ECLI:CZ:US:2020:4.US.2866.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2866/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizace, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 4 Cmo 163/2019-107 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019 č. j. 2 Nc 1003/2019-84, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GEOSAN GROUP a. s., sídlem U Nemocnice 430, Kolín III, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k návrhu vedlejší účastnice (jako žalobkyně) nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (jako žalované) zdržet se uplatňování práva na poskytnutí peněžitého plnění na základě blíže označených bankovních záruk dle záručních listin vystavených Českou spořitelnou, a. s., dne 22. 2. 2018, a současně uložil České spořitelně, a. s., zdržet se poskytnutí jakéhokoliv peněžitého plnění stěžovatelce na základě těchto bankovních záruk (výrok I), vedlejší účastnici pak uložil ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podat žalobu ve věci samé (výrok II) a zaplatit soudní poplatek v částce 1 000 Kč (výrok I).
3. Jak patrno z odůvodnění uvedeného usnesení, městský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice s dalšími subjekty uzavřela společenskou smlouvu (§2716 a násl. občanského zákoníku) za účelem podání společné nabídky do stěžovatelkou zadané veřejné zakázky na modernizaci blíže určené části dálnice D1 s tím, že společnost bude označována názvem "TGS JOINT VENTURE". Tato společnost (dále jen "zhotovitel") dne 12. 4. 2017 uzavřela se stěžovatelkou (jako objednatelkou) smlouvu o díle, dle jejíhož čl. 4.2 se zhotovitel zavázal zajistit plnění ze smlouvy ve formě bankovní záruky, což se stalo i dvěma výše zmíněnými bankovními zárukami. Každá ze stran pak měla tuto smlouvu za ukončenou na základě svého odstoupení (a považovala odstoupení druhé strany za neplatné). Ze smlouvy přitom vyplývá, že platby po odstoupení jsou v rámci vzájemného vypořádání sjednány odlišně, a to podle toho, která ze stran účinně odstoupí. Následně městský soud konstatoval, že bez řádně provedeného dokazování v řízení ve věci samé nelze předjímat závěry o (ne)platnosti odstoupení a tyto jsou rozhodné pro posouzení existence jednotlivých pohledávek smluvních stran v rámci vypořádání předčasně ukončené smlouvy, včetně provedených zápočtů či čerpání bankovních záruk. Na základě toho uzavřel, že jsou zde dány důvody zatímně upravit poměry účastníků podle §75c odst. 1 o. s. ř., neboť v daném případě bez provedení dokazování nelze předběžně hodnotit, zda nároky účastnic jsou alespoň v rovině pravděpodobnosti, a nelze tak mít za osvědčené stěžovatelčino tvrzení, že je oprávněna sporné bankovní záruky čerpat. A i když je smlouva o poskytnutí bankovních záruk sjednána bez námitek či omezujících podmínek a bez prověření právního důvodu nároku bankou, mohlo by dojít ze strany stěžovatelky za této situace ke zneužití práva ve smyslu §8 občanského zákoníku, kdy i samotná stěžovatelka se vyjádřila, že hodlá dané právo uplatnit, aniž by vyčkávala na konečné rozhodnutí soudu ve věci samé. To dle městského soudu potvrzuje naléhavost zatímní úpravy účastníků.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. V něm mimo jiné poukázal na to, že institutu předběžného opatření lze využít v těch případech, kdy hrozí vznik situace "s obtížně napravitelnými důsledky", že nelze opomenout možnost, že od smlouvy o díle platně odstoupil zhotovitel a v takovém případě by čerpání bankovních záruk bylo "neadekvátní", přičemž ve prospěch této eventuality hovoří znalecký posudek předložený vedlejší účastnicí, z něhož plyne, že při provádění stavby se vyskytly objektivně nepředvídatelné okolnosti. Vrchní soud také zmínil, že stěžovatelka čerpala již jednu bankovní záruku, kde zaručená částka činila 262 333 050 Kč, což i s ohledem na kritérium "přiměřenosti" svědčí pro nařízení předběžného opatření, a poukázal rovněž na to, že stěžovatelce v podstatě žádná újma nevznikne, naopak u zhotovitele může - eventuálně zcela nedůvodně - k újmě dojít, přičemž nelze vyloučit nevratné účinky.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odstoupila od smlouvy o díle platně, z důvodu neplnění povinností zhotovitele, naopak zhotovitel nebyl oprávněn od této smlouvy odstoupit, a že i kdyby tak učinil platně a účinně, nemělo by to vliv na její práva z bankovní záruky. Namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, jakož i "neakcesoritu" a abstraktnost bankovní záruky k zajišťovanému závazku, a že ji zbavily možnosti uplatnit svá práva. Podrobně pak popisuje okolnosti a důvody sjednání bankovní záruky a předestírá její podmínky, přičemž tvrdí, že byla oprávněna žádat plnění z ní v případě, že prohlásí, že jí v souvislosti s porušením povinnosti zhotovitele vznikl nárok na finanční plnění; tento model jí umožňuje, že se plnění nemusí domáhat soudní cestou, ale že se případného vrácení musí domáhat zhotovitel (§2034 a násl. občanského zákoníku). Ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") má dle stěžovatelky dopadat i na případy, kdy je majetek chráněn prostřednictvím zajišťovacího institutu, neboť poskytuje beneficientovi legitimní očekávání ohledně uspokojení jeho pohledávky. Odmítá, že by v řízení bylo prokázáno či osvědčeno, že by její právo z bankovní záruky zaniklo. A protože je časově omezeno, a to do 30. 6. 2020, s ohledem na složitost celé věci a délku soudního řízení je jisté, že do této doby nebude řízení skončeno, a tudíž se nebude moci svých práv domáhat ani v budoucnu. Má za to, že jejímu vlastnickému právu byla odepřena ochrana a že napadená soudní rozhodnutí zasahují do smluvní volnosti a zásady pacta sunt servanda.
6. Stěžovatelka následně vyvozuje, že ani neoprávněnost čerpání bankovní záruky z důvodu, že finanční plnění tvrzené oprávněnému nenáleží, nemůže vést k nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno z bankovní záruky plnit, přičemž napadená rozhodnutí znemožňují reálné využití daného institutu, kdy dlužníkovi postačí pouze tvrdit, že s plněním z bankovní záruky nesouhlasí. Dané právní posouzení, jak stěžovatelka dále uvádí, má být v zásadním nesouladu s "obecným právem", přičemž poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4747/2016 s tím, že tuto její argumentaci obecné soudy pominuly a nekriticky přijaly irelevantní tvrzení vedlejší účastnice, že ze smlouvy o díle jí (stěžovatelce) nevznikl žádný nárok. Znovu poukazuje na povahu bankovní záruky, kdy uspokojení zajištěného věřitele je v zásadě nezávislé na případném rozhodnutí v soudním sporu, a ochranu vedlejší účastnici lze poskytnout v případě, že by uplatnění práva z ní bylo nástrojem úmyslného poškozování.
7. V souvislosti s tvrzeným porušením základního práva na řádný proces stěžovatelka, poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347), namítá, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť obecné soudy vyšly jen z tvrzení vedlejší účastnice, aniž by se řádně vypořádaly s jejími tvrzeními a argumenty. Tvrdí, že vedlejší účastnice neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů mezi nimi. Samotný městský soud totiž uvedl, že nelze posoudit, v důsledku jakého odstoupení smlouva o díle zanikla, ačkoliv tato otázka má zcela zásadní vliv nejen na posouzení vzájemného vypořádání obou účastnic, ale i na posouzení práv z bankovní záruky. Odmítá přitom závěr obecných soudů, že neosvědčí-li dostatečně v řízení o nařízení předběžného opatření žádná z účastnic svá tvrzení (kdy však ona jako žalovaná ani nemá možnost tyto uplatnit a prokazovat), vede to k úspěchu vedlejší účastnice.
8. Porušena měla být dle stěžovatelčina názoru i zásada rovnosti, neboť obecné soudy nevzaly v potaz zájmy obou účastnic, přičemž vedlejší účastnici bezdůvodně zvýhodnily, jestliže tato ani neosvědčila, že smlouva o díle zanikla odstoupením z její strany, jde-li o zcela rovnocennou alternativu k jejím (stěžovatelčiným) tvrzením, že tato smlouva naopak zanikla odstoupením z její strany. Navíc předběžné opatření má představovat dočasné řešení právních poměrů, trvání bankovní záruky je však časově omezeno, přičemž je zjevné, že meritorně nebude včas rozhodnuto (viz výše). Předběžným opatřením přitom není možné nahradit rozhodnutí ve věci samé, nadto nemůže založit situaci, kdy se dotčená strana nebude moci svých práv v budoucnu domoci, jak má např. plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379). Vrchní soud přitom pominul, že sice bankovní záruka zůstává v platnosti, ale že není z důvodu časového omezení reálně využitelná (bod 22 napadeného usnesení).
9. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na následný, údajně účelový postup vedlejší účastnice, která nepodala žalobu na plnění, ale na určení neexistence nároku a na zdržení se právního jednání. Odmítá přitom názor vrchního soudu (obsažený v bodě 25 napadeného usnesení), že jí nic nebrání uplatnit své nároky soudní cestou, jestliže bankovní záruka zanikne, což odůvodňuje tím, že tento postup s sebou nese značné náklady, jimž se chtěla vyhnout. Tento názor stěžovatelka považuje za projev svévole, přičemž upozorňuje na vnitřní rozpornost napadeného usnesení vrchního soudu, jde-li o otázku vzniku újmy v případě (ne)nařízení předběžného opatření, resp. na riziko, že zhotovitel nebude schopen její nároky uspokojit. Neproporcionální má být dle stěžovatelky jistina (§75b o. s. ř.) ve výši 50 000 Kč a rozporným argument vrchního soudu, že bankovní záruka za splnění smlouvy již není relevantní, protože k jejímu splnění nemůže dojít (bod 21 usnesení), a to z toho důvodu, že plněním nemusí být jen provedení díla samotného, ale i dalších povinností ze smlouvy o díle.
10. Konečně vrchní soud se dle stěžovatelky nevypořádal s její námitkou, že vedlejší účastnice neprokázala potřebu zatímní úpravy danou údajným vznikem ekonomické újmy, resp. ekonomické likvidace v případě čerpání bankovní záruky. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na nález (správně "usnesení") ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 163/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a namítá, že vznikla disproporce mezi postavením účastnic řízení, neboť v jejím případě je jisté, že své závazky bude schopna kdykoliv plnit, zatímco u vedlejší účastnice tomu tak není.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
11. K ústavní stížnosti se bez výzvy Ústavního soudu vyjádřila vedlejší účastnice s tím, že považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, a navíc neodůvodněnou, neboť jí chybí jakýkoliv ústavněprávní přesah. Stěžovatelka má jen polemizovat se závěry obecných soudů, zda jsou naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Vedlejší účastnice odmítá, že by požadavek na vyčerpání bankovních záruk měl představovat tzv. legitimní očekávání, a i kdyby toto vyčerpání bylo znemožněno, potenciální nárok stěžovatelky dotčen není. Nedošlo ani k porušení stěžovatelčina práva na řádný proces, neboť stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby přezkoumal splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření.
12. Následně vedlejší účastnice rekapituluje průběh řízení, přičemž zmiňuje zásadní ekonomické dopady, které by čerpání bankovních záruk stěžovatelkou zakládalo, dále pak zmiňuje obecná východiska ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí ve věci předběžných opatření, přičemž upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 242/18, které se konkrétně týká předběžného opatření, jímž bylo zamezeno čerpání bankovní záruky. V další části rozvíjí svou argumentaci týkající se nepřípustnosti či neodůvodněnosti ústavní stížnosti. Tvrdí, že stěžovatelčino pojetí legitimního očekávání by ji fakticky zbavilo práva na soudní ochranu, a argumentuje, že legitimním očekáváním nemůže být právo na finanční plnění bez ohledu na existenci nároku. Nemůže jít ani o majetek, neboť nejde o nesporný hmotný zájem opírající se o nezpochybňovaný titul. Navíc dané opatření má jen dočasnou povahu, a případné stěžovatelčiny nároky nezaniknou. Uznává, že institut bankovní záruky je silným nástrojem a možnost dlužníků bránit se případnému zneužití je velmi nízká, důsledkem však nemůže být restriktivní přístup, jde-li o tuto obranu. Stěžovatelčin argument, že se může v případě neoprávněného čerpání domáhat jeho vrácení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, dle vedlejší účastnice pomíjí, že podnikatelé nemají neomezený přístup k finančním prostředkům a jejich odčerpání má značný potenciál nevratně poškodit jejich podnik. Současně odmítá argument, že by z důvodu nepodmíněné a neakcesorické povahy bankovní záruky mělo vznikat tzv. legitimní očekávání, jde-li o její čerpání, i když by bylo neoprávněné. A jestliže obecné soudy před takovým jednáním stěžovatelky poskytly ochranu, tento postup nemůže být neústavní.
13. Tvrzené porušení zásad řádného procesu je dle vedlejší účastnice ve skutečnosti požadavkem na jiné vyhodnocení mezi ní a stěžovatelkou, resp. toho, jaké okolnosti byly považovány za prokázané či ověřené. Upozorňuje, že stěžovatelka účelově manipuluje s právními závěry obecných soudů, přičemž odmítá, že by nařídily předběžné opatření, aniž by měly za neosvědčené tvrzení obou účastnic. Současně vyslovuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že za dané situace nelze uzavřít, která ze stran od smlouvy o díle odstoupila, protože složitost věci není překážkou pro poskytnutí soudní ochrany. A pokud soudy neměly za osvědčený ani jeden ze způsobů zániku této smlouvy, neznamená to, že by jejich závěry byly svévolné. Podstatné je pouze to, zda byly osvědčeny skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, tedy zda může být s ohledem na možnou neexistenci stěžovatelčiných nároků čerpání bankovních záruk neoprávněné a zda jí (vedlejší účastnici) může vzniknout nevratná újma. Ke stěžovatelčině námitce, že nebyl prokázán hrozící nevratný zásah do její majetkové situace, uvedla, že nemůže prokazovat situaci, která nenastala, samotná hrozba pak prokázána byla. Závěrem upozorňuje, že obecné soudy se argumentací účastnic řízení zabývaly, neboť předběžné opatření bylo nařízeno až po zrušení původně zamítavého usnesení městského soudu, okolnosti významné pro osvědčení (ne)existence "podkladových nároků" zvažovaly a tyto jsou pro osvědčení jejího nároku dostatečné, přičemž příslušné úvahy obecných soudů nejsou nelogické či svévolné, naopak řádně vyargumentované, včetně závěru o zásadním zásahu do její ekonomické situace. Odmítá, že by šlo o trvalé řešení vzájemných vztahů, navíc soud může předběžné opatření zrušit, pokud by z důkazní situace vyplynuly podklady pro takové řešení, upozorňuje, že stěžovatelčina úvaha o formálním zahájení řízení nijak nesouvisí s existencí napadených rozhodnutí a že stěžovatelka sama sice vznáší různé nároky, zejména na zaplacení smluvní pokuty, žalobu však nepodala. Z těchto důvodů navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako "zjevně nepřípustné".
IV.
Stěžovatelčina replika
14. Soudce zpravodaj zaslal toto vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta této možnosti využila, přičemž odmítla tvrzení vedlejší účastnice, že veškerá pochybení v rámci plnění smlouvy o díle jsou na její straně, s tím, že naopak jí jako objednatelce z důvodu neodborného postupu zhotovitele vznikly rozsáhlé škody. Jde-li o přezkum soudních rozhodnutí vydaných ve věci předběžných opatření, poukázala usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 529/06. Následně opakuje své námitky z ústavní stížnosti, tedy že obecné soudy pominuly její argumenty a že za daných okolností, kdy nebylo zřejmé, jaká z variant je pravděpodobnější, nebylo množné předběžné opatření nařídit atd., s tím, že obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti, když rezignovaly na zákonem stanovené podmínky pro nařízení předběžného opatření. Dále argumentuje, že bankovní záruka byla řádně sjednána a že je v této souvislosti namístě hovořit o tzv. legitimním očekávání. Odmítá tvrzení vedlejší účastnice, že by uplatnila právo na zaplacení pohledávek, na které nemá nárok, tvrdí, že postupovala v souladu s právem, a znovu připomíná právní povahu institutu bankovní záruky, jakož i její funkci v obchodních vztazích, s tím, že obecné soudy zasáhly do existujícího smluvního vztahu, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady. Za nepřiléhavý pak stěžovatelka označuje poukaz vedlejší účastnice na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 242/18 a znovu upozorňuje na dočasnou povahu předběžných opatření, které mají napadená soudní rozhodnutí odporovat, jakož i na to, že vzhledem k průběhu řízení je zřejmé, že bankovní záruka zanikne dříve, než bude rozhodnuto ve věci samé. Z výše uvedených důvodů na podané ústavní stížnosti trvá.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. K tomu možno doplnit, že ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2090/19, v němž se zabýval obdobnou ústavní stížností stejné stěžovatelky.
18. Ústavní soud konstantně zastává názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze, nicméně případný zásah v této podobě zpravidla nedosahuje ústavně relevantní intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu; jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci samé [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která práva a povinnosti účastníků upravují s "konečnou platností", nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
19. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že nařízené předběžné opatření nemělo dočasnou povahu, neboť bankovní záruka zanikne dříve, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé. Uvedená skutečnost však není dána napadenými rozhodnutími (jako takovými), neboť ta práva a povinnosti účastníků řízení po právní stránce "s konečnou platností" neupravují. Že tomu (nakonec) může být z faktického hlediska, nelze klást k tíži obecným soudům, neboť je to dáno konkrétními okolnostmi případu, zde tím, že sjednaná bankovní záruka je časově omezena a že pro rozhodnutí ve věci samé patrně nebude dostatečný časový prostor. Ovšem to, zda bude možné reálně rozhodnout o samotných právech a povinnostech z bankovní záruky (či ze smlouvy o díle) do skončení platnosti této záruky, sotva mohou soudy rozhodující o předběžném opatření předjímat, a i kdyby se tato eventualita jevila jako nepravděpodobná, nemůže to být (samo o sobě) důvodem neposkytnutí soudní ochrany tomu, kdo se jí oprávněně domáhá. Soud, jenž rozhoduje o tom, zda předběžné opatření nařídí či nikoliv, by samozřejmě měl vzít v úvahu případné dopady svého rozhodnutí, nicméně uvedená skutečnost (spolu se skutečnostmi "novými") bude hrát roli v řízení o zrušení již nařízeného předběžného opatření (§77 odst. 2 o. s. ř.), jak již ostatně zmínil vrchní soud.
20. Při posuzování zmíněných dopadů má nepochybně význam i to, zda předběžným opatřením bude stěžovatelka mít možnost domoci se svého nároku ze smlouvy o díle po případném zániku zajištění (a případně za jakých podmínek). Pakliže vrchní soud argumentoval v bodě 25 napadeného usnesení, že stěžovatelka bude moci uplatnit svá práva soudní cestou, nelze v tom spatřovat nic neústavního. Možno k tomu podotknout, že stěžovatelka sice upozorňuje na vznik nákladů spojených s vedením případného řízení, nicméně pokud jde o přístup k finančním prostředkům, je ve vztahu k vedlejší účastnici, jež by dle názoru obecných soudů mohla být uplatněním bankovních záruk ekonomicky značně poškozena, v poněkud lepším postavení (k tomu viz i níže).
8. Ústavní soud ve své judikatuře dále opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, ale je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
21. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého vlastnického práva, resp. tzv. legitimního očekávání, jakož i práva na řádný proces, v podstatě však polemizuje se závěry obecných soudů, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření. Dovolává-li se totiž čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, nečiní tak případně, neboť uvedená ustanovení chrání vlastnické právo již existující, konstituované, nikoliv tvrzený nárok na ně; ústavněprávní ochrany sice požívá i tzv. legitimní očekávání ohledně nabytí konkrétních majetkových hodnot, to však musí být založeno zákonem a v případě sporu o takové právo až pravomocným soudním rozhodnutím. Tyto předpoklady však bankovní záruka přes svá právní specifika, která poskytují (v závislosti na sjednaných podmínkách) beneficientovi vysoký stupeň jistoty, jde-li o plnění z ní, nesplňuje, nehledě na to, že ani z neakcesorické (tj. na hlavním dluhu nezávislé) bankovní záruky nemusí být plněno za všech okolností, jak ostatně připouští sama stěžovatelka v bodě 26 ústavní stížnosti (v bodě 33 pak výslovně uvádí, že otázka, kdo od smlouvy platně odstoupil, má zásadní vliv na posouzení vzájemného vypořádání účastníků, ale rovněž na posouzení jejího práva z bankovní záruky). V této souvislosti nelze ani pominout, že případné plnění z bankovní záruky by bylo stěžovatelčiným "majetkem" toliko podmíněně, neboť zda jí skutečně tento "majetek" náleží, závisí na existenci dluhu, který zajišťuje. Napadená rozhodnutí nelze interpretovat tak, že popírají samotnou podstatu institutu bankovní záruky, ale že otevírají možnost (v praxi spíše mimořádného) "pozastavení" její realizace tam, kde to vyžadují oprávněné zájmy dotčeného subjektu.
22. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na řádný proces, což vyvozuje z údajných nedostatků odůvodnění napadených rozhodnutí. Poukazujíc na závěry městského soudu, argumentuje především tím, že jsou-li zde dle tohoto soudu z hlediska pravděpodobnosti dvě rovnocenné varianty, jde-li o tvrzení účastnic ohledně odstoupení od smlouvy o díle, pak z toho plyne, že vedlejší účastnice rozhodné skutečnosti neosvědčila. V prvé řadě je třeba zmínit, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení jako jeden celek, a tudíž je nezbytné vzít v úvahu odůvodnění všech napadených rozhodnutí, nikoliv jen soudu nižšího stupně, neboť jeho názory mohou být korigovány soudem stupně vyššího (případně je třeba přihlédnout i k dalším, v řízení předtím vydaným rozhodnutím, zvláště je-li na ně v napadených rozhodnutích odkazováno).
23. V dané věci bylo na obecných soudech, aby posoudily, zda vedlejší účastnice osvědčila své tvrzení, že platně odstoupila od smlouvy o díle. Touto otázkou se zabývaly a odpověď na ni řádně (ve svém celku) odůvodnily, a to s poukazem na výsledky znaleckého zkoumání, jehož předmětem byl výskyt a dopad nepředvídatelných okolností, které objektivně měly vliv na provádění stavby (viz bod 17 napadeného usnesení vrchního soudu). Nejde tak o případ, že by předběžné opatření bylo nařízeno pouze na základě tvrzení vedlejší účastnice, že s realizací bankovní záruky nesouhlasí nebo že stěžovatelce žádný nárok ze smlouvy o díle nesvědčí. Zabývaly se i otázkou, zda vedlejší účastnice prokázala naléhavost potřeby zatímní úpravy, přičemž dostatečně odůvodnily, proč dospěly ke kladnému závěru. Pouští-li se stěžovatelka do polemiky s důvody, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, v podstatě požaduje, aby se Ústavní soud zabýval jejich věcnou správností, což mu však, jak již bylo nastíněno výše, nepřísluší, nicméně přinejmenším v úvaze, že stěžovatelkou avizované čerpání předmětných bankovních záruk, a to mimo jiné s přihlédnutím ke skutečnosti, že již jedna bankovní záruka ve značné výši čerpána byla, může způsobit vedlejší účastnici značné ekonomické obtíže, nelze považovat za zjevně nepřiměřené nastalé situaci.
24. Není možné se ani ztotožnit se stěžovatelkou, že by obecné soudy nevzaly v úvahu její zájmy, resp. že by nerespektovaly princip přiměřenosti. Naopak z napadeného usnesení je patrno, že obecné soudy za nastalé situace velmi obtížně hledaly řešení, které by nastolilo určitou rovnováhu mezi oprávněnými zájmy vedlejší účastnice a stěžovatelky. Je zřejmé, že vedlejší účastnice se mohla proti realizaci bankovních záruk, jež měla na její hospodaření bezprostřední nezanedbatelné dopady, bránit jen návrhem na nařízení předběžného opatření, a právo stěžovatelky na jí tvrzené plnění z hlavního vztahu (ze smlouvy o díle) se jevilo do jisté míry jako sporné, přičemž se jí již částečného plnění, a to realizací zajištění plynoucího z jiné bankovní záruky, ve značné výši dostalo.
25. A jde-li o zbývající nároky, těch se stěžovatelka může domáhat ("alespoň") soudní cestou. Poukazuje-li stěžovatelka na náklady, které bude muset vynaložit, tyto jí budou v případě úspěchu v soudním řízení nahrazeny. Příslušné úvahy obecných soudů Ústavní soud považuje principiálně za racionální a srozumitelné, kdy nic nenasvědčuje nepřípustné libovůli v soudním rozhodování, a kdy ani z jiných důvodů nelze dospět k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí vybočila z mezí ústavnosti.
26. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu