ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2903.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2903/2019-946
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně A.G. Service s. r. o. , se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 47/73, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 13 Co 470/2017-915, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 12 C 168/2010-873, rozhodl o změnách žaloby, co do částky 177 288 785, 50 Kč se zákonným úrokem z prodlení řízení zastavil, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 546 382 205,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelky dostatečně pádné důvody, pro něž by se měl odklonit od své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe, podle níž
a) rozhodování vlády o privatizaci na základě privatizačních projektů podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo; rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby (stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012, jež je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na jeho webových stránkách),
b) rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou (rozsudek ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, a shodně např. usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015); schválený privatizační projekt není tudíž právním důvodem nabytí privatizovaného majetku (rozsudek ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010),
c) základním předpokladem pro aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je, že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle §10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní [usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012, a ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010, rozsudek ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, a rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 2391].
d) zákon č. 92/1991 Sb. je speciálním předpisem ve vztahu k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušenému ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“) [srov. např. rozsudek ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 767, rozsudek ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, uveřejněný tamtéž pod číslem C 8643, a dále např. usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011), takže závazkové vztahy mající původ v tomto zákoně jsou vztahy obchodními (usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011, a ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 806/2013].
Dovolatelkou akcentovaný názor formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [podle něhož „kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu či povaha FNM ČR jako účastníka smlouvy)“], byl vyjádřen jen coby obiter dictum (což vnímá též dovolatelka) při posouzení souladu státem uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, ostatně se zřetelem na zcela specifické poměry tam souzené věci, jež v předmětném sporu dány nejsou.
Zřejmě proto se tu Ústavní soud nikterak nevymezil jak k předchozí judikatuře Nejvyššího soudu a ke stanovisku jeho obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, jež bylo pod číslem 44/1994 uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tak zejména ani ke své vlastní dosavadní judikatuře.
V usnesení ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1734/07 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), Ústavní soudu konstatoval, že obecné soudy se s odkazem na ustálenou judikaturu jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu shodly, že v otázce rozhodování státu v rámci privatizace jde o rozhodování vlastníka, nikoli nositele veřejné moci (mocensky nadřazeného subjektu, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci), bez ohledu na to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Odmítly tedy odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci různé fáze privatizačního procesu s tím, že jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní. Na druhou stranu nevyloučily pochybení státu při rozhodování v rámci privatizace z hlediska zákonných ustanovení; vyloučily tedy pouze to, aby se na daná pochybení vztahovaly speciální zákony o odpovědnosti státu. Ústavní soud zde výslovně zdůraznil, že právní závěry obecných soudů vystihují podstatu ustáleného právního názoru Ústavního soudu ve věci odpovědnosti státu vyplývající z procesu privatizace, na nichž Ústavní soud nemá důvod cokoliv měnit. V usnesení ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, uveřejněném pod číslem 27/98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, pak Ústavní soud neshledal nejmenší důvod korigovat ustálený názor obecných soudů, že rozhodování o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu nikoli jako nositele veřejné moci, ale jako vlastníka privatizovaného majetku, v důsledku čehož je podle jeho přesvědčení dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Ze stejného názoru vychází též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 606/09.
Ústavní soud se příslušnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zabýval též ve svých pozdějších rozhodnutích a setrvale na ni nahlížel jako na ústavně konformní. Usnesením ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1711/13, odmítl ústavní stížnost proti usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012, v němž se Nejvyšší soud (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 380/97) přihlásil ke své dosavadní judikatuře. Ústavní soud dovodil, že Česká republika v procesu privatizace svými orgány nevykonávala vrchnostenská oprávnění a nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt, tj. nevykonávala veřejnou moc, proto se na její jednání kautely tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. nevztahují. V této pozici stát vystupuje jako vlastník, bez zřetele na to, že tak při výkonu svých funkcí činí svými orgány. Bez ohledu na jeho zvláštní postavení a odpovědnost vlády za výkon vlastnických oprávnění vůči Poslanecké sněmovně podle čl. 68 odst. 1 Ústavy České republiky nedochází k výkonu vrchnostenských oprávnění, na která by jinak dopadaly kautely čl. 36 odst. 3 Listiny. Postup státu je v těchto otázkách hodnocen podle jiných pravidel (např. čl. 1, 2 nebo 97 Ústavy), která vymezují jiná kritéria (veřejný nebo státní zájem). V usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, pak Ústavní soud vysvětlil, že vzhledem k §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. se rozhodování o privatizaci nerealizuje v rámci správního řízení, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech a povinnostech. Zároveň se přihlásil k závěrům usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97.
Se závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97 se Ústavní soud bezvýhradně ztotožnil též při posouzení vztahů z tzv. malé privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Již v nálezu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, uveřejněném pod číslem 141/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97, že podmínkou aplikace zákona č. 58/1969 Sb. je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže ovšem podle zákona č. 427/1990 Sb. stát vystupuje jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb. Na závěru, že postup státu podle zákona č. 427/1990 Sb. nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud setrval i v nálezu ze dne 3. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 170/04, uveřejněném pod číslem 97/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 1161/08, uveřejněném tamtéž pod číslem 212/2008.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zastává ve věci odpovědnosti státu vyplývající z procesu privatizace ve své ustálené judikatuře tentýž právní názor, z něhož vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, nespatřuje Nejvyšší soud v ojedinělém názoru vyjádřeném coby obiter dictum v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 dostatečně pádný důvod k tomu, aby příslušnou svou rozhodovací praxi změnil.
„Otázka odpovědnosti státu za správnost privatizačního projektu, resp. za následky jeho vad“, jinými slovy vyjádřeno „otázka právní relevance porušení povinností státu v rámci procesu privatizace před uzavřením smlouvy o prodeji podniku / kupní smlouvy“, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že případná pochybení státu v přípravné fázi privatizace předcházející její právně závazné realizaci nemohou být právně významnou příčinou vzniku škody, nýbrž mohou jí být jen okolnosti mající původ právě v obsahu smlouvy a v plnění jí stanovených práv a povinností smluvními stranami, není oproti přesvědčení dovolatelky otázkou, která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla. Odpověď na ni je zahrnuta, jak správně dovodil odvolací soud, ve shora citovaných judikatorních závěrech Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Je-li fáze privatizace předcházející uzavření kupní smlouvy či jinému převodu vlastnického práva k privatizovanému majetku na nabyvatele toliko přípravná (nerozhoduje se v ní o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby a nevzniká z ní závazkový vztah) a je-li její podstatou rozhodování státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo, jde tedy o proces utváření příslušné vlastníkovy vůle, pak je bez dalšího zřejmé, že případná pochybení v této fázi privatizace nejsou právně významnou skutečností při posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že nabyvateli nebylo předáno vše, co podle smlouvy o prodeji podniku či podle jiného nabývacího titulu být předáno mělo; rozhodující je nabývací titul, a nepřevedl-li Fond jako prodávající na kupujícího vlastnické právo k tomu, k čemu se ve smlouvě zavázal, pak právě porušení tohoto smluvního závazku (a jen ono) je právně významnou příčinou vzniku škody.
Ústavní soud pak výslovně zdůraznil, že je-li rozhodování o privatizaci rozhodováním státu jako vlastníka privatizovaného majetku a jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zákona č. 92/1991 Sb. je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, pak se odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97).
Dovolatelka ostatně setrvává na tom, že nárok, který v tomto řízení uplatnila, je nutno považovat za nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu a Fondu, která musí být posouzena podle zákona č. 58/1969 Sb. K tomu, že rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. režimu tohoto zákona nepodléhá právě proto, že nejde o vrchnostenské rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, se ve své (shora citované) rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. K mylnému názoru, že Fond národního majetku byl státním orgánem, lze pak ve stručnosti odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 164/2011, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, uveřejněný pod číslem 30/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 171/01.
Od své ustálené rozhodovací praxe k výkladu §398 obch. zák., podle jejíž závěrů běh desetileté promlčecí doby v tomto ustanovení upravené je vázán pouze na porušení povinnosti, nikoli na vznik škody či na vědomost poškozeného o škodě (srov. např. rozsudek ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5651/2016), se Nejvyšší soud odchýlit (posoudit tuto otázku hmotného práva jinak) nehodlá. Účelem promlčení je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakotvení dlouhé, desetileté objektivní promlčecí lhůty vázané počátkem svého běhu na samotné porušení právní povinnosti má naplnit účel promlčení (plnit jeho funkci) ve specifické oblasti obchodních závazkových vztahů. Na případy, v jejichž poměrech by byla aplikace tohoto ustanovení krajně nespravedlivá, se v právním úpravě pamatuje; soudy jsou vždy povinny rozhodovat v souladu s ekvitou a přílišnou tvrdost zákona eliminovat uplatněním korektivu zásad poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6969, či rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009). Tak nakonec postupoval – s odkazem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09.
Na „otázce rozporu námitky promlčení vznesené státem za situace, kdy se dovolatelka aktivně domáhala svých práv (nápravy chyb státu a FNM) jinými prostředky“, kterou má dovolatelka za dosud nevyřešenou, napadené rozhodnutí nespočívá. V argumentaci, že svá práva k privatizovanému podniku uplatňovala všemi dostupnými prostředky (žalobami na určení vlastnického práva, žalobami na určení neplatnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru, žalobami na vydání dobývacího prostoru atd.), dovolatelka pomíjí, že v tomto řízení se nedomáhá škody spočívající v tom, že nenabyla všechen majetek, který podle smlouvy o prodeji podniku měla nabýt (pozemky a dobývací prostory, o které se soudila), nýbrž zisku, který jí z tohoto důvodu ušel. Ten jí však ucházel (pokud se tak stalo) bez zřetele na možnost, že se ve zmíněných sporech postrádaného majetku domůže. Úspěchem v uvedených sporech (tj. určením vlastnického práva, určením neplatnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru, vydáním dobývacího prostoru atd.) by jí ušlý zisk zcela jistě nahrazen nebyl; případné vydání majetku by mělo pouze ten následek, že by jí zisk přestal ucházet. Neměla tudíž žádný ospravedlnitelný důvod vyčkávat s uplatněním práva na ušlý zisk, až jak dopadnou uvedené spory. Vymezená otázka tak vychází z premisy, která neodpovídá skutečnosti; poměry zde souzené věci se kvalitativně liší od těch, z nichž vycházel Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09.
Lze proto zároveň dovodit, že odvolací soud se při řešení otázky souladu uplatnění námitky promlčení státem s dobrými mravy, popř. ze zásadami poctivého obchodního styku neodchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Ustálená judikatura je zajedno v tom, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 tamtéž, a rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je tak především skutečnost, že účastník s promlčeným nárokem marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). Začala-li dovolatelce vznikat škoda spočívající v zisku ušlém proto, že v důsledku nepředání částí koupeného podniku nemohla podnikat, již dnem následujícím po dni, kdy jí měl být podnik v rozsahu podle smlouvy předán (o čemž nepochybně musela zároveň vědět), nic jí nebránilo, aby právo na náhradu uplatnila v desetileté promlčecí lhůtě běžící od dne, kdy Fond takto smluvní povinnost porušil, a to, že podala žalobu až po uplynutí této lhůty, tak lze přičítat jedině jejímu zavinění; dovolatelka nepostupovala v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Na straně Fondu, resp. žalované jako jeho právního nástupce, nebylo zjištěno nic, proč by bylo lze uplatnění námitky promlčení posoudit jako zneužití práva. Jen ta sama skutečnost, že promlčení uplatňuje stát, námitku promlčení nemravnou nečiní.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 4. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu