ECLI:CZ:US:2021:1.US.3608.20.1
sp. zn. I. ÚS 3608/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jana Lošťáka, zastoupeného Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3976/2018-240 ze dne 30. 9. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018 č. j. 3 Cmo 32/2017-185 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 č. j. 41 Cm 30/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 840 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 90 750 Kč od 17. 1. 2015 do 19. 10. 2015 a z částky 840 750 Kč od 20. 10. 2015 do zaplacení jako náhrady škody a zaplacení smluvní pokuty ve výši 270 435 Kč. Zaplacení uvedených částek se domáhal z důvodu tvrzeného porušení smluvní povinnosti žalované, vyplývající z licenční a servisní smlouvy odebírat od stěžovatele plnění, přičemž jeho poskytování žalovaná stěžovateli znemožnila. Obrana žalované byla založena na tvrzení o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen "zákon o veřejných zakázkách").
Městský soud v Praze shora uvedeným rozhodnutím žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětná smlouva včetně dodatku je neplatná, neboť jejímu uzavření nepředcházelo žádné ze zadávacích či výběrových řízení ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Žalovaná tak nemohla porušit své smluvní povinnosti a žaloba na náhradu škody formou ušlého zisku a smluvní pokuty tedy není důvodná.
Žalovaná jako veřejná vysoká škola totiž byla jako zadavatel, s ohledem na předpokládanou a stranám známou hodnotu zakázky, překračující limit veřejné zakázky malého rozsahu, povinna postupovat v souladu s §21 zákona o veřejných zakázkách a zadat zakázku v příslušném zadávacím řízení, což neučinila. Z obsahu zákona o veřejných zakázkách ani z tvrzení žalobce nelze dovodit přípustnou výjimku, která by tuto povinnost - zadat zakázku spočívající v poskytnutí služby systémového řešení bezdrátového internetu jako bezdrátové univerzitní sítě pro účely domácí práce zaměstnanců univerzity v zadávacím řízení, nezakládala. Samotná skutečnost, že stěžovatel je majitelem užitného vzoru "Přenosový systém pro realizaci vysokorychlostní bezdrátové Ethernetové sítě" ještě bez dalšího neznamená, že se jedná o unikátní technické řešení, které je jediným možným řešením předmětné zakázky. Ve věci nebyla splněna, resp. odůvodněna ani podmínka použití jednacího řízení bez uveřejnění podle §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách z důvodu jediného možného dodavatele, navíc žalovaná před uzavřením smlouvy zakázku nezadala ani v tomto řízení. K námitce stěžovatele, že byl v dobré víře a v legitimním očekávání, že smlouva bude naplněna a nikdo se nemůže dovolávat své nepoctivosti, soud vyložil, že žalovanému období (od 1. 1. 2015 do 30. 11. 2015) předcházelo 6 let plnění z neplatné smlouvy, kdy stěžovateli bylo ze strany žalované zaplaceno za poskytnuté plnění více než 5,5 milionu Kč. Namítané legitimní očekávání tak bylo pro žalobce naplněno nejen po dobu 5 let původně sjednané smlouvy, ale ještě i rok po jejím prodloužení. V průběhu roku 2014 nové vedení žalované upozornilo stěžovatele na neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem o veřejných zakázkách s návrhem "smluvní" vztah z tohoto důvodu ukončit. Stěžovatel jako podnikatel a bývalý zaměstnanec žalované musel v době uzavírání smlouvy o existenci zákona o veřejných zakázkách vědět, přičemž ohledně předmětné zakázky neproběhlo žádné zadávací řízení. Dodatek č. 2 pak prodloužil trvání smlouvy na dobu do 31. 1. 2019, zjevně přesahující o jeden rok a dva měsíce maximální možnou dobu platnosti užitného vzoru žalobce. Tato skutečnost pak rovněž nesvědčí o poctivém jednání ze strany stěžovatele.
Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné, neboť v řízení bylo nesporné, že před uzavřením smlouvy neproběhlo zadávací řízení v žádné ze zákonem specifikovaných forem, ač není sporu, že žalovaná spadá do kategorie zadavatelů veřejných zakázek ve smyslu §2 zákona o veřejných zakázkách a zakázka realizovaná na základě smlouvy je veřejnou zakázkou ve smyslu §7 zákona o veřejných zakázkách. Jako nedůvodnou shledal též námitku stěžovatele, že zadavatel nebyl v daném případě povinen zadat zakázku podle zákona o veřejných zakázkách s ohledem na výjimku stanovenou v §18 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách s tím, že šlo o provozování veřejné telekomunikační sítě. Síť umožňující tzv. homeworking nesplňuje definiční znaky veřejné telekomunikační sítě, jak byly vymezeny v §2 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, resp. jak jsou nyní definovány v §2 písm. j) a k) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen "zákon o el. komunikacích"). Navíc tato námitka byla uplatněna nejdříve při jednání odvolacího soudu, tudíž jde o nepřípustnou novotu.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá nedostatečná skutková zjištění, pokud jde o posouzení unikátnosti technického řešení jím dodávané sítě, podstatné pro posouzení splnění podmínek umožňující aplikaci výjimky podle ust. §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Teprve po řádném zjištění možnosti aplikace výjimky podle uvedeného ustanovení mělo být posouzeno, zda nekonání "jednacího řízení bez uveřejnění" mělo za následek neplatnost smlouvy. Soudům dále vytýká nesprávný postup při provádění důkazu znaleckým posudkem, kdy mu během řízení nebylo umožněno se s ním řádně seznámit.
Nejvyššímu soudu vytýká, že neshledal jeho dovolání přípustným, neboť i když bylo vedeno jeho přesvědčením o věci samé, neznamená to, že by otázku, která by založila přípustnost dovolání, neformuloval vůbec. Dovolací soud si jí pouze v textu dovolání, s ohledem na to, že nebyla jako otázka zakládající přípustnost dovolání přímo označena, nepovšiml.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů ohledně platnosti uzavřené smlouvy, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavně relevantní pochybení však neshledal.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k meritu věci, která představuje běžný civilní spor, duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o námitku týkající se postupu soudu při provádění důkazu znaleckým posudkem, Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud k odvolací námitce stěžovatele dostatečně objasnil, že obsah příslušného posudku koresponduje dříve do spisu založenému kontrolnímu osvědčení stejného znalce a jeho odbornému stanovisku k provedené kontrole smluv na poskytnutí práv k užitnému vzoru žalobce. Nebyl tak důvod jednání odročovat a poskytnout stěžovateli lhůtu k seznámení se s obsahem tohoto posudku, když jeho obsahem jsou skutečnosti, které vyplývají z listin, s nimiž se žalobce mohl seznámit dříve.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že měřítkem pro jeho rozhodování je intenzita, s níž mohlo být eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailu posuzovat proběhlé řízení, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že uvedený posudek nebyl jediným či stěžejním důkazem, ale soudy vzaly v úvahu všechny pro věc podstatné skutečnosti, které komplexně hodnotily a své navazující právní závěry velmi podrobně odůvodnily.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele je pak založeno na závěru, že z pohledu otázek vymezených dovoláním nenaplňuje předpoklady jeho přípustnosti. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavní soud posoudil napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelově případě porušeny, neboť Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval, posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry o nepřípustnosti dovolání velmi podrobně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu