ECLI:CZ:US:2021:1.US.3405.20.1
sp. zn. I. ÚS 3405/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Aleše Klaudyho, Masarykovo nám. 191/18, Děčín, insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a. s., Na Letné 835/19, Teplice, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2020 č. j. 15 Af 106/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že tímto nákladovým výrokem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výpočtu výše náhrady nákladů řízení, kterou krajský soud uložil žalovanému Specializovanému finančnímu úřadu (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatel namítá nesprávný postup krajského soudu, který spojil žaloby stěžovatele ke společnému projednání až v souvislosti s vydáním napadeného rozsudku, když ponechal bez povšimnutí jeho podněty ke spojení řízení podávané za účelem dosažení vyšší hospodárnosti při vedení těchto řízení. Stěžovatel má za to, že ke spojení věcí došlo právě proto, aby soud mohl snížit náhradu nákladů řízení. Zásah do ústavně zaručených práv podle něj představuje nedůvodná aplikace §60 odst. 7 s. ř. s. vůči některým jeho nárokům na náhradu nákladů řízení, která byla pro stěžovatele překvapivá a neodůvodněná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobami uplatněnými u krajského soudu domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 1. 11. 2016 č. j. 218859/16/4000-50712-106270, ze dne 3. 11. 2016 č. j. 260414/16/4000-50712-106270, ze dne 8. 2. 2017 č. j. 322490/16/4000-50712-106270, č. j. 1269/17/4000-50712-106270 a č. j. 4304/17/4000-50712-106270, a ze dne 7. 4. 2017 č. j. 27766/17/4300-12712-106270, kterými byly zamítnuty jeho námitky proti vyrozumění vedlejšího účastníka o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Krajský soud napadeným rozhodnutím žaloby stěžovatele spojil ke společnému projednání (výrok I), stěžovateli vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 42 684 Kč (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu ohledně jejich výše. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2948/09 a III. ÚS 624/06). K takovému excesu však nedošlo.
Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovateli byla přiznána náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení ve výši 42 684 Kč. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Současně krajský soud na danou věc aplikoval §60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Krajský soud s odkazem na dané ustanovení pokrátil úkony právní služby právního zástupce stěžovatele ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a přiznal stěžovateli pouze náhradu jednoho úkonu za podání jedné žaloby a jednoho úkonu za podání jedné repliky, neboť všechny žaloby i všechny repliky obsahovaly shodnou argumentaci. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadený rozsudek v části týkající se nákladů řízení dostatečně uvádí důvody, na nichž byl založen, tudíž jej nelze označit za rozhodnutí svévolné. Krajský soud nákladový výrok stručně, avšak dostatečně a ústavně konformně odůvodnil, když za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. považoval obsahově shodnou argumentaci stěžovatele u všech jeho žalob a replik podaných v řízeních spojených ke společnému projednávání.
Judikatura Ústavního soudu citovaná stěžovatelem na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť se týká skutkově odlišných případů. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3898/11 se Ústavní soud vyjadřoval k náhradě nákladů v občanskoprávním řízení ve věci ochrany osobnosti, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. V nálezech sp. zn. II. ÚS 459/07 a III. ÚS 455/07 šlo o stanovení výše náhrady nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání. Naopak lze ve vztahu k této věci připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, podle kterého "jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne ”mechanicky”: naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. [...] V takovém řízení, jež je zahájeno ”formulářovou” žalobou, [...] pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny."
S argumentací stěžovatele lze částečně souhlasit, tvrdí-li, že aplikace §60 odst. 7 s. ř. s. byla pro něj překvapivá. Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 529/16 nebo II. ÚS 3158/19) lze ve vztahu k §60 odst. 7 s. ř. s. dovodit, že zamýšlel-li krajský soud aplikovat své moderační právo, měl stěžovateli poskytnout procesní prostor, aby mohl na tento záměr reagovat, což je významné zejména z toho důvodu, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustná kasační stížnost (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3225/13, I. ÚS 3370/13, II. ÚS 3845/15 či III. ÚS 2938/16). Pokud krajský soud neumožnil stěžovateli, aby se k možné aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. vyjádřil, zatížil řízení procesní vadou. Na druhou stranu však platí, jak bylo také v citovaných usneseních uvedeno, že ne každé porušení práva představuje současně i porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud totiž neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Vždy je tedy třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Ústavní soud v nyní projednávaném případě přihlédl k tomu, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť stěžovatel s tímto postupem vyjádřil souhlas.
Nadto jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu