ECLI:CZ:US:2020:4.US.3483.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3483/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. srpna 2019 č. j. 14 To 249/2019-90 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. června 2019 č. j. 0 PP 161/2019-74, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zamítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když dospěl k závěru, že stěžovatel nedosáhl dostatečně vysokého stupně polepšení. Podle výpovědi vychovatele nedostal stěžovatel žádnou kázeňskou odměnu v rámci terapie a neprojevil reálný zájem o účast na projektu Křehká šance. O věrohodnosti tohoto svědka přitom soud nepochyboval. Ani počet deseti kázeňských odměn získaných za necelých šest let výkonu trestu není nikterak vysoký. Dle okresního soudu není rovněž dán předpoklad vedení řádného života. Stěžovatel má pět záznamů v rejstříku trestů a ve výkonu trestu je podruhé (pro speciální recidivu) poté, co se po předchozím podmíněném propuštění neosvědčil (zbytek trestu ještě musí vykonat) a spáchal zvlášť závažný zločin. Opakování trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve velmi krátké době po propuštění. Z neúčinnosti předchozího kratšího působení trestu okresní soud dovozuje, že ani v současnosti není resocializační proces ještě tak daleko, aby bylo možné stěžovatele propustit. Zvážení předchozího života je důležitou skutečností i dle judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel opakovaně prokázal, že je schopen dodržovat pravidla v kontrolovaném prostředí věznice, na svobodě však opakovaně selhává. Nedoporučující stanovisko ostatně vyjádřil i ředitel věznice. Zohlednit je rovněž nutné délku zbývajícího trestu.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Stěžovatel svoji stížnost blíže neodůvodnil, resp. doplnění stížnosti bylo soudu doručeno až 9. 8. 2019, a tedy po vydání rozhodnutí krajského soudu (dne 7. 8. 2019). V odůvodnění usnesení pak krajský soud dospěl k závěru, že podmínka stěžovatelova polepšení je "hraniční otázkou". Závěry okresního soudu by bylo dle krajského soudu třeba důkladněji ověřit a zaměřit se i na otázku kvantity kázeňských odměn. Sám krajský soud však k tomu nepřistoupil, neboť za zjevně nenaplněnou považoval podmínku předpokladu řádného života. V této oblasti se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. Je zřejmé, že pobyt ve výkonu trestu nemá sám o sobě na stěžovatele potřebný pozitivní vliv. S ohledem na předchozí recidivu je však potřeba mimořádných okolností, z nichž by bylo možné dovodit nové příznivé očekávání stran vedení řádného života. Je třeba vidět zásadnější změnu v postojích a životě odsouzeného. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo. Stěžovatel již jednou v podobné situaci selhal. Plnění povinností ve vězení nepředstavuje záruku řádného života na svobodě. Ve stěžovatelově jednání a životě není nic tak výjimečného, z čeho by bylo možné dovozovat, že si opětovně zaslouží zákonné dobrodiní v podobě podmíněného propuštění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřípustně odmítly provést jím navrhované důkazy, kterými chtěl vyvrátit (či spíše vysvětlit) svědeckou výpověď jednoho z vychovatelů, který nemohl podrobně znát stěžovatelovy mimopracovní aktivity, jejichž absenci stěžovateli vytýkal (víkendové pracovní terapie, za něž se zásadně neudělují kázeňské odměny, a účast na projektu, o níž však stěžovatel žádal). Nepřesné vyjádření vychovatele braly přitom soudy jako relevantní při stanovení stěžovatelova polepšení. Odvolací soud pak dokonce dospěl k závěru, že stěžovatelovo polepšení je "hraniční", avšak podrobnější dokazování v tomto směru neprovedl, neboť to považoval za nadbytečné s ohledem na nesplnění podmínky prognózy řádného života. Tím dle stěžovatele porušil jeho ústavní práva. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 611/2000, dle kterého si soudy musí vždy obstarat aktuální podklady pro své rozhodnutí. Obě podmínky totiž spolu úzce souvisejí, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že soudy užívají pojmy "standardní a nadstandardní" chování (přičemž to první není dostatečné), aniž by takové hodnocení mělo jakýkoliv podklad v zákonné úpravě. Navíc stěžovatelovo chování bylo hodnoceno jako nadstandardní vždy v minulosti. Soudy se zabývaly toliko počtem kázeňských odměn a nezkoumaly, za co byly tyto odměny uděleny. Nedostatečnou prognózu vedení řádného života pak soudy dovodily toliko na základě stěžovatelovy trestní minulosti. Soudy v tomto směru vůbec neřešily stěžovatelovo chování ve výkonu trestu a jeho snahu napravit následky trestného činu. Nezkoumaly jeho postoj k trestné činnosti a odstranění subjektivních příčin jejího páchání, stejně jako jeho vazby na osoby blízké. Konečně, stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že stížnostní soud jej nevyzval k tomu, aby svou stížnost odůvodnil, a bez vyčkání vyhlásil zamítavé rozhodnutí, v němž však stěžovatelovo podání ještě zohlednil. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí bylo antedatováno. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V první řadě musel Ústavní soud odmítnout námitku porušení stěžovatelových procesních práv tvrzeným "antedatováním" usnesení krajského soudu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí explicitně uvádí, že doplnění stěžovatelovy stížnosti do dispozice soudu došlo až po vydání rozhodnutí. Běžné praxi soudního rozhodování pak odpovídá, že soud (rozhodující senát) se hlasováním (zaznamenaným v protokolu) usnese na výroku rozhodnutí a teprve následně se vypracovává jeho oficiální písemné znění rozhodnutí. Není přitom v rozporu s jakýmkoliv zákonným (tím méně ústavním) příkazem, aby soud v písemném odůvodnění zmínil i pozdější okolnosti, neměl by je však již zohledňovat jako nosné důvody svého rozhodnutí. Ovšem i v krajním případě, že by krajský soud zohlednil stěžovatelovy pozdější námitky a výslovně se s nimi vypořádal, jen těžko by mohl být takový postup porušením stěžovatelových ústavních práv, neboť tím by se naopak stěžovateli dostalo určitého privilegia. To však nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, neboť druhý účastník řízení (státní zástupce) nepožívá žádných ústavních práv. Odmítnout je nutné i tvrzení, že krajský soud měl povinnost vyzvat stěžovatele k doplnění jeho stížnosti. Žádná taková povinnost krajskému soudu z procesních předpisů nevyplývá. Je naopak zcela běžnou praxí, že odsouzení své stížnosti nikterak podrobně neodůvodňují a stížnostní soud obecně přezkoumá, zda nalézací soud nepřekročil zákonné meze. Hodlá-li naopak odsouzený svou stížnost podrobně odůvodnit, je na něm, aby byl dostatečně procesně aktivní a soudu včas odůvodnění dodal, nebo ho požádat o lhůtu k jeho vypracování. K porušení ústavních procesních práv tedy postupem krajského soudu nedošlo a Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení hmotněprávních námitek.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, podobně ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 či usnesení ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku), tedy věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
9. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že nelze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy naopak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16), což v napadeném rozhodnutí připomněl i okresní soud. V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchylují.
10. Ve zbývající části námitek stěžovatele postupu obecných soudů nelze nic vytknout. Je zřejmé, že zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují dle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké. Přitom rozhodně nelze dospět k závěru, že by všechny zjištěné okolnosti byly pouze pozitivní (srov. hodnocení ředitele věznice). Vzhledem k tomu, že v oblasti podmíněného propuštění stanovil zákonodárce širokou soudní diskreci, nemůže Ústavní soud úvahy obecných soudů jakkoliv nahrazovat. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že soudy nerespektovaly závěry nálezu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439). Uvedený nález se týkal zcela odlišné situace, v níž soudy zamítly žádost o podmíněné propuštění na základě dvacet let starého znaleckého posudku stěžovatelova duševního stavu. K ničemu takovému v projednávaném případě nedošlo. Soudy vycházely z aktuálních důkazů. Skutečnost, že nevyhověly všem důkazním návrhům stěžovatele, není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
11. Neopodstatněné jsou dále všechny námitky týkající se řešení otázky stěžovatelova polepšení, jakožto druhé podmínky pro podmíněné propuštění. Vzhledem k tomu, že pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění postačuje nenaplnění byť i jediné podmínky, nemohou případná pochybení v této oblasti jakkoliv ovlivnit výrok rozhodnutí Ústavního soudu a ten se jimi proto nezabýval.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu