ECLI:CZ:US:2020:4.US.731.20.2
sp. zn. IV. ÚS 731/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti 1. správcovská a konkurzní v. o. s., sídlem Sladkovského 67, Pardubice, insolvenčního správce společnosti PAPCEL, a. s., sídlem Uničovská 132/19, Litovel, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. března 2020 č. j. 1 VZN 1597/2020-43, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, a 1) společnosti COMMERZBANK Aktiengesellschaft, sídlem Kaiserstrasse 16, Frankfurt am Main, Spolková republika Německo, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2 - Vinohrady (dále jen "vedlejší účastnice č. 1"), zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem, sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 - Nové Město a 2) společnosti RUP Zavod Gazetnoj Bumagi, sídlem Mogilevská oblast 213002 Shklov, 1-JA Zavodskaja 9, Běloruská republika (dále jen "vedlejší účastnice č. 2"), zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že v trestní věci neznámého pachatele z řad zaměstnanců či zástupců společnosti RUP Závod Gazetnoj Bumagi vedené pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, evidované policejním orgánem Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Olomouc (dále jen "policejní orgán"), pod č. j. NCOZ-7193/TČ-2019-417802, bylo usnesením policejního orgánu ze dne 29. 1. 2020, č. j. NCOZ-7193-112/TČ-2019-417802, s předchozím souhlasem státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 1 KZN 358/2019, rozhodnuto podle §79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zrušení zajištění práva RUP Závod Gazetnoj Bumagi na vyplacení částky ve výši 10 350 000 EUR, které plyne z bankovní záruky č. 1331606267 ze dne 18. 10. 2016, vystavené společností COMMERZBANK Aktiengesellschaft, sídlem Kaiserstrasse 16, Frankfurt am Main, Spolková republika Německo, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2 (dále "jen usnesení policejního orgánu").
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") usnesením ze dne 3. 3. 2020 č. j. 1 VZN 1597/2020-43 podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítlo jako podanou osobou neoprávněnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je ve smyslu §142 odst. 1 trestního řádu osobou, které se usnesení vrchního státního zastupitelství o zajištění přímo dotýká, proto je i osobou oprávněnou k podání stížnosti proti tomuto usnesení. V této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 3548/12 a ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 776/06 (pozn. veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), která se zabývají ústavněprávní rovinou okruhu osob oprávněných podat stížnost proti usnesení podle §142 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka uvádí, že v trestním oznámení ze dne 21. 7. 2019 a v žádosti o okamžité zajištění práva vedlejší účastnice č. 2 ze dne 14. 10. 2019 podávala podnět k rozhodnutí o zajištění podle §79 odst. 1 trestního řádu. Dodává, že okamžikem výplaty dané bankovní záruky dojde ke vzniku jejího postižného dluhu vůči vedlejší účastnici č. 1, který bude povinna uhradit bez ohledu na posouzení oprávněnosti čerpání bankovní záruky. Je přesvědčena, že okolnosti věci zakládaly její oprávnění podat podle §142 odst. 1 trestního řádu stížnost proti usnesení vrchního státního zastupitelství stížnost.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
6. Ústavní soud z opatrnosti usnesením ze dne 27. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 731/20 odložil vykonatelnost usnesení vrchního státního zastupitelství, vyžádal si předmětný spis, vyjádření vrchního státního zastupitelství a vyjádření vedlejších účastnic řízení.
7. K věci se vyjádřilo vrchní státní zastupitelství. Ve svém vyjádření podrobně popisuje průběh předmětného trestního řízení a zdůrazňuje, že ještě před posuzovaným zrušením zajištění podle §79f odst. 1 trestního řádu policejní orgán usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. NCOZ-7193-113/TČ-2019-417802 podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodl o odložení prověřované trestní věci s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Vrchní státní zastupitelství má za to, že oprávněným k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu podle §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci, resp. podle §79f odst. 1 trestního řádu o zrušení daného zajištění, je subjekt, který byl předmětným zajištěním či jeho zrušením přímo dotčen na svých právech, a tím je výhradně společnost RUP Závod Gazetnoj Bumagi. Podle názoru vrchního státního zastupitelství stěžovatelka nevyužila před podáním ústavní stížnosti možnost přezkumu postupu státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve spojení s §1 odst. 1, odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, v platném znění, a že od počátku řízení nebyla oprávněným subjektem, ale vždy byla pouze vyrozumívána ve smyslu §79b trestního řádu a proti tomuto postupu nijak nebrojila. Argumentaci stěžovatelky, že je ve smyslu §142 odst. 1 trestního řádu osobou, které se usnesení o zrušení zajištění přímo dotýká, považuje proto vrchní státní zastupitelství za neopodstatněnou.
8. Vedlejší účastnice č. 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že dne 12. 3. 2020, tedy po pravomocném zrušení zajištění, v dobré víře vyplatila předmětnou bankovní záruku v plné výši. Dále poukázala na to, že stěžovatelka měla možnost bránit se uplatnění práva na plnění z bankovní záruky cestou návrhu na předběžné opatření a následného rozhodčího řízení ve věci samé, což také učinila, avšak neúspěšně. Podle jejího názoru skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepřiznaly stěžovatelce právo stížnosti proti usnesení o zrušení zajištění práva na vyplacení bankovní záruky, nelze považovat za odepření práva na spravedlivý proces.
9. K ústavní stížnosti se vyjádřila i vedlejší účastnice č. 2. Podle jejího mínění je třeba primárně zodpovědět otázku, zda je insolvenční správce vůbec legitimován k podání ústavní stížnosti. Podotýká, že obchodní společnost PAPCEL, a. s. (dále jen "dlužník"), mohla v předmětném trestním řízení hájit jen své nemajetkové zájmy, a že s tím související ústavně zaručená práva z definice nemohou být majetková, proto je insolvenční správce nemůže na účet dlužníka uplatňovat. Navíc vedlejší účastnice č. 1 již bankovní záruku vyplatila, proto odpadl i předmět řízení. Vedlejší účastnice č. 2 je toho názoru, že stěžovatelku nelze považovat za osobu, které se napadené usnesení přímo dotýká, neboť tvrzeným jednáním nedošlo k žádnému zmenšení majetku dlužníka, a to z toho důvodu, že z bankovní záruky neplnil dlužník, ale vedlejší účastnice č. 1. Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu označila za nepřípadný.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
11. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
12. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
13. Z tohoto pohledu nabývá v případně nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by před podáním ústavní stížnosti využila možnosti obrátit se na vrchní státní zastupitelství vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Tato možnost je již v judikatuře Ústavního soudu ustáleně chápána jako efektivní prostředek ochrany práv osob dotčených trestním řízením a rozhodnutími v něm učiněnými (srov. např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně dovodil, že podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), může představovat efektivní procesní prostředek nápravy, který je v takových případech nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, tzn. že stěžovatelka se musí před podáním ústavní stížnosti domáhat nápravy v rámci soustavy státního zastupitelství [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18, dále např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16].
14. Logickým důsledkem právě uvedeného je, že v takových případech je proti následnému výsledku výkonu dohledu, s nímž není stěžovatelka spokojena, přípustná ústavní stížnost [srov. nález ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499)]. Zákon o státním zastupitelství upravuje dohled jako nástroj umožňující kontrolu v rámci hierarchických vztahů uvnitř soustavy státních zastupitelství a opravňuje "dohledové" státní zastupitelství k ingerenci do trestního řízení vedeného nižším státním zastupitelstvím, které je povinno se pokyny "dohledového" státního zastupitelství řídit. Výkon dohledu je tak zákonem svěřenou pravomocí státního zastupitelství, která bezpochyby může mít dopad do právní sféry stran trestního řízení a dalších dotčených osob. Současně má státní zastupitelství vykonávající dohled povinnost podle §16a zákona o státním zastupitelství vyrozumět o výsledku dohledu toho, kdo k jeho výkonu dal podnět, pročež uvedené vyrozumění, které musí být vydáno jako završení procesu výkonu dohledu, lze pro účely řízení před Ústavním soudem považovat za rozhodnutí podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový závěr, plynoucí již z uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, dokládají i další rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla vyrozumění státních zastupitelství podrobena (kvazi)meritornímu přezkumu [srov. usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2095/18, usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 614/18, usnesení ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3965/18, usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 920/19, usnesení ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3677/19, usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4137/19 a mnoho dalších].
15. Citovaná ustanovení zákona o státním zastupitelství zakotvují výkon dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelka tedy měla možnost přezkumu postupu státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství. Jak však vyplývá z předloženého spisového materiálu i z vyjádření vrchní státní zástupkyně, této možnosti nevyužila. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat námitkami stěžovatelky.
16. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj