ECLI:CZ:US:2021:1.US.2878.21.1
sp. zn. I. ÚS 2878/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. M. a D. R., zastoupených Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021 č. j. 6 Tdo 628/2021-1257, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 9 To 49/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020 sp. zn. 56 T 8/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhují zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatel D. R. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, a stěžovatelka M .M. byla uznána vinnou ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Navrhují rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v úvodu vysvětlují, v čem spatřují spojitost jejich případu s trestní věcí vedenou před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2019. Vyjadřují přesvědčení, že z podvodu mohla mít prospěch pouze spoluobžalovaná T. C. (odsouzená stejnými rozhodnutími jako stěžovatelé), která je do dění vmanipulovala. Následně obsáhle popisují obsah svého odvolání a dovolání. V rámci své ústavněprávní argumentace pak brojí výhradně proti tomu, že trestní soudy provedly důkaz v podobě audionahrávky jejich schůzky s poškozenou G. pouze jejím přehráním, bez toho, že by byl pořízen její přepis, který by byl následně verifikován. Tvrdí, že pro dodržení zásad spravedlivého procesu je nutné, aby se soud nespokojil s prostým přehráním zvukového záznamu a s "vyzobáváním" citací často zcela vytržených z kontextu. Odvolacímu soudu vytýkají, že odmítl toto doplnění dokazování, Nejvyšší soud pak podle nich pouze opakoval argumentaci soudu prvního stupně.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatelů.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami odpovědným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který je vyjádřen na č. l. 8 jeho usnesení. Argumentace stěžovatelů o nutnosti přepisu audionahrávky jejich schůzky s poškozenou je v kontextu jejího řádného procesního provedení coby důkazu zcela nesprávná. Ústavnímu soudu není jasné, jak mělo "pouhé" přehrání audionahrávky (tj. standardní způsob provedení tohoto druhu důkazního prostředku) trestní soudy handicapovat v seznámení se s jejím opravdovým obsahem. Jestliže nalézací soud podle stěžovatelů vybral jen některé pasáže a měl je vytrhávat z kontextu, jde z jejich strany toliko o snahu domoci se jiného hodnocení důkazů, což ovšem Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěr trestních soudů, že předmětná audionahrávka představuje usvědčující důkaz, nikoli důkaz zprošťující, jak tvrdí stěžovatelé, resp. že již soud prvního stupně interpretoval obsah audionahrávky správně. Stěžovatelé rovněž zcela přehlížejí, že závěr trestních soudů o jejich vině byl založen nejen na obsahu zmíněné audionahrávky, ale též na sérii dalších důkazů, ať už šlo o výpověď poškozené G., o záznam whatsappové konverzace či o čestné prohlášení, v němž se oba k podvodu přiznávají (k tomu srov. č. l. 22 a 23 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 9-10 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, jak bylo výše vysvětleno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu