená pochybení při přípravě privatizace nemohla být ani právně relevantní příčinou škody, kterou by mohly být jen okolnosti mající původ v obsahu smlouvy a jejím plnění smluvními stranami. Městský soud se tak ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka uplatnila argumentaci o vrchnostenské povaze vztahů účelově ve snaze vyhnout se posuzování promlčení podle obchodního zákoníku. Měla-li za to, že ve smlouvě při vymezení privatizovaného majetku nebylo uvedeno vše, měla trvat na precizaci smlouvy nebo ji neuzavírat. Smyslem institutu promlčení je vést věřitele ke včasnému uplatnění jejich práv pod tíhou obavy ze ztráty nároku a zajistit právní jistotu. Stěžovatelku tato obava zjevně netížila, neboť u soudu podala žalobu po uplynutí bezmála 12 let od okamžiku, kdy došlo k tvrzenému porušení smlouvy, ale stejně tak i od okamžiku, kdy jí podle žalobních tvrzení začala vznikat škoda, kterou v původní žalobě chtěla nahradit od 16. 2. 1995. Stěžovatelka na podporu svých námitek poukázala na nález ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551), kde Ústavní soud vyslovil jisté pochybnosti o hodnocení povahy privatizačních projektů jako nikoli vrchnostenských. Městský soud zdůraznil, že zmíněné pochyby vyslovil Ústavní soud obiter dictum a nosným důvodem jeho nálezu bylo hodnocení námitky promlčení jako nemravné v situaci, kdy po bezmála 10 let neměla dotčená osoba možnost chránit svá práva a ani důvod pochybovat o jejich ohrožení.
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 32 Cdo 2903/2019-946. Neshledal důvody odklonit se od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž rozhodování vlády o privatizaci na základě zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o podmínkách převodu majetku státu"), je rozhodování státu jako vlastníka majetku, které nemá povahu rozhodnutí správního orgánu ve správním řízení. Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu či rozhodnutí o privatizaci nezakládají závazkový právní vztah. K tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, např. kupní smlouvou. Z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nemá význam odlišovat tyto dvě fáze privatizačního procesu, neboť se u nich vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní. Stěžovatelkou odkazovaný názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 byl vysloven toliko jako obiter dictum. Navíc se v něm Ústavní soud nevypořádal ani se svou předešlou judikaturou, která podporuje závěry Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1734/07, ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 380/97, ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 1711/13, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 134/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud dále neshledal důvod odchýlit se od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž běh desetileté promlčecí doby podle §398 obchodního zákoníku je vázán na porušení povinnosti, nikoli na vznik škody či na vědomost poškozeného o škodě.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry o soukromoprávní povaze vztahů vznikajících při procesu privatizace obsažené v napadených rozhodnutích je třeba revidovat s ohledem na závěry vyslovené jako obiter dictum v bodu 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09. Podle stěžovatelky stát i Fond národního majetku v procesu privatizace vystupovaly ve vrchnostenském postavení jako nositelé veřejné moci. Privatizace byla uskutečňována podle autoritativně schváleného privatizačního projektu, privatizovaný majetek přešel na Fond národního majetku, který měl povinnost zajistit jeho převod kupní smlouvou či smlouvou o prodeji podniku. Smlouva mohla být uzavřena jen v souladu se schváleným privatizačním projektem a nabyvatelé neměli možnost ovlivnit podmínky, za kterých se majetek privatizoval. Stěžovatelkou uplatněná škoda vznikla v důsledku chyb v privatizačním projektu, do něhož byly zařazeny složky privatizovaného podniku, které byly několik let před sestavením privatizačního projektu vydány restituentům nebo byly před dokončením privatizace převedeny na jiný subjekt. Nesprávné posouzení charakteru právního vztahu pak vedlo k nesprávné aplikaci úpravy promlčení v obchodním zákoníku. Správně měla být otázka promlčení posouzena podle §22 zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
6. I v případě, že by mělo být promlčení posouzeno podle obchodního zákoníku, tak stěžovatelka odmítá výklad, který připouští promlčení nároku před samotným jeho vznikem. Nárok na náhradu ušlého zisku vznikal postupně minimálně do roku 2014. Stěžovatelka nemohla mít v roce 1995 povědomost, po jakou dobu jí bude v důsledku porušení povinností státu a Fondu národního majetku postupně vznikat škoda v podobě ušlého zisku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Při posouzení předpokladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná proti III. výroku rozsudku obvodního soudu, jímž v rozsahu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou obvodní soud částečně zastavil řízení. Jak uvedl městský soud, stěžovatelka napadla svým odvoláním rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé, městský soud pak přezkoumal i závislý výrok o nákladech řízení. Rozsudek obvodního soudu v jeho III. výroku tak nebyl učiněn předmětem odvolacího řízení. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proti výroku o zastavení řízení se bylo možno bránit odvoláním, což splněno nebylo. Stěžovatelka ani netvrdí, že by se odvolala proti výroku o zastavení řízení. Pro nevyčerpání procesního prostředku k ochraně práva proti III. výroku rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost proti tomuto výroku nepřípustná. Navíc stěžovatelka se v ústavní stížnosti částečnému zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vůbec nevěnuje a nedovozuje v ní porušení svých ústavně zaručených práv tím, že soud řízení zastavil v rozsahu, v jakém žalobu vzala zpět. Protože od doručení rozsudku obvodního soudu do podání ústavní stížnosti uplynul více než jeden rok, nepřichází v úvahu připuštění ústavní stížnosti proti III. výroku rozsudku obvodního soudu ani podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by bylo třeba zkoumat, zda by vůbec byla splněna podmínka podstatného přesahu zájmů stěžovatelky.
8. Stěžovatelka je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti II. výroku rozsudku obvodního soudu, jímž bylo plně vyhověno jejímu návrhu na změnu žaloby (jejímu rozšíření o částku 43 333 333 Kč). Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2/09 a ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 4022/19, bod 20.). Stěžovatelka nemohla z procesního hlediska dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí o jejím návrhu na změnu žalobu, než jakého se jí dostalo ve II. výroku rozsudku obvodního soudu, proto proti tomuto výroku nemůže přípustně podat ústavní stížnost. Ostatně v ústavní stížnosti v daném směru neuplatnila ani v náznaku žádné tvrzení o porušení svých základních práv či svobod.
9. S ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) nepředstavuje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu překážku přípustnosti ústavní stížnosti proti I. výroku rozsudku obvodního soudu, jímž nebyl připuštěn stěžovatelčin návrh na změnu žaloby ve vztahu k požadavku na vrácení plnění ze smlouvy. Podle zmíněného stanoviska se totiž lze odvoláním proti rozhodnutí ve věci samé bránit též proti nepřipuštění změny žaloby. Odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé stěžovatelka podala. Ani proti nepřipuštění změny žaloby ovšem v ústavní stížnosti není uplatněna žádná argumentace, což se projevilo při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti I. výroku rozsudku obvodního soudu (viz bod 31. níže).
10. Kromě části, v níž směřuje proti II. a III. výroku rozsudku obvodního soudu, je ústavní stížnost přípustná. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. Obecné soudy posoudily promlčení podle §398 obchodního zákoníku, podle něhož promlčecí doba končí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Tomuto závěru se stěžovatelka bránila argumentací, že nárok na náhradu ušlého zisku má v jejím případě původ v pochybeních státu při výkonu veřejné moci při procesu privatizace. Jak přitom připustil městský soud, došlo-li by ke škodě v příčinné souvislosti s nesprávným výkonem veřejné moci, promlčení by se neposuzovalo podle obchodního zákoníku.
13. Ústavní soud neshledal tvrzené porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod v závěru soudů, které věc posoudily podle §398 obchodního zákoníku a které se neztotožnily se stěžovatelčiným tvrzením o vrchnostenském vystupování státu.
14. Stěžovatelka se dovolávala bodu 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09, kde bylo uvedeno, že "se Ústavní soud již dále nezabýval způsobem, jakým obecné soudy charakterizovaly předmětný právní vztah mezi stěžovatelkami a státem a na něj uplatněný zákonný režim (soukromoprávní obchodně-závazkový vztah - smlouva o prodeji podniku dle §476 a násl. obch. zák.), který se nicméně z pohledu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008 (N 165/51 SbNU 43), nález sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257) či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372), anebo rozsudky NSS ze dne 11. 11. 2004 č. j. 2 As 36/2004-46 (publ. pod č. 477/2005 Sb. r.) a ze dne 14. 7. 2004 č. j. 5 As 31/2003-49 (publ. pod č. 487/2005 Sb. r.)] jeví přinejmenším rovněž velmi problematickým. Kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu či povaha FNM ČR jako účastníka smlouvy) [...]".
15. Obecné soudy správně identifikovaly, že právě citovaná část nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 představuje tzv. obiter dictum, tj. úvahy soudu vyslovené toliko nad rámec rozhodnutí, které nepředstavují rozhodovací důvody (ratio decidendi), na nichž nález stojí. Rozhodovacím důvodem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 byly závěry o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy s ohledem na okolnosti tehdy posuzované věci. O tom, že jde o tzv. obiter dictum, svědčí skutečnost, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 Ústavní soud předestřel, že se dále nezabýval způsobem, jakým soudy charakterizovaly daný vztah jako soukromoprávní a že zde pouze nastínil skutečnosti (komplexní podoba vztahu, postavení účastníků), aniž by však sám k těmto skutečnostem uvedl jasné hodnocení. I stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z toho, že šlo o tzv. obiter dictum.
16. Rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta je přitom pro závaznost precedentu relevantní. Názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je tolik důvod jeho rozhodnutí, tj. ratio decidendi [viz nález ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.]. Na obiter dictum se pro absenci jeho závaznosti nevztahuje §23 zákona o Ústavním soudu. Nejde-li o případ kasační závaznosti nálezu, ale o precedenční závaznost je dána obecným soudům možnost, aby s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v rámci ratia decidendi nálezu v jiné právně a skutkově obdobné věci vedly ústavněprávní dialog a předestřely své konkurující právní úvahy [nález ze 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 60. až 71.; nález ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763), bod 18.]. Je-li tato možnost dána u ratia decidendi nálezu, tím spíše mohou obecné soudy předestřít své konkurující úvahy ve vztahu k pouhému obiter dictu, byť vyslovenému v nálezu.
17. Od obecných soudů se přitom stěžovatelce dostalo velmi podrobného odůvodnění, proč stěžovatelčiny tvrzené nároky vnímaly jako soukromoprávní a proč je posoudily podle §398 obchodního zákoníku.
18. V procesu privatizace podle zákona o podmínkách převodu majetku státu je možno identifikovat více fází. Do první, přípravné fáze spadá výběr majetku a majetkových účastí státu na podnikání právnických osob vhodných k privatizaci, o němž rozhodovala vláda (§5 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu), vypracování privatizačního projektu (§6 až 9 daného zákona), jakož i rozhodnutí o privatizaci, které příslušelo vládě či Ministerstvu financí (§10 a 10a daného zákona). Po dovršení přípravné fáze se privatizace v další fázi realizovala právně závaznými formami, např. kupní smlouvou (srov. §14 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. 29 Odo 1239/2006; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz).
19. Co se týče první, přípravné fáze, zákon zde předpokládal rozhodování státu, resp. jeho orgánů. Nešlo však o rozhodování státu jako nositele veřejné moci, nýbrž státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž je podle přesvědčení Ústavního soudu dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu již zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle o naložení se svým vlastnictvím a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem [usnesení ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 380/97 (U 27/10 SbNU 437), usnesení ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1734/07].
20. Právě z důvodu, že při rozhodování o privatizaci podle zákona o podmínkách převodu majetku státu šlo na straně státu o vytváření vlastníkovi vůle o naložení se svým vlastnictvím, nevztahovala se na rozhodování o privatizaci obecná ustanovení o správním řízení a taková rozhodnutí nepodléhala přezkoumání soudem (§10 odst. 3 zákona o podmínkách převodu majetku státu). Okolnost, že zákon předepisoval určitý proces formování vůle státu a svěřoval zde roli státním orgánům, nic nemění na tom, že svou povahou šlo o součást procesu tvorby vůle státu jako vlastníka o nakládání se svým majetkem. Vytváření vůle vlastníka o nakládání se svým vlastnictvím (zde: lomem na čedič a s ním souvisejícími právy a zařízeními) nevykazuje vrchnostenské prvky a nejde o výkon veřejné moci.
21. Jak poznamenal Ústavní soud v bodu 14. usnesení ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 1711/13, Česká republika svými orgány při postupu podle zákona o podmínkách převodu majetku státu nevykonávala vrchnostenská oprávnění a nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt, tj. nevykonávala veřejnou moc (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4863/2008). Proto se na její jednání tehdy platný zákon č. 58/1969 Sb. nevztahoval. Takový závěr ve zmíněném usnesení Ústavní soud označil za ústavně přijatelný, neboť přímo odpovídá jazykovému i teleologickému výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny. V této pozici stát vystupuje jako vlastník podle čl. 11 odst. 1 Listiny, bez ohledu na to, že tak při výkonu svých funkcí činí svými orgány, jako jsou Parlament České republiky, vláda nebo příslušná ministerstva. Bez ohledu na jeho zvláštní postavení a odpovědnost vlády za výkon vlastnických oprávnění vůči Poslanecké sněmovně podle čl. 68 odst. 1 Ústavy ČR nedochází k výkonu vrchnostenských oprávnění, na která by jinak dopadal čl. 36 odst. 3 Listiny. Postup státu je v těchto otázkách hodnocen podle jiných pravidel (např. čl. 1, 2 nebo 97 Ústavy), která vymezují jiná kritéria (veřejný nebo státní zájem, plnění funkcí státu) pro posuzování nakládání s majetkem státu.
22. Co se týče navazující fáze, v níž se privatizace realizovala právně závaznými formami, např. kupní smlouvou, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že opět nejde o vrchnostenské vystupování. Smlouva mohla být uzavřena jen tehdy, když s tím obě strany souhlasily.
23. Shodně s městským soudem lze uvést, že určující roli v posuzované věci hrála smlouva (smlouva o prodeji podniku) a její obsah. Nedošlo-li by k jejímu uzavření, pak by první, přípravná fáze privatizace pozbyla významu, neboť privatizace byla završena až patřičnou smlouvou. Rozhodující význam pak mělo hodnocení, zda byla příslušná smluvní ujednání dodržena a zda práva z jejich porušení nebyla promlčena, což jsou otázky soukromého práva, nikoli práva veřejného.
24. Ve výše citovaném bodu 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 Ústavní soud zmínil řadu kritérií, jež měla být vyhodnocena při posuzování charakteru právního vztahu jako soukromoprávního či veřejnoprávního posouzena: komplexní podoba vztahu (tzv. velká privatizace), postavení a působení státu v jeho rámci (nezbytný proces schvalování privatizačního projektu) a povaha Fondu národního majetku. Ke každému z těchto kritérií se obecné soudy vyslovily a uvedly podrobné odůvodnění. Komplexní podoba vztahu (tzv. velké privatizace) sestává ze dvou fází a žádná z těchto fází nesvědčí o vrchnostenském vystupování státu (body 18. až 23.). O postavení a působení státu v jejím rámci platí, že prostřednictvím státních orgánů se zde vytvářela vůle státu jako vlastníka naložit se svým vlastnictvím nástroji soukromého práva (smlouvou). Nakládání se svým vlastnictvím přitom není výrazem vrchnostenského vystupování státu v právních vztazích. Ani povaha Fondu národního majetku, který smlouvu uzavřel, nesvědčí o vrchnostenském působení. Z těchto důvodů Ústavní soud považuje veškeré pochybnosti nastíněné v bodu 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 za rozptýlené napadenými rozhodnutími obecných soudů. Setrvává tak na svém názoru vyjádřeném ve svých výše zmíněných usneseních, tj. názoru, že nešlo o vrchnostenské vystupování státu.
25. Z výše uvedených důvodů nelze za neústavnost považovat hodnocení obecných soudů, které jako nepodloženou vyhodnotily stěžovatelčinu argumentaci, že by mělo jít o výkon veřejné moci, a které proto na promlčení aplikovaly §398 obchodního zákoníku.
26. Stěžovatelka dále namítá, že výklad §398 obchodního zákoníku provedený obecnými soudy připouští promlčení nároku před jeho vznikem. Ve své námitce vychází z toho, že škoda nemusí v důsledku porušení povinnosti vzniknout bezprostředně při porušení povinnosti, ale může vzniknout později. Tvrdí, že úspěšně žalovat náhradu škodu je možné až po vzniku škody, před tím by byla žaloba předčasná. Podle jejího názoru by pak, odvíjela-li by se desetiletá promlčecí doba podle §398 obchodního zákoníku ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, mohlo dojít k uplynutí promlčecí doby před vznikem škody. Dodat lze, že obvodní soud okrajově zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, podle něhož v případě ztráty zisku vzniká nárok na náhradu ušlého zisku za určité období postupně tak, jak vzniká újma.
27. Ústavní soud konstatuje, že s ústavními předpisy (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) by kolidovala taková právní úprava či její výklad, která by poškozenému znemožňovala dosáhnout náhrady škody ve formě ušlého zisku i přesto, že se zavčas obrátil na soud. Ústavní soud však neshledal, že by v podmínkách posuzované věci závěr soudů k takovému nepřípustnému výsledku vedl.
28. Obecné soudy sice odvíjely běh desetileté promlčecí doby podle §398 obchodního zákoníku od samotného porušení povinnosti (zmínily, že podle žalobních tvrzení mělo k danému porušení povinnosti dojít dne 16. 2. 1995, kdy nebyly předány všechny věci vymezené ve smlouvě či převedeno jejich vlastnictví na stěžovatelku). Městský soud však rozlišil dva případy: 1) situaci, kdy by v rámci desetileté promlčecí doby stěžovatelka podala žalobu na náhradu ušlého zisku za období předcházející podání žaloby a následně by vzhledem k plynutí času žalobu rozšiřovala o nároky na náhradu ušlého zisku nově vzniklé po podání žaloby (tj. za období po podání žaloby) či jejich náhradu požadovala novými žalobami, a 2) situaci, kdy ušlý zisk za určité období poprvé žádala až po 10 letech od tvrzeného porušení povinnosti, byť jí nic nebránilo obrátit se do 10 let na soud s žalobou na náhradu ušlého zisku za některé z období předcházející těmto 10 letům. Pro situaci sub 1) konstatoval, že námitka promlčení nároku na náhradu zisku, který ušel až po 10 letech od porušení povinnosti, by nemusela obstát podle §3 občanského zákoníku, neboť promlčení by zde neplnilo svou úlohu. Pro situaci sub 2), v níž se nacházela stěžovatelka, však s uplatněním námitky promlčení nespatřoval problém. Funkci, které institut promlčení plní (právní jistotě a motivaci pro oprávněné neotálet s uplatněním nároku u soudu), by se totiž podle jeho názoru vzpírala časově neomezená možnost uplatnění nároku, za níž považoval i situaci, kdy se stěžovatelka obrátila na soud s tvrzením, že před cca 12 lety došlo k deliktu a že jí tak před 12 lety začala vznikat škoda. Ad absurdum by mohlo podle městského soudu dojít k tomu, že by se stěžovatelka na soud obrátila poprvé až po 30, 50 či 70 letech s tvrzením, že jí 30, 50 či 70 let uniká zisk a uplatnit nárok na jeho náhradu za posledních několik let, což by podle městského soudu znamenalo naprostou nejistotu v právních vztazích. Nejvyšší soud poznamenal, že podle §398 obchodního zákoníku je počátek běhu desetileté promlčecí doby vázán na porušení povinnosti, nikoli na vznik škody či povědomost poškozeného o ní, přičemž na případy, kdy by aplikace tohoto ustanovení byla krajně nespravedlivá, dopadá korektiv zásad poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku.
29. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se přidržely jazykového znění §398 obchodního zákoníku, který desetiletou promlčecí dobu výslovně odvíjel již od porušení povinnosti. Byly připraveny příliš tvrdé dopady jeho aplikace zmírňovat pomocí korektivu zásad poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku) či dobrých mravů (§3 odst. 1 občanského zákoníku), ale ve stěžovatelčině případě k tomu nespatřovaly důvod. V posuzované věci obvodní soud shledal, že o porušení tvrzené povinnosti se stěžovatelka dozvěděla či mohla dozvědět již 16. 2. 1995, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Při patřičné péči si tak stěžovatelka mohla po celou desetiletou promlčecí dobu být vědoma, že jí nebyly předány věci či převedeno vlastnictví k nim, u nichž se tak podle jejího názoru mělo stát, což jí podle jejích tvrzení zabránilo v dosažení zisku těžbou čediče. Po celou tuto desetiletou dobu stěžovatelka právo na náhradu ušlého zisku neuplatnila u soudu. Za popsané situace Ústavní soud nespatřuje porušení jejích základních práv či svobod tím, že k námitce promlčení soudy podle §398 obchodního zákoníku posoudily její tvrzené právo na náhradu škody jako promlčené.
30. V posuzované věci soudy vyložily §398 obchodního zákoníku tak, že stěžovatelka, která si po dobu 10 let mohla být vědoma, že jí nebyly předány věci, u nichž se tak podle jejího názoru mělo podle smlouvy stát a jejichž nepředání podle ní vedlo k ušlému zisku, přesto po celou tuto desetiletou dobu neuplatnila žalobou u soudu právo na náhradu do té doby ušlého zisku, nemůže pro námitku promlčení nárokovat ani zisk, který jí z nezměněného důvodu měl ujít v období následujícím po těchto 10 letech. S ohledem na znění §398 obchodního zákoníku, principy právní jistoty, nutnost dodržet stanovený postup domáhání se práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) a délku období 10 let, po které zůstala stěžovatelka pasivní, nespatřuje Ústavní soud v hodnocení obecných soudů porušení jejích základních práv či svobod.
31. Kromě posouzení věci obvodní soud svým rozsudkem (jeho I. výrokem) nepřipustil změnu žaloby. Stěžovatelka, byť ústavní stížností napadla rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu, nijak nezpochybnila důvody, které k nepřipuštění změny žaloby vedly. Obvodní soud srozumitelně odůvodnil, proč by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, který nepřipustil. Za této situace nelze žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod v nepřipuštění změny žaloby spatřovat.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (bod 7.), zčásti pro zjevnou neoprávněnost stěžovatelky k jejímu podání podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (bod 8.) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu