ECLI:CZ:US:2021:1.US.355.21.1
sp. zn. I. ÚS 355/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Právovárečné měšťanstvo v Plzni, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, adresa pro doručování Masarykovo náměstí 18, Jílové u Prahy, proti výroku I. a II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 23 Cdo 1006/2020-296, in eventum výroku II. a III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 Cmo 27/2018- 212 a výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017 č. j. 1 Cm 17/2015-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základní práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2, čl. 4, čl. 15 a čl. 81 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 1 Cm 17/2015- 128 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem blíže určených národních ochranných známek zapsaných u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, které jsou vedeny na žalovaného (Plzeňský Prazdroj, a.s.). K odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 27/2018-212 rozhodnuto tak, že se shora citovaný rozsudek městského soudu potvrzuje. O následně podaném dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodnuto tak, že se odmítá.
Stěžovatel založil své námitky vůči shora napadeným rozhodnutím obecných soudů na třech argumentačních liniích.
V první linii se domnívá, že jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 23 Cdo 1006/2020-296, odmítnuto právně nepřípustným způsobem. Dovolací soud odůvodnil své napadené usnesení tak, že všechny otázky, které dovolatel předestřel, byly již v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny odmítavým usnesením Nejvyššího soudu, zejména pak toho ze dne 20. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 3897/2016-999 (dále též "smíchovská kauza"), proti němuž byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17.
Stěžovatel má za to, že odmítavým usnesením nemůže dovolací soud z povahy věci řešit věcně žádné právní otázky, nýbrž se pouze v konkrétním případě vyjádřit k tomu, proč za daných okolností nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Obsahuje-li tedy odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ve věci tzv. "smíchovské kauzy", jakékoliv závěry stran právně významných otázek, není v tomto směru v souladu s o. s. ř. K právním závěrům tam obsaženým, stran merita věci, proto nemůže Nejvyšší soud přihlížet či odkázat na ně, jakožto na důvod odmítnutí včasného a právně přípustného dovolání. K právním závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v tzv. "smíchovské kauze" nelze stran merita věci jakkoliv přihlížet, či na ně odkázat, jak to udělal Nejvyšší soud v projednávané věci. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4152/18.
V tzv. "smíchovské kauze" byla řešena zcela jiná materie, a proto z hlediska právně-procesního není možné se ve známkové kauze na toto rozhodnutí z kauzy smíchovské odvolat. Smíchovská kauza se týkala zřízení věcného břemene povinnému žalobci (stěžovateli), přičemž v nyní projednávané věci (známková kauza) jde o určení vlastnictví k ochranným známkám ve prospěch žalobce (stěžovatele).
Stěžovatel ve svém dovolání vymezil přípustnost tak, že tvrdil, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že účinky znárodnění nastaly již ke dni vyhlášení znárodňovacího dekretu, tedy v roce 1945. Argumentace odvolacího soudu, že účinky znárodnění nastaly již ke dni vyhlášení příslušného dekretu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 se vymezilo toliko ve vztahu k nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1347/2005. Za situace, kdy stěžovatel předestřel v dovolání otázku, která měla být právně vyřešena jinak, byl dovolací soud ex lege povinen rozhodnout o dovolání stěžovatele meritorně.
Ve druhé argumentační linii poukázal stěžovatel na skutečnost, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jím předestřenou otázkou a dovolání jako takové odmítl pro nepřípustnost. Nijak se přitom nevypořádal s tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu ústavního, že účinky znárodnění nastaly již ke dni vyhlášení znárodňovacího dekretu, tedy v roce 1945. V souvislosti s uvedeným stěžovatel konstatoval, že stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 se vymezilo pouze a jen vůči nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98. V situaci, kdy stěžovatel vymezil hmotněprávní otázku, na které záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a která měla být Nejvyšším soudem právně posouzena jinak, než byla v minulosti dovolacím soudem posuzována, bylo ex lege povinností Nejvyššího soudu dovolání dovolatele meritorně projednat a jeho argumentaci věcně vypořádat.
Ve své třetí argumentační linii poukázal stěžovatel na právní koncept, podle něhož restituční předpisy v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními. Stát tak mohl majetkové křivdy minulosti napravovat formou vydání věci. S ohledem na uvedené považuje stěžovatel za zásadní otázku, zda Česká republika účinností restitučních předpisů nabyla vlastnictví k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku, anebo pouze a jen k majetku, který byl zákonodárcem výslovně zahrnut do pozitivního restitučního práva. Pokud by výklad a aplikace restitučních předpisů měly vést k tomu, že Česká republika legalizovala nabytí vlastnictví k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku účinností restitučních předpisů, pak by se jednalo o vyvlastnění, které by bylo možné provést pouze na základě zákona a za náhradu. Ve vztahu k majetku, který nebyl do restituční legislativy pojat skrze taxativně vymezený okruh oprávněných osob, by se tak ve svých důsledcích jednalo o další vyvlastnění bez náhrady s účinností ke dni účinnosti toho kterého restitučního předpisu. Ústavně konformní výklad a aplikace restituční legislativy a stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 musí být podle stěžovatele taková, že stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví pouze a jen k majetku, který byl zákonodárcem výslovně zahrnutý do pozitivního restitučního práva. Osoby, které nebyly jako osoby oprávněné zahrnuty do restituční legislativy, se mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu na základě obecných předpisů. Stát mohl nabýt vlastnické právo ke znárodněnému majetku restituční legislativou pouze a jen v případě majetku, na který tato legislativa skrze taxativně vymezený okruh oprávněných osob výslovně dopadala a nikoli k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku obecně.
Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že porevoluční parlament i exekutiva si byly vědomy skutečnosti, že s ohledem na specifika tehdejšího podniku Měšťanský pivovar v Plzni je třeba najít věcné řešení majetkového vyrovnání. Vůči žádné ze skupin, která byla totalitní mocí protiprávně nebo nespravedlivě majetkově poškozena, s výjimkou církví, nebyla v souvislosti s hledáním porevolučního řešení majetkového vyrovnání věnována taková pozornost, jako plzeňským právovárečníkům. Většina předložených privatizačních projektů obsahovala návrhy majetkového vyrovnání s plzeňskými právovárečníky. Z uvedeného stěžovatel dovozuje své legitimní očekávání stran majetkového vyrovnání. Stěžovatel je toho názoru, že jeho věc je natolik specifická, že na něj nelze aplikovat závěry plynoucí ze shora uvedeného stanoviska pléna.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Nejde-li o situaci, kdy při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva dojde k takovému excesu, který svoji s intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, nemůže být dán podklad pro kasační zásah Ústavního soudu. Ten při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou.
Ústavní soud předně po prostudování napadeného usnesení dovolacího soudu konstatuje, že jeho výklad ohledně nepřípustnosti dovolání stěžovatele považuje za srozumitelný, logický a co do podrobnosti dostatečný. K tomuto závěru je zapotřebí zdůraznit, že přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o.s.ř.). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Nadto považuje Ústavní soud dovolacím soudem vyslovené závěry i za věcně správné.
Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nemůže při posuzování přípustnosti dovolání odkázat na své závěry obsažené v tzv. "smíchovské kauze", nelze tomuto postupu dovolacího soudu v obecné rovině ničeho vytknout. Dle náhledu Ústavního soudu je při tomto postupu významnou především ta skutečnost, zda mezi projednávaným a odkazovaným případem leží právně významné souvislosti. Přece jen není úkolem Nejvyššího soudu, aby přeformulovával své již jednou vyřčené závěry - byť by se týkaly otázky přípustnosti dovolání. Namítá-li stěžovatel, že v obou případech byl žalobní petit formulován odlišně (ve věci tzv. "smíchovské kauzy" se stěžovatel domáhal zřízení věcného břemene, kdežto v projednávané věci se domáhá určení vlastnictví k ochranným známkám), nelze přehlížet, že sjednocujícím prvkem, z něhož oba případy vycházejí, je posouzení projevu konkrétních historických právních skutečností v současnosti, resp. po roce 1989. Jinými slovy řečeno, teprve v situaci, kdy by Nejvyšší soud posoudil shora zmíněné právní skutečnosti odlišně, mohl by mít konkrétní žalobní petit vliv na výsledek projednávané věci. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo a Nejvyšší soud setrval na judikatuře jak své, tak i Ústavního soudu, nelze mu vytknout, že otázku přípustnosti dovolání odůvodnil odkazem na své předchozí rozhodnutí (to je ostatně souladné se závěry k nimiž dospěl ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 836/2020). K této námitce lze stěžovatele rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/20-odst. 16.
Stěžovatel v části ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že posoudil jím předestřené dovolání jako nepřípustné, a to navzdory tomu, že v něm jasně vymezil otázku, kterou chce posoudit jinak, než jak rozhodly nejen nižší obecné soudy, ale v minulosti též Nejvyšší soud. K uvedenému je třeba uvést, že z odůvodnění Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento si byl stěžovatelem vznesené otázky vědom, přičemž neshledal důvody, pro které by se od své předchozí judikatury odchýlil. V souvislosti s uvedeným poukázal Nejvyšší soud na svoji obsáhlou judikaturu, v níž otázku přípustnosti dovolání podrobně vyložil a z níž plyne, že přípustnost nezakládá taková otázka, jejíž řešení je zjevné a která nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Stěžovatelem předkládaná otázka týkající se znárodnění jeho majetku a určení vlastnického práva k tomuto majetku byla předmětem řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, jehož byl stěžovatel účastníkem, přičemž z předmětné ústavní stížnosti nevyplývá argumentace, pro kterou by se měl Nejvyšší soud od svého dřívějšího rozhodnutí odchýlit. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 směřovalo pouze a jen vůči rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98 nutno uvést, že takový náhled na účinky stanoviska by byl notně zužující a formalistický. Na závěry obsažené v citovaném stanovisku je třeba nahlížet především z materiálního úhlu pohledu. O tom ostatně svědčí i stěžovateli známý výklad v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/20. Z toho se podává, že nálezy Ústavního soudu přijaté před účinností stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 je třeba vykládat v souladu s tímto stanoviskem, byť se vůči nim formálněprávně nevymezuje.
Poukázal-li stěžovatel v souvislosti s uvedeným postupem Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4152/18, nelze ztrácet ze zřetele jeho podstatu a smysl. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces v situaci, kdy byl dovolatel Nejvyšším soudem odkázán na svá dřívější rozhodnutí, které se však týkalo toliko dílčí části dovolatelem předložené otázky. Jinými slovy řečeno, Nejvyšším soudem odkazovaným rozhodnutím nebyla obsahově vyčerpána otázka, jejíhož vyřešení se dovolatel domáhal. Oproti projednávané věci se tak jedná o situaci odlišnou.
Stran účinků znárodnění na základě dekretu prezidenta republiky nutno uvést, že závěry obecných soudů jsou v souladu se stěžovatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98. Z něj mimo jiné vyplývá, že "ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršená". Vydání konfiskačního výměru v rozhodném období nic nemění na skutečnosti, že konfiskovaný majetek byl konfiskován k datu účinnosti dekretu. Poukazuje-li stěžovatel na specifickou situaci vzniklou ve věci II. ÚS 405/98 nutno uvést, že v tomto případě byl konfiskační výměr, obdobně jako ve věci stěžovatelky, vydán sice až v rozhodném období, nicméně tento akt byl nástrojem perzekuce. Je tomu tak proto, že v době jeho vydání nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro konfiskaci majetku. Jednalo se pouze o nástroj zvůle státní moci. Ve věci sp. zn. II. ÚS 405/98 bylo sice vedeno s oprávněným v roce 1946 trestní řízení a byl též uznán vinným podle §1 odst. 1 dekretu č. 138/1945, ale od jeho potrestání bylo upuštěno. Dne 4. 4. 1947, tedy před vydání konfiskačního výměru, mu bylo navíc vydáno osvědčení o státní a národní spolehlivosti ve smyslu vyhlášky č. 141/1947 Ú. l. Za takového stavu věci nebylo lze považovat hmotněprávní podmínky pro konfiskaci majetku na základě dekretu prezidenta republiky za naplněné. V rozhodném období vydaný konfiskační výměr tak byl pouhým zlovolným aktem státní moci a nikoliv výkonem práva.
Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v té části ústavní stížnosti, v níž je zpochybňována možnost aplikace stanoviska pléna sp. zn. Pl. 21/05 na projednávaný případ. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit samotný proces znárodnění, nutno uvést, že v právě zmíněném stanovisku se Ústavní soud věnoval účinkům plynutí času na věci minulé. Mimo jiné dospěl k závěru, že skutečnosti nastalé před rokem 1948 a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními právními prostředky. Ústavní soud tak odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se za použití obecných občanskoprávních institutů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, nikoliv tedy způsoby stanovenými restitučními předpisy. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud též ve stěžovateli známé věci sp. zn. III. ÚS 2306/20.
Vznáší-li stěžovatel námitku svého legitimního očekávání, lze jej odkázat na ústavně konformní argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozsudku nalézacího soudu. Odkazuje-li se stěžovatel na jednání vlády či Parlamentu ČR, je třeba uvést, že ne každé takového jednání zakládá legitimní očekávání dotčené osoby. Jinými slovy řečeno, legitimní očekávání zakládající jednání musí mít určitou kvalitu. V souvislosti s uvedeným lze poukázat např. na problematiku tzv. církevních restitucí, k nimž se stát zavázal na úrovni zákona.
S námitkami stěžovatele, které se týkají neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek, nicotnosti výměru o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku či nutnosti intabulace, lze jej odkázat na stěžovateli známé usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3897/2016.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění obecných soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele patřičně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Srozumitelně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přesvědčení stěžovatele o tom, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá jeho představě, důvodnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu