ECLI:CZ:US:2020:4.US.3923.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3923/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Hofmana a 2. Mgr. Aleny Hofmanové, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 28 Cdo 2169/2018-1366 a výrokům I písm. a), II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Železářství Fiala, s. r. o., sídlem nám. Svobody 1551/4, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí v napadených výrocích, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod, jakož i podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, se podává, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelích uhrazení částky 450 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdce, Ing. Karel Fiala, se stěžovateli uzavřel dne 23. 4. 1995 nájemní smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti stěžovatelů, v souladu s níž předem zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1 400 000 Kč. Předmětné místnosti však užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal stěžovatelům, pročež se domáhal žalované částky.
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2012 č. j. 9 C 1111/2000-550 uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II a III).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 č. j. 14 Co 614/2013-817 rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelů v části výroku I, jíž byla stěžovatelům uložena solidární povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 392 165 Kč s příslušenstvím, potvrdil [výrok I písm. a)], ve zbývající části řečeného výroku, kterou bylo vysloveno, že jsou stěžovatelé povinni uhradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 57 835 Kč s příslušenstvím, rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl [výrok I písm. b)], ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok I písm. c)], přičemž sám rozhodl o nákladech vzniklých státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
5. Okresní soud usnesením ze dne 27. 7. 2015 č. j. 9 C 1111/2000-859 1. stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v upřesněné výši (výrok I), povinnost k úhradě téhož obnosu vedlejší účastnici pak stanovil též 2. stěžovatelce (výrok II).
6. Krajský soud usnesením ze dne 4. 3. 2016 č. j. 14 Co 61/2016-913 k odvolání všech účastníků usnesení okresního soudu (sub 5) změnil tak, že každého ze stěžovatelů zavázal k náhradě nákladů řízení v nižší částce (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 2100/2016-958 rozsudek krajského soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. 14 Co 614/2013-817 ve výrocích I písm. a) a II, jakož i jeho usnesení ze dne 4. 3. 2016 č. j. 14 Co 61/2016-913 zrušil a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243 rozsudek okresního soudu potvrdil v části, v níž bylo stěžovatelům uloženo zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně 10% úrok z prodlení z částky 381 370 Kč za dobu od 1. 1. 2000 do 14. 6. 2015 [výrok I písm. a)], dále jej změnil tak, že zamítl žalobu na solidární zaplacení částky 392 165 Kč i zbývajícího příslušenství [výrok I písm. b)], a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok II) a že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III). Náklady státu posléze přesně vyčíslil v samostatném usnesení ze dne 3. 1. 2018 č. j. 14 Co 614/2013-1254. Krajský soud setrval na většině svých nosných závěrů z předchozího rozhodnutí ve věci, zejména na myšlence o nedůvodnosti námitky promlčení (jelikož právní důvod poskytnutí předmětné zálohy na nájemné pronajímatelům odpadl až ke konci roku 1999, kdy právní předchůdce vedlejší účastnice předal vyklizené prostory stěžovatelům). Vedlejší účastnici měl krajský soud za aktivně věcně legitimovanou k vymáhání posuzovaného práva, poněvadž na ni byla pohledávka za oběma stěžovateli platně postoupena dokumentem označeným jako "oznámení" ze dne 25. 1. 2000, jenž měl náležitosti postupní smlouvy. Jde-li o výši nároku vedlejší účastnice, zadal krajský soud s ohledem na svou vázanost právním názorem Nejvyššího soudu doplnění znaleckého posudku. Znaleckým ústavem korigovaný výpočet pak vzal za spolehlivé východisko pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním sporných prostor. Námitky stěžovatelů rozporující znalecké posouzení nepokládal krajský soud za podložené [pracovník znaleckého ústavu mimo jiné přesvědčivě zdůvodnil, že při kalkulaci obvyklého nájemného byla ve srovnávaných nájemních smlouvách cena užívacího práva kalkulována s daní z přidané hodnoty (dále též "DPH") či bez ní v závislosti na obsahu ujednání o nájemném v jednotlivých komparovaných kontraktech]. Vedlejší účastnici tedy svědčilo právo na vrácení zaplacené zálohy v rozsahu, v němž nebylo konzumováno užíváním prostor ve vlastnictví stěžovatelů, tj. v částce 381 370 Kč. V poslední fázi řízení však byla účastníky uplatněna nová skutečnost, že dne 15. 6. 2015 stěžovatelé vedlejší účastnici zaplatili částku 392 165 Kč jako jistinu uplatněné pohledávky (na základě tehdy pravomocného a nyní zrušeného rozsudku krajského soudu). Z toho vyplývá, že žalobní požadavek byl již ohledně jistiny splněn a nemůže být opětovně přiznán ani v té části, v níž byl při podání žaloby po právu. Jelikož vedlejší účastnice nevzala návrh v příslušném rozsahu zpět, musel krajský soud rozsudek okresního soudu změnit a v dotčené části žalobu zamítnout. Vedlejší účastnici bylo možné přiznat pouze dosud neuhrazený úrok z prodlení. Ohledně námitky započtení uplatněné stěžovateli již v podání ze dne 7. 1. 2004 krajský soud uvedl, že započítávají-li stěžovatelé nárok na ušlý zisk představovaný nájemným, které nezískali, jelikož právní předchůdce vedlejší účastnice ukončil užívání sporných prostor v závěru roku 1999 a stěžovatelé následně nebyli schopni do 31. 3. 2002 nemovitost pronajmout za nájemné dosahující alespoň částky, kterou by jim za užívání platil právní předchůdce vedlejší účastnice, ze žádného platného ujednání mezi účastníky nevyplývalo, že by právní předchůdce vedlejší účastnice měl povinnost užívat nemovitosti stěžovatelů, tudíž se nemohl dopustit protiprávního jednání ukončením užívání prostor v prosinci 1999, a proto ani stěžovatelům neodpovídá za tvrzenou škodu. Uplatňují-li pak stěžovatelé k započtení právo na náhradu za užívání sporných prostor právním předchůdcem vedlejší účastnice nad rámec původní (neplatné) nájemní smlouvy, podotkl krajský soud, že faktický rozsah využití nemovitosti právním předchůdcem vedlejší účastnice byl již zohledněn při výpočtu částky, o níž byla ponížena restituční povinnost stěžovatelů; ani tato pohledávka tudíž není započítávána po právu. Nedůvodnost námitky započtení byla přitom dostatečně zřejmá již na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, aniž by bylo zapotřebí doplňovat dokazování v řízení odvolacím.
9. K náhradě nákladů řízení krajský soud shledal, že pro jejich náhradu je významný výsledek celého řízení, jímž je v konečném důsledku téměř plný úspěch stěžovatelů ohledně celé jistiny a části příslušenství a nepatrný úspěch vedlejší účastnice ohledně části příslušenství. Na základě zohlednění tohoto výsledku řízení by právo na náhradu nákladů řízení měli úspěšní stěžovatelé [§142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], případně v podstatné části (§142 odst. 2 o. s. ř.). Nelze však nezohlednit okolnost, že uplatněný nárok vedlejší účastnice posuzovaný v tomto dlouhotrvajícím řízení byl shledán důvodným v převážné části 381 370 Kč (z žalované částky 450 000 Kč to činí přes 80 %) a konečný téměř plný úspěch stěžovatelů v řízení je dán pouze tím, že na základě dříve pravomocného (nyní již zrušeného) rozsudku stěžovatelé přisouzenou částku vedlejší účastnici zaplatili. Byť vedlejší účastnice na to nezareagovala procesně správně a nevzala žalobu v uspokojené části své pohledávky zpět (což by zřejmě vedlo k jejímu nároku na náhradu nákladů zastaveného řízení), a na žalobě, která se stala nedůvodnou, setrvala, neodpovídá výsledku řízení o věci samé danému shora uvedenou okolností přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Výsledkem řízení je na jedné straně to, že žaloba byla proti stěžovatelům (až na nepatrnou část) zamítnuta, avšak podle zjištění učiněných v celém řízení, která nakonec byla relevantní jen pro rozhodnutí o úroku z prodlení, byl uplatněný nárok vedlejší účastnice shledán důvodným a stal se nedůvodným až po jeho uspokojení stěžovateli. To hodnotí krajský soud jako důvod zvláštního zřetele hodný podle §150 o. s. ř., podle něhož je důvodné v této věci úspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení odepřít. Proto krajský soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů nepřiznal. Shora uvedené okolnosti vedoucí k závěru o tom, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, vedou k analogickému závěru o náhradě nákladů řízení vzniklých státu podle výsledku řízení (§148 odst. 1 o. s. ř.).
10. K dovolání všech účastníků rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2019 č. j. 28 Cdo 2169/2018-1366 tak, že dovolání vedlejší účastnice se odmítá (výrok I), dovolání stěžovatelů se v části týkající se výroku I písm. a) rozsudku krajského soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243 zamítá, ve zbývajícím rozsahu se toto dovolání odmítá (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud shledal, že první z problémů nastolených v předmětném dovolání stěžovatelů, jenž se týká aplikace §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přípustnost dovolání nezakládá. Citované ustanovení dopadá na situace, v nichž byla splatnost závazku výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, nebo ve kterých čas splnění závazku závisí na okolnosti, již může ovlivnit jen dlužník. O takový případ však v řešené věci nešlo. Ani otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice k vymáhání plnění po obou stěžovatelích přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení, zatímco problém zjišťování existence a obsahu postupní smlouvy (stejně jako jakéhokoli jiného právního úkonu) má ve své podstatě skutkový charakter. Nejvyšší soud též zdůraznil, že krajský soud nedovodil, že právní předchůdce vedlejší účastnice postoupil na vedlejší účastnici výhradně svou pohledávku za 1. stěžovatelem a že tento právní úkon vyvolal změnu v osobě věřitele i u jeho pohledávky vůči 2. stěžovatelce (což by byla úvaha rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu), nýbrž učinil skutkový závěr, že právní předchůdce vedlejší účastnice projevil vůli postoupit na vedlejší účastnici svou pohledávku za oběma stěžovateli.
11. Dovolání stěžovatelů bylo nicméně přípustné, jelikož otázku zohlednění DPH při oceňování prospěchu získaného užíváním cizí věci bez řádného právního důvodu porovnávací metodou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v obdobném kontextu dosud neřešil. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že při vyčíslování bezdůvodného obohacení, jež vzniklo užíváním cizí věci, zjišťováním obvyklého nájemného porovnávací metodou je zásadně relevantní nájemné sjednané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje DPH, či nikoli. Pakliže však věc užíval plátce DPH za okolností umožňujících uplatnění odpočtu daně na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je namístě vycházet z nájemného placeného za srovnatelné objekty bez zvýšení o DPH, je-li tedy v tomto případě v porovnávaných nájemných smlouvách sjednáno nájemné s DPH, je zapotřebí je od této daně očistit. Úvahy krajského soudu pak nejsou v souladu s výkladem zvoleným Nejvyšším soudem pouze potud, neprověřil-li, zda prostory v nemovitosti stěžovatelů nebyly užívány za okolností, jež by uživateli umožňovaly provést odpočet DPH zaplacené (v rámci nájemného) na vstupu. I kdyby se však v řešené věci jednalo o případ, v němž měla být hodnota užívacího práva poměřovaná hladinou nájemného bez DPH, zakládalo by nezohlednění této skutečnosti krajským soudem pochybení pouze ve prospěch stěžovatelů (užívací právo by totiž bylo nesprávně ohodnoceno vyšší částkou a dluh stěžovatelů na vrácení dosud nespotřebované zálohy by byl ponížen více, než by odpovídalo správnému pojetí). S ohledem na omezení dovolacího přezkumu rozsahem, v němž bylo rozhodnutí krajského soudu dovolateli napadeno (§242 odst. 1 o. s. ř.), by zrušení předmětného rozsudku ve stěžovateli zpochybněné části postrádalo smyslu, neboť by po něm nemohlo být stěžovatelům uloženo plnění ve větší míře, než v jaké bylo žalobě vyhověno rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243. Dovolání je tudíž v části, v níž bylo shledáno přípustným podle §237 o. s. ř., nedůvodné, jelikož je rozporovaný meritorní výrok rozsudku krajského soudu v mezích předestřené dovolací argumentace věcně správný. Nejvyšší soud konečně též nezjistil stěžovateli namítané vady řízení před obecnými soudy.
II.
Argumentace stěžovatelů
12. Stěžovatelé ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v nesprávných skutkových zjištěních z hlediska aktivní legitimace vedlejší účastnice vůči 2. stěžovatelce, přičemž je 2. stěžovatelka přesvědčena, že z žádného z důkazů nevyplývá, že by došlo k postoupení pohledávky za 2. stěžovatelkou uplatněné v tomto řízení z právního předchůdce vedlejší účastnice na vedlejší účastnici. Takové skutkové zjištění krajského soudu nemá vůbec žádnou oporu v provedeném dokazování.
13. Dále pak stěžovatelé nesouhlasí s vypořádáním námitky týkající se aplikace §564 občanského zákoníku, resp. jeho neaplikace v tomto řízení, když výklad dohody, se kterou spojil krajský soud a Nejvyšší soud zásah do promlčecí doby, byl proveden krajským soudem způsobem deformujícím skutečnosti, které se z dohody podávají. Obecné soudy tak učinily skutkové zjištění, které je v extrémním nesouladu s provedeným důkazem - ačkoliv v dohodě je sjednána doba plnění, soudy uzavřely, že doba plnění mezi stranami sjednána nebyla. Stěžovatelé dále poukazují na to, že se krajský soud vůbec nevypořádal s podstatou námitky stěžovatelů vůči aktivní legitimaci vedlejší účastnice, tj. zda právní předchůdce vedlejší účastnice mohl sám disponovat s pohledávkou uplatněnou v tomto řízení tak, že ji vložil do kapitálu vedlejší účastnice (či postoupil vedlejší účastnici smlouvou o postoupení pohledávky), ačkoliv vlastnil pouze její polovinu. Přestože takové skutkové zjištění v řízení vyšlo najevo, krajský soud vycházel ze skutkového zjištění, že k vypořádání aktiv (včetně pohledávek) a pasiv podniku právního předchůdce vedlejší účastnice nedošlo. Jde opětovně o to, že krajský soud učinil skutkové zjištění, které z provedených důkazů nevyplývá, resp. je s nimi v extrémním rozporu.
14. Stěžovatelé mají konečně za to, že též nákladovým výrokem krajského soudu bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že o aplikaci §150 o. s. ř. bylo rozhodnuto nesprávně, neboť krajským soudem uváděný důvod hodný zvláštního zřetele pro odepření náhrady nákladů řízení tyto atributy nenaplňuje, a že použití §150 o. s. ř. v dané situaci je v přímém rozporu s existující judikaturou Nejvyššího soudu, což následně obsáhle odůvodňují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
20. Stěžovatelé se pak domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
21. Ústavní soud zejména na základě předloženého soudního spisu shledává, že napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu (blíže k tomu sub 8, 10 a 11) ve věci samé, a z nich vyplývající stěžejní závěry, jsou řádně (až nadstandardně) odůvodněné, jasné, rozumné a logické, jak to ve své judikatuře vyžaduje [viz např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a také v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou bylo korektně - zejména v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu - odkazováno. Na jejich výkladu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí ve věci nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
22. K námitce stěžovatelů, směřující proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
23. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. jednoznačně podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
24. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval více než dostatečně (sub 9), a jeho závěr, že zde byly dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., který důsledně a zejména s ohledem na celý průběh řízení ústavně konformně odůvodnil, není extrémní ani nepřiměřený posuzované věci, pročež není důvod přistoupit ke kasaci napadeného rozsudku krajského soudu ani v této části.
25. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 a 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
26. Na základě všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu