ECLI:CZ:US:2020:4.US.2525.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2525/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Jiřího Pichlera, CSc., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Mečířova 1243/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2020 č. j. 15 Co 59/2020-243 a výroku II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. října 2019 č. j. 72 C 44/2018-206, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Slávky Pichlerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí, resp. jejich částí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 72 C 44/2018-206 rozvedl manželství stěžovatele a vedlejší účastnice (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 21 602 Kč (výrok II). V odůvodnění výroku o nákladech řízení městský soud odkázal na §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, když uvedl, že v daném případě byly shledány podmínky pro mimořádné přiznání náhrady nákladů řízení, jež je odůvodněno okolnostmi případu spočívajícími v důvodech, pro které bylo manželství rozvedeno. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku ve věci samé, lze vidět příčiny, kvůli nimž došlo k rozvratu manželství, spíše v stěžovatelově chování, které spočívalo zejména "v jeho hrubém chování k manželce". V tom lze podle městského soudu spatřovat hlavní důvody rozpadu manželství účastníků řízení.
3. K odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek městského soudu v napadeném výroku II potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč (výrok II). Krajský soud shledal, že z odůvodnění rozsudku městského soudu je patrno, že příčiny rozvratu manželství byly shledány v hrubém chování stěžovatele v průběhu manželství k vedlejší účastnici. Výrok I rozsudku městského soudu o rozvodu manželství již nabyl právní moci a krajský soud je za této situace vázán hodnocením důvodů rozvratu manželství, které formuloval městský soud. Byly-li příčiny rozvratu městským soudem shledány v hrubém chování stěžovatele, jsou tyto okolnosti případu důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje skutkové okolnosti posuzované věci. Namítá, že rozsudek městského soudu postrádá skutkový i právní základ. Vedlejší účastnice rozpoutala spor o příčiny rozvratu záměrně vyhrocenými tvrzeními podporovanými spolupracující dcerou Ivany, a to přesně v souladu s hrozbou učiněnou v předžalobní výzvě vůči stěžovateli ve smyslu, že buď vyhoví ekonomickým požadavkům, nebo bude muset snášet nepříznivá tvrzení. Tento postup byl zjevně zbytečný a neopodstatněný, a to stejně jako ony ekonomické požadavky vedlejší účastnice a dcery Ivany. Náklady řízení vyplývající z nutnosti podrobného dokazování ve věci rozvodu manželství (které se však na odůvodnění rozsudku městského soudu neodrazilo) tak byly oběma stranami vynaloženy právě z důvodu popsaných snah vedlejší účastnice a dcery Ivany. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby byl povinen nahrazovat vedlejší účastnici náklady řízení, když rozhodnutí o této náhradě vychází z neurčitého odůvodnění, v rozporu s provedeným a vadně neprovedeným dokazováním, resp. vycházející ze zrušeného a změněného rozsudku (viz rozsudek krajského soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 44 Co 99/2019-222). Ke své manželce (vedlejší účastnici) se nechoval o nic hruběji, nežli ona k němu. Popírá, že by ji fyzicky napadal; pro svůj zdravotní stav toho není ani objektivně schopen. Co se týká výše konkrétních částek, o které v této věci jde, je naprosto zřejmé, že pro stěžovatele dosahují s ohledem na jeho jediný příjem, kterým je starobní důchod, ústavního rozměru. Stěžovatel navíc celý svůj příjem spotřebuje pro své základní potřeby - je ve svém věku 85 let těžce nemocen a závislý na pomoci jiných osob - v domově pro seniory. Závažný zásah do jeho vlastnického práva je proto naprosto zřejmý.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Nadto je třeba zdůraznit, že předmětem nyní posuzovaného sporu byly náklady řízení ve výši 21 602 Kč a 1 270,50 Kč, tedy v částkách, které lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12) najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další).
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, u těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
10. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na klíčových závěrech městského soudu, jak jsou uvedeny v bodech 17 až 19 jeho rozsudku, a na závěrech krajského soudu, jak jsou uvedeny v bodech 6 až 10 jeho usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu