ECLI:CZ:US:2021:2.US.852.21.1
sp. zn. II. ÚS 852/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 To 122/2020-12743, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2021, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") v rozsahu výroků, jimiž krajský soud ohledně stěžovatele a jeho dalších čtyř spoluobžalovaných dle §258 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 11. 2019, č. j. 20 T 130/2010-12383, a dle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu, neboť napadeným rozsudkem byla dle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 40 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Argumentace stěžovatele spočívá, stručně řečeno, v tom, že krajský soud při částečném vrácení věci okresnímu soudu tento nepřípustným způsobem zavázal co do hodnocení důkazů, přičemž i sám tento způsob dle stěžovatele představuje porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel podrobně svou argumentaci pro tyto závěry v ústavní stížnosti rozvíjí.
3. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
5. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
7. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
8. To platí i pro ústavní stížnosti směřující proti zrušujícím rozhodnutím nadřízených soudů v opravných řízeních, jimiž se věc vrací soudu nižšího stupně k dalšímu řízení (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2296/18 ze dne 16. 10. 2018, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 2309/18 ze dne 23. 8. 2018; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2512/18 ze dne 30. 7. 2018), ve kterých kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy jen naprosto výjimečně při zcela excesivních pochybeních Nejvyššího soudu podstatně prodlužujících trestní řízení a nedávajících naději, že by mohlo k odstranění těchto pochybení dojít v opravných řízeních dle trestního řádu; zásadně tedy platí, že i v případech zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem v řízení o dovolání a vrácení věci zpět je ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustná [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ze dne 19. 2. 2019 (N 27/92 SbNU 285), body 23. a 24.]. Tento závěr se plně uplatní i v nynější věci, v níž není dána žádná výjimečná okolnost, která by svědčila proti nepřípustnosti ústavní stížnosti, naopak věc vrátil soudu prvému stupně teprve odvolací soud, a tedy možnost přezkoumat stěžovatelovy námitky porušení jeho ústavně zaručených základních práv neměl ještě ani Nejvyšší soud.
9. Trestní řízení totiž napadeným rozsudkem krajského soudu nekončí a stěžovatelova trestní věc se po vydání napadeného rozsudku krajského soudu vrací zpět do řízení před okresním soudem, v němž může stěžovatel svou argumentaci proti pokynu krajského soudu jakožto soudu odvolacího uplatnit. Ústavní soud nemůže nijak předjímat, jak se případně s touto argumentací okresní soud vypořádá, a toliko ve zcela hypotetické rovině uvádí, že protiústavním pokynem odvolacího soudu soud prvého stupně není vázán, odůvodní-li řádně svůj odlišný postup. Tento závěr je však čistě hypotetický
a Ústavní soud jím nepředestírá, jak má v nynější věci okresní soud postupovat. Bude-li stěžovatel přesvědčen o trvání vad protiústavnosti i po novém rozhodnutí okresního soudu, nic mu nebrání proti nim brojit v dalším řízení o odvolání a eventuálně i v řízení o dovolání.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že nemůže obstát argument stěžovatele, že okresní soud je pokynem odvolacího soudu vázán, a tak stěžovatel nemá již žádného procesního prostředku k ochraně svých práv, a nezbývá mu tedy nic jiného než se obrátit na Ústavní soud touto ústavní stížností.
11. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu