ECLI:CZ:US:2021:2.US.941.21.1
sp. zn. II. ÚS 941/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. A., zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem Nám. T. G. Masaryka 456/22, Jižní Předměstí, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 č. j. 15 To 63/2020-3845, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného napadeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 č. j. 15 To 63/2020-3845 bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2020 č. j. 4 T 1/2020-3709, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o uložení ochranného opatření - zabrání části majetku stěžovatelky, a to nemovitosti v D. č.p. X1 - pozemek parcelní číslo st. X2 v obci M., katastrální území D., číslo LV X3 a veškeré stavby na něm se nacházející, vč. rodinného domu č.p. X1.
3. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze připustil, že v řízení před nalézacím soudem došlo k porušení některých procesních stěžovatelčiných práv; stěžovatelka sice byla v přípravném řízení proti svému otci vyslechnuta jako svědek a odepřela výpověď, k tomu však došlo již dne 14. 8. 2019 (č.l. 2518 spisu), k zajištění nemovitosti pak došlo až následně dne 10. 3. 2020 (č.l. 3472). O zajištění nemovitosti bylo ponejprv rozhodnuto v přípravném řízení již dne 15. 8. 2019 (tedy rovněž až po odmítnutí výpovědi stěžovatelkou), předmětné usnesení sp. zn. 2 Zt 42/2019 byl usnesením Okresního soudu Plzeň - město dne 3. 12. 2019 sp. zn. 5 Nt 2028/19 zrušeno z formálních důvodů a nedostatečného odůvodnění. Stěžovatelce jako zúčastněné osobě bylo nutné poskytnout možnost, aby se k věci vyjádřila. Dalším právem je být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat případech v zákoně uvedených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poučit zúčastněnou osobu o jejích právech. Odvolací soud proto napravil tato pochybení, doručil stěžovatelce jako zúčastněné osobě předmětný rozsudek a zajistil její účast u odvolacího řízení, poskytl jí právo se k věci vyjádřit. Svá práva pak stěžovatelka vykonávala až poté, co si zvolila právního zástupce. I po takto doplněném řízení dospěl vrchní soud k závěru, že výrok o uložení ochranného opatření - zabrání části majetku je správný. Podle §102a odst. 1 trestního zákoníku lze uložit zabrání části majetku, pokud pachatel některým z trestných činů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřeneckém fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr. Předmětná nemovitost byla zakoupena za částku 1 498 000 Kč, která byla v den koupě vložena na bankovní účet stěžovatelky, přičemž není zřejmé, jakým způsobem tyto prostředky získala. Již v předchozím usnesení krajského soudu týkajícím se zajištění nemovitosti bylo zjištěno, že stěžovatelka ode dne 26. 5. 2005 pobírá invalidní důchod, jehož výše se v posledních třech letech pohybovala mezi částkami cca 9 000 Kč - 10 400 Kč měsíčně. Nalézací soud se rozsáhle zabýval příjmy stěžovatelky a dospěl k závěru, že souhrn všech těchto příjmů by nepokryl úhradu kupní ceny v situaci, kdy stěžovatelka nutně musela hradit své náklady na obživu a bydlení. Zároveň důvěryhodnosti tvrzení, že se jedná zčásti o prostředky stěžovatelky, z nichž byla nemovitost pořízena, nesvědčí ani způsob, jakým byly finanční prostředky na účet stěžovatelky připsány, tedy jednorázovým vkladem a v týž den, co byla uvedená částka 1 498 000 Kč na zakoupení nemovitosti uhrazena. Ke všem těmto pochybnostem je nutné dále poukázat na okolnosti úhrady kupní ceny nemovitosti, veškeré rekonstrukce a režijní poplatky byly hrazeny obžalovanými, v daném místě byla páchána drogová trestná činnost velkého rozsahu. Stěžovatelka nebyla přítomna jednání s realitním makléřem, její otec - odsouzený za drogovou trestnou činnost při tomto jednání uvedl, že nemovitost kupuje pro dceru.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že s možností investice do nemovitosti byla oslovena v roce 2018 ze strany svého otce a bylo dohodnuto, že stěžovatelka ze svých prostředků zakoupí vyhlédnutou nemovitost a tuto pronajme otci za minimální nájemné s tím, že otec provede rekonstrukci a zhodnocení nemovitosti. Stěžovatelka dotčená ustanovení trestního zákoníku vykládá tak, že jí nemohla být zabrána věc, kterou její otec nevlastnil, a tedy ji nemohl na stěžovatelku převést. Úvahy vrchního soudu o tom, že její otec byl reálným vlastníkem nemovitosti, neobstojí, neboť vlastnictví k dané nemovitosti nebylo zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastnictví stěžovatelčina otce. Stěžovatelka dále uvádí, že nabytí jejího vlastnického práva nemá žádnou souvislost s trestnou činností jejího otce a nemůže být jejím výnosem. Zabrání nemovitosti je dále hrubě nepřiměřené s ohledem na osobu stěžovatelky, která je těžce zdravotně postižená a prostředky vložené do nemovitosti představovaly její celoživotní úspory. Zhodnocení těchto prostředků v rámci investice do dané nemovitosti pak mělo být jejím finančním zajištěním do budoucna.
5. Stěžovatelka má navíc za to, že Krajským soudem v Plzni došlo ve vztahu ke stěžovatelce jako zúčastněné osobě k několika porušením jak procesního, tak hmotného práva. Stěžovatelka měla být od doby, kdy orgány činné v trestním řízení začaly omezovat její vlastnická práva, v pozici zúčastněné osoby. Důvodem je to, že v daném trestním řízení se jednalo mj. o zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky a poté o návrhu zabrání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Orgány činné v trestním řízení nepoučily stěžovatelku jako zúčastněnou osobu o jejích právech a ani ji neposkytly možnost jejich uplatnění. Podle stěžovatelky nelze akceptovat vyjádření Vrchního soudu v tom smyslu, že jakožto odvolací soud napravil předchozí pochybění orgánů činných v trestním řízení a dodatečně stěžovatelku poučil a stěžovatelce umožnil toliko právo se k věci vyjádřit.
6. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci. Ústavní soud se poté seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je řádně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám toto odůvodnění nevykazuje logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].
9. Již ze samotné stěžovatelčiny argumentace plyne, že napadá spíše jen skutková zjištění obecných soudů či jejich právní závěry na úrovni podústavního práva.
10. Stěžovatelkou tvrzené procesní vady v řízení před krajským soudem vrchní soud připustil, avšak v průběhu odvolacího řízení tyto vady odstranil tím, že stěžovatelku řádně poučil, vyslechl, dal jí možnost se k věci vyjádřit a poukázal i na to, že při zásadních úkonech byla právně zastoupena.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly, neboť toto rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno vrchnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu