ECLI:CZ:US:2020:4.US.2687.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2687/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem Slovanská 928/104, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2020 č. j. 8 To 168/2020-169, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2020 č. j. 36 PP 153/2019-149 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Stěžovatel byl v trestní věci, vedené u krajského soudu pod sp. zn. 3 T 3/2015, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že, jednaje ve spolupráci s dalšími třemi pachateli, nejprve ve své kanceláři udeřil holí poškozeného, který mu hůl vytrhl, udeřil jej nazpátek a utekl z domu na dvůr. Tam jej další pachatelé nejprve napadli pěstmi a následně podle pokynu stěžovatele odtáhli do dílny, kde jej svázali a kopali, následně pověsili hlavou dolů na zdvihací elektrické zařízení, které obsluhoval stěžovatel. Tam ho opět napadli údery, na holé tělo mu přikládali svářečku a jeden z pachatelů jej střelil vzduchovkou do hrudníku. Na tomto zařízení jej nechali viset po několik hodin. Poté poškozeného odvedli do vedlejší místnosti, připoutali k topení, kde zůstal od 19. 10. do 24. 10. 2014, než se mu podařilo utéct.
3. Podle okresního soudu je podstatné, že stěžovatel zcela nepřijal svou vinu, své jednání bagatelizoval a podle psychologického posudku vykazuje jeho osobnost mnoho rizikových rysů a tendencí. Na tuto skutečnost má stěžovatel jen částečný náhled a svoji vinu přijal jen omezeně. To podle okresního soudu převažuje nad znaleckým vyjádřením, že stěžovatel je silně motivován se do podobné konfliktní situace již nedostat. Po zvážení uvedených skutečností dospěl okresní soud k závěru, že nebylo dostatečně prokázáno stěžovatelovo polepšení.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se především ztotožnil se závěrem, že stěžovatel se k trestnému jednání nedoznal. Dne 5. 12. 2019 sice uvedl, že je mu líto, co způsobil, avšak zároveň celou věc bagatelizoval a zkreslil. U stěžovatele tak absentuje náhled na závažný delikt a nelze dovozovat, že by se polepšil. Okolnosti spáchaného trestného činu pak ukazují, že stěžovatel nemohl jednat "v afektu", na to celá situace trvala příliš dlouho. Vinu za celý incident připsal stěžovatel nadále poškozenému (protože "neudělal to, co měl"). Podle znaleckého zkoumání tak šlo v podstatě o promyšlenou chladnou či instrumentální agresi. Stěžovatel se navíc po propuštění chce vrátit do prostředí, kde došlo k trestné činnosti. Jde o skupinu lidí, kteří se starají o pouťové atrakce, mezi nimi má stěžovatel vedoucí postavení a chod provozu je na něm (podle jeho slov dokonce závislý). Právě popsané podmínky však působily negativně rovněž při páchání trestné činnosti. Stěžovatel pak neprojevuje ani tak zájem o svoji nápravu, jako spíše o možnost pokračovat ve svém podnikatelském a rodinném životě. Výpadky paměti, na které se stěžovatel odvolává, netrvaly rozhodně celou dobu incidentu.
5. Dále krajský soud poukázal na to, že u stěžovatele, jakožto pachatele zločinu, je třeba přihlédnout k odčinění způsobené újmy. Tím však nelze podle krajského soudu rozumět toliko náhradu škody, kterou poškozenému přizná soud v odsuzujícím rozsudku. V tom se totiž neřešily trvalé následky činu na poškozeného. Stěžovatel však poškozenému nahradil pouze 300 000 Kč, k čemuž ho zavazoval odsuzující rozsudek.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud vyložil některé skutečnosti výrazně v jeho neprospěch, např. to, že se údajně nepřiznal k trestné činnosti. Takový závěr krajského soudu je v rozporu se zákazem dvojího přičítání, jak jej opakovaně zapověděl Ústavní soud ve své judikatuře. Tuto skutečnost však již zohlednily obecné soudy při výměře původního trestu. Stěžovatel však při veřejném zasedání účast na protiprávním jednání připustil a vyslovil nad celou záležitostí upřímnou lítost. Krajský soud pominul fakt, že stěžovatel je vzorným a příkladným vězněm (absolvování programů, zájem o práci, kontakty s rodinou, udržování pořádku atd.). Za nepřípustný pak považuje stěžovatel závěr krajského soudu, podle kterého z posudku znalkyně vyplývá, že stěžovatel není plně ztotožněn s odsouzením. Tento závěr znalkyně se však týká toliko stěžovatelova vyjádření o výpadcích paměti v důsledku úderů do hlavy holí poškozeného. Za nepřijatelný považuje stěžovatel rovněž závěr krajského soudu o problematičnosti prostředí, do kterého by se měl stěžovatel po propuštění vrátit, tedy prostředí provozovatelů pouťových atrakcí. Tento závěr je výsledkem falešné představy o životě v daném prostředí a kriminálních tendencích osob, které se v něm pohybují. Stěžovatel v tomto prostředí žije celý život, a kromě jediného odsouzení neměl nikdy žádný trestněprávní problém. Svou "důslednost" vůči zaměstnancům stěžovatel vysvětluje povahou provozu a nutností jeho chodu bez "negativních výkyvů". Stěžovatel je pak toho názoru, že poškozenému zaplatil vše, co mu odsuzující rozsudek uložil. Polepšení nasvědčuje i vyjádření příslušné farnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu jako je "polepšení" je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece podle §88 trestního zákoníku, především v kognici obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
9. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti výkladu pojmu "polepšení", jak jej v jeho případě provedly obecné soudy. Ty zohlednily jednak rysy stěžovatelovy osobnosti, jeho postoj k trestné činnosti, rizikovost prostředí, v němž stěžovatel žil a páchal trestnou činnost, a nedostatečnou náhradu způsobené újmy. Všechny tyto skutečnosti podle Ústavního soudu souvisí s mírou polepšení. K tomu je ještě třeba v obecné rovině poznamenat, že tyto skutečnosti (a níže uvedené závěry o nich) nelze vykládat osamoceně, neboť na sebe obvykle logicky navazují. Kupříkladu rozvinuté negativní psychologické rysy pachatele budou často úzce souviset se sociálním a rodinným prostředím, ve kterém žil. Stejně tak osobnostní rysy pachatele se obvykle projeví v jeho postoji k trestné činnosti atd.
10. Především je třeba zdůraznit, že při zohlednění rysů odsouzeného, okolností páchání trestné činnosti a jejich subjektivních příčin nejde o tzv. dvojí přičítání. Takový postup je naopak nezbytný pro posouzení míry rizika recidivy pachatele trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). Toto riziko se přitom nedá posuzovat pouze z hlediska slušného (tedy normálního) chování odsouzeného ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. K tomu však v dané věci nedošlo. Stěžovatelův výklad zásady zákazu dvojího přičítání by fakticky znamenal prosazení zásady "jednoho přičítání". Byl-li totiž pachatel s přihlédnutím k přitěžujícím okolnostem odsouzen k určitému trestu odnětí svobody, mohou tento trest soudy následně "zkrátit" logicky toliko tehdy, nejsou-li již tyto okolnosti faktorem v pachatelově životě. Nemožností přihlédnout k nim by soudy fakticky zmírňovaly závěry odsuzujícího rozsudku.
11. Postoj pachatele k trestné činnosti patří mezi ty skutečnosti, které je namístě zvažovat v řízení o žádosti o podmíněné propuštění v úvahu a nejde obecně o nepřípustné nucení k sebeobviňování (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2391/16 nebo nález ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17). Nekritický přístup k trestné činnosti je podle ustálené judikatury okolností zvyšující riziko recidivy (usnesení ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2315/10 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1397/18). Odsouzený by měl zásadně k trestné činnosti zaujmout kritický postoj, nikoliv jen lítost (usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3746/15 a ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Soudy v dané věci postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou. Stěžovatel svými vyjádřeními svou trestnou činnost bagatelizoval a okolnosti jejího páchání vykládal spíše ve svůj prospěch. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že mu takové chování nepřipsaly k dobru.
12. Vhodným kritériem pro posouzení rizika recidivy jsou rovněž zjištěné psychologické rysy odsouzeného (srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 nebo ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 238/19). Podle ustálené judikatury mají soudy v řízení o podmíněném propuštění zkoumat především subjektivní příčinu trestné činnosti (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18) a zkoumat, je-li tato příčina ve stěžovatelově životě relevantním faktorem, resp. existuje-li reálná šance recidivního chování ze stejné příčiny. Ve stěžovatelově případě byly pak jeho negativní psychologické a osobnostní rysy zesíleny prostředím, ve kterém stěžovatel (jako vůdčí osobnost skupiny pachatelů) trestnou činnost spáchal. Ta přitom podle odsuzujících rozhodnutí nebyla žádným ojedinělým excesem, nýbrž výsledkem dlouhodobého ponižujícího chování stěžovatele ke svému okolí (zaměstnancům). Stěžovatelovo spojování trestné činnosti s běžným fungováním jím vedeného provozu a pracovních vztahů (a to i v ústavní stížnosti a v řízení o podmíněném propuštění), které je potřeba znovu obnovit, naopak i podle Ústavního soudu svědčí o rizikovosti stěžovatelova propuštění (ve spojení s výše uvedenými skutečnostmi).
13. Částečně přisvědčit musí Ústavní soud stěžovateli v části, která se týká kritéria náhrady újmy způsobené trestným činem. Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice dospěl ke správnému závěru, že takovou újmou není pouze újma, k jejíž náhradě pachatele (ne)zaváže odsuzující trestní rozsudek. Zároveň však podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodnil nesplnění této podmínky stěžovatelem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko popsal, že poškozený byl se zbytkem nároků odkázán na řízení v občanskoprávních věcech, že zmocněnec poškozeného vyjádřil snahu řešit další nároky samostatně a že v okamžiku odsuzujícího rozsudku měl poškozený podle znalce dlouhodobé (pravděpodobně nevratné) následky. Z těchto osamocených skutečností, prokázaných navíc v neveřejném zasedání (aniž by se jimi zabýval okresní soud), nelze podle Ústavního soudu dospět k závěru o nenahrazení újmy poškozenému. Krajský soud totiž nikterak nezkoumal, zda probíhá (či už proběhlo) související občanskoprávní řízení, jak se v něm stěžovatel chová, zda strany neuzavřely smír, jaké následky u poškozeného přetrvávají, zda mezi stěžovatelem a poškozeným není i jiný závazkový vztah (za účelem započtení pohledávek) atd. Ačkoliv je v řízení o podmíněném propuštění důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího trestu na odsouzeném (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14 nebo ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14), nelze toliko z důkazů z původního trestního řízení, provedených navíc v neveřejném zasedání, zkratkovitě dovodit nesplnění povinnosti nahradit újmu poškozenému. A to přinejmenším z toho důvodu, že soudy musí zvažovat majetkové a pracovní možnosti odsouzeného (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18).
14. Uvedené pochybení však nemůže být podle Ústavního soudu důvodem pro závěr o důvodnosti ústavní stížnosti a pro její vyhovění. Ostatní negativní skutečnosti, obecnými soudy řádně popsané, představují dostatečnou ústavně konformní překážku pro stěžovatelovo podmíněné propuštění.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a že dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu