ECLI:CZ:US:2020:4.US.272.20.1
sp. zn. IV. ÚS 272/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Doležala, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019 č. j. 13 Co 304/2019-147 ve slovech "Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje" a proti výroku II téhož rozsudku, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl tvrzený nárok stěžovatele vůči vedlejší účastnici na nemajetkovou újmu ve výši 43 812 Kč jakožto zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a průtahy v řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 140 EC 21/2010. Původní žalobní návrh stěžovatele byl 116 250 Kč s příslušenstvím, nicméně vedlejší účastnice po podání žaloby zaplatila stěžovateli částku 72 438 Kč, pročež stěžovatel vzal žalobu po plnění vedlejší účastnice zpět a v tomto rozsahu bylo řízení o žalobě zastaveno usnesením obvodního soudu ze dne 8. 12. 2017 č. j. 38 C 172/2017-65.
3. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2019 č. j. 38 C 172/2017-107 tak, že žaloba, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 43 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 7. 2017 do zaplacení, se zamítá (výrok I), a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši specifikované v odůvodnění tohoto rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Obvodní soud zejména dovodil, že v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla stěžovateli nemajetková újma, kterou je podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), namístě odškodnit v penězích. Co se týče výše odškodnění, obvodní soud přitakal stanovisku vedlejší účastnice, která po podání žaloby zaplatila stěžovateli částku 72 438 Kč. I obvodní soud tak, stejně jako vedlejší účastnice, vyšel ze základní částky ročního odškodnění 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení), a tuto jednak snížil o 15 % z důvodu vyšší složitosti věci (skutkové a procesní), jednak zvýšil o 10 % vzhledem k výrazným obdobím nečinnosti soudu. Jiné důvody pro korekci základní částky odškodnění obvodní soud, stejně jako vedlejší účastnice, neshledal, a podotkl, že jestliže by rozhodoval o původním nároku na zadostiučinění stěžovatele, pak by bylo možné kritérium složitosti věci hodnotit snížením odškodnění i o více než 15 %.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 13 Co 304/2019-147 tak, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku o věci samé potvrzuje, a ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovali na náhradu nákladů řízení částku 20 933 Kč, k rukám zástupce stěžovatele, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že jediným důvodem pro modifikaci základní částky odškodnění je její snížení o 20 % pro jistou skutkovou a procesní složitost věci. Adekvátním odškodněním stěžovatele za nepřiměřenou délkou namítaného řízení je tudíž podle městského soudu částka 61 666 Kč. Proto městský soud podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný, neboť odškodnění, jehož se stěžovateli od vedlejší účastnice dostalo dobrovolně, městským soudem stanovené odškodnění převyšuje. Nesprávným však městský soud shledal rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, který změnil, proti tomuto závěru městského soudu však ústavní stížnost nesměřuje. O nákladech odvolacího řízení městský soud pak rozhodl tak, že v odvolacím řízení uspěl stěžovatel s odvoláním proti nákladovému výroku, kdy tarifní hodnota věci odpovídá výši jemu obvodním soudem upřených nákladů řízení (20 933 Kč), a neuspěl s odvoláním proti zamítavému výroku o věci samé, kdy tarifní hodnota věci činí 50 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle srovnání tarifních hodnot převážně úspěšné vedlejší účastnice však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, čemuž odpovídá výrok, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu (§211 a §142 odst. 2 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že se podle něj vedla dvě odvolací řízení. Jedno o otázce náhrady nákladů řízení před obvodním soudem, druhé z hlediska výše odškodnění (tedy ve věci samé). V odvolacím řízení stěžovatel upozorňoval městský soud na fakt, že jsou vedena dvě odvolací řízení s různým předmětem řízení. Městský soud však doručil stěžovateli napadené rozhodnutí a danou skutečnost ani nijak v tomto rozhodnutí nereflektoval. Přitom stěžovateli vznikly náklady za zastoupení advokátem spojené s odvoláním proti zjevně nezákonnému rozhodnutí o nákladech řízení před obvodním soudem, ve výši řádově 2 500 Kč až cca 6 000 Kč podle advokátního tarifu; konkrétní výše není podle stěžovatele z hlediska spravedlnosti řízení významná, a stěžovateli je známo, že pro Ústavní soud jde jednak o částku bagatelní, a jednak zcela výjimečně zasahuje v otázce náhrady nákladů řízení. Přesto má za to, že daným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (sc. - práva na soudní ochranu) i na majetek, byl tím ponížen, a daná struktura rozhodování se děje obvykle, a přesahuje tak i jeho vlastní zájem, když jde o zájem na tom, aby se Česká republika nedopouštěla neoprávněných nezákonností a stále více se přibližovala svými rozhodnutími právnímu státu. V odvolacím řízení, které stěžovatel vedl o výši odškodnění, vedlejší účastnici přitom žádné náklady nevznikly. Přesto městský soud stěžovateli - ačkoliv tento byl o nákladech řízení před obvodním soudem prakticky plně úspěšný - nepřiznal za toto řízení žádnou náhradu nákladů řízení. Tuto totiž krátil o nulové náklady řízení vedlejší účastnice. Stěžovatel daný výklad považuje za vědomě sprostý a urážející obyčejné lidské cítění, a kromě výsledku se tímto ponížením vlastních nákladů cítí sám ponížen. Městský soud současně porušil v tomto směru právo stěžovatele na spravedlivý proces, kdy stěžovatele vůbec neupozornil na tento svůj z hlediska jakékoliv rozumné spravedlnosti tragický právní náhled na krácení nákladů odvolacího řízení a nedal mu šanci argumentovat. Tím krátil právo na právní pomoc v řízení, a když přičteme i fakt, že se nevypořádal s argumentací stěžovatele a poukazem na to, že jde o samostatná řízení (o nákladech a o odškodění), tak zasáhl i do práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu ve věci samé je částka ve výši 43 812 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech zejména městského soudu uvedených v bodech 9 až 25 napadeného rozhodnutí a zejména na závěru, že odškodnění, jehož se stěžovateli od vedlejší účastnice dostalo dobrovolně, převyšuje odškodění stanovené podle zákona č. 82/1998 Sb., neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. K námitce stěžovatele směřující proti výroku o nákladech odvolacího řízení Ústavní soud konstatuje, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
12. Městský soud se v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů své rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení opírá (srov. bod 34 napadeného rozsudku), což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhradu nákladů řízení, jeví jako dostačující. Navíc argument stěžovatele, že se podle něj vedla dvě odvolací řízení, je zjevně lichý, jelikož stěžovatel podal v rámci jednoho řízení odvolání jak do věci samé, tak do nákladového výroku rozsudku obvodního soudu, a městský soud se jim řádně zabýval, pročež stěžovatel za toto své procesní jednání musí nést odpovídající následky nikoliv ústavně nekonformně promítnuté do výroku II napadeného rozsudku městského soudu.
13. Městský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá a Ústavní soud na závěrech a postupu městského soudu ani v posouzení nákladů odvolacího řízení neshledal žádný extrémní exces [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu