ECLI:CZ:US:2021:3.US.3406.20.1
sp. zn. III. ÚS 3406/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. M. K. a 2) nezletilého S. M. K.-L., zastoupených Mgr. Štěpánem Horkým, advokátem, sídlem Celetná 557/10, Praha 1 - Staré Město, proti I. výroku odrážce první usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. července 2020 č. j. 0 P 203/2018-1062 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 17 Co 284/2020-1089 v části, jíž byl potvrzen I. výrok odrážka první uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a B. K. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. tam specifikovaných výroků, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 6, čl. 8, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň požádali o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 0 P 203/2018 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, dle kterého je první stěžovatel (otec) oprávněn stýkat se s nezletilým druhým stěžovatelem (dále také jen "nezletilý") do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé od 12. 8. 2020 od každého lichého pátku od 15:00 hodin do každé liché neděle 17:00 hodin s tím, že první stěžovatel je povinen nezletilého vždy převzít a následně předat zpět v místě bydliště vedlejší účastnice (matky) ve Spolkové republice Německo (I. výrok odrážka první) a od 10. 10. 2020 od 15:00 hodin do 24. 10. 2020 do 15:00 hodin, kdy k předání a převzetí nezletilého dojde v místě bydliště vedlejší účastnice (I. výrok odrážka druhá). Obvodní soud dále částečně zamítl návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, na jehož základě by byl první stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým v tam specifikovaných obdobích a o vánočních a velikonočních prázdninách (II. výrok), a částečně řízení o něm zastavil (III. výrok).
3. K odvolání prvního stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil v I. výroku jen tak, že k předání a převzetí nezletilého dne 10. 10. 2020 a dne 24. 10. 2020 dojde v místě bydliště prvního stěžovatele, jinak ho v tomto výroku potvrdil; v II. výroku ho potvrdil a ve III. výroku ho změnil tak, že se řízení nezastavuje.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Ústavní stížnost stěžovatelů směřuje výhradně proti těm částem napadených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o určení místa, kde má docházet k předání a převzetí nezletilého v rámci realizace běžného styku. Dle stěžovatelů je neakceptovatelné, aby k předávání nezletilého docházelo výlučně v místě bydliště vedlejší účastnice v Německu, a to hned z několika důvodů. Takto nastavený model styku představuje v prvé řadě dlouhodobě neúnosnou časovou i finanční zátěž pro prvního stěžovatele, který je nucen výhradně na své náklady čtyřikrát měsíčně cestovat cca 700 km z místa svého bydliště do místa bydliště vedlejší účastnice. Veškerý společný čas jsou pak stěžovatelé nuceni trávit na území Německa v ubytovacích zařízeních, neboť již není v jejich silách odcestovat v rámci jednoho víkendu do České republiky, a nezletilý tak nemá možnost zachovat si jakékoliv vazby na české prostředí. První stěžovatel v řízení před soudy navrhoval, aby byl při běžném styku zaveden princip střídání místa předávání nezletilého tak, aby byla zátěž spojená s cestováním rovnoměrně rozložena mezi oba rodiče. To však soudy odmítly, přičemž důvody, na kterých svá rozhodnutí založily, jsou dle stěžovatelů nedostatečné a částečně neaktuální. Vedlejší účastnici naopak nic nebrání, aby se na předávání nezletilého stěžovatele podílela. V důsledku napadených rozhodnutí byl dle stěžovatelů nastolen stav, díky němuž budou vazby nezletilého na Českou republiku zcela zpřetrhány, což může mít v budoucnu vliv i na konečné rozhodnutí ve věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že v případě prvního stěžovatele byla ústavní stížnost podána včas a stěžovatel je k jejímu podání oprávněn. Stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. K oprávnění nezletilého stěžovatele podat ústavní stížnost, resp. k oprávnění prvního stěžovatele coby zákonného zástupce nezletilého podat ústavní stížnost jeho jménem však nutno uvést následující.
7. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, resp. zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28, nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19). Ústavní soud zvlášť zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě, neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16).
8. Lze přitom rozlišit dvě situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za nějž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za nějž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 6, či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19, citované výše, bod 14). Od toho nutno ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho zákonným zástupcem je pak nutno připustit též v případě, kdy zde není dán jiný subjekt, který by za nezletilého mohl jednat, neboť s ohledem na postup kolizního opatrovníka v řízení před obecnými soudy nelze očekávat, že by tento opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu" nezletilého dítěte (viz např. usnesení ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2165/18). Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje v zásadě za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18 či obdobně usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Jak již naznačeno, v případě kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte i obecným soudem jmenovaný kolizní opatrovník; pro další řízení o ústavní stížnosti pak Ústavní soud pravidelně nezletilému jmenuje opatrovníka, oprávněného jej zastupovat v řízení před Ústavním soudem [srov. zejména nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), body 30-35, usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, bod 35, či usnesení ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3444/16, bod 7]. Krom toho není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16, bod 10, či usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 5).
10. V posuzovaném případě bylo v řízení ve věci péče o nezletilého vydáno předběžné opatření, kterým byl upraven styk prvního stěžovatele s nezletilým; nezletilý byl v řízení zastoupen kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 4. Ústavní stížností jsou přitom napadeny pouze výroky, resp. jejich části, jimiž bylo rozhodnuto, že k předávání nezletilého v rámci běžného styku bude docházet v místě bydliště vedlejší účastnice v Německu. V daném případě tak jde dle Ústavního soudu o situaci možné (či spíše pravděpodobné) kolize zájmů prvního stěžovatele jako rodiče a nezletilého, rozpor mezi těmito zájmy však není zjevný. Podání ústavní stížnosti prvním stěžovatelem nejen svým jménem, ale i jménem nezletilého by proto bylo možno připustit, nicméně s tím, že nezletilému by pro další řízení před Ústavním soudem bylo třeba jmenovat opatrovníka. K tomuto kroku však Ústavní soud nepřistoupil, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilému nebylo nijak způsobilé zvrátit; jeho povolání pro nynější řízení by proto bylo pouhým formalismem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 0 P 203/2018. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)].
13. Rovněž je nezbytné podotknout, že Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech velmi rezervovaně. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy protiústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.
14. Ústavní soud vnímá důvody, pro něž stěžovatelé (resp. v tomto kontextu především první stěžovatel) mohou pociťovat rozhodnutí soudů o podmínkách realizace vzájemného styku z osobního hlediska jako nespravedlivé, neboť nutno přiznat, že rozhodnutí soudů, že při běžném styku má předávání nezletilého probíhat výlučně v místě bydliště vedlejší účastnice, které se nachází v jiném státě a které od místa bydliště prvního stěžovatele dělí značná vzdálenost, vskutku nelze bez dalšího označit za vyvážené řešení. Podstatné a pro posouzení věci zcela klíčové je nicméně to, že při rozhodování o úpravě styku s nezletilým je předním hlediskem nikoliv dosažení co nejrovnoměrnějšího uspořádání povinností rodičů, pojících se s předáváním nezletilého (byť tuto okolnost je rovněž nutno zohlednit), nýbrž nejlepší zájem nezletilého dítěte.
15. I přes nesouhlas stěžovatelů má Ústavní soud po prostudování obsahu jak samotných napadených rozhodnutí, tak předchozích rozhodnutí vydaných v tomto řízení, na něž je soudy odkazováno (zejména usnesení městského soudu ze dne 21. 10. 2019 a ze dne 30. 6. 2020), za to, že zájem nezletilého stěžovatele byl při rozhodování o podmínkách realizace styku s prvním stěžovatelem náležitě zkoumán a zohledněn, přičemž Ústavní soud neshledal ani zbývající v ústavní stížnosti tvrzené nedostatky napadených rozhodnutí.
16. Soudy odůvodnily svůj závěr o tom, že v současné době není v zájmu nezletilého, aby k jeho předávání v rámci běžného styku docházelo v místě bydliště prvního stěžovatele v České republice, zejména poukázáním na školní docházku nezletilého v Německu a na omezené možnosti vedlejší účastnice, která pečuje o svého druhého syna. Soudy odkázaly též na závěry přijaté ve svých dřívějších rozhodnutích, v nichž je podrobněji rozvedeno, z jakých konkrétních důvodů není v souladu se zájmy nezletilého nastavení takových podmínek realizace běžného víkendového styku s prvním stěžovatelem, vyžadujících cestování nezletilého v pátek po skončení vyučování do České republiky a v neděli ve večerních hodinách zpět do Německa. Shledaly-li přitom soudy v nyní napadených usneseních, že tyto důvody trvají i nadále, kdy je nezletilému stěžovateli sedm let a jeho mladšímu sourozenci ještě nebyly dva roky, považuje Ústavní soud tento závěr za racionální a z ústavněprávního hlediska přijatelný.
17. Lze doplnit, že výše zmíněné nerovnoměrné zatížení prvního stěžovatele, jakož i v ústavní stížnosti zmiňovaná negativa pojící se s nemožností nezletilého pobývat pravidelně na území České republiky, se městský soud pokusil alespoň částečně zmírnit tím, že jako místo předání nezletilého pro období podzimních prázdnin stanovil místo bydliště prvního stěžovatele. Tím následoval svůj již dříve v tomto řízení vyjádřený názor, že vedlejší účastnice by se měla na nákladech a časových ztrátách spojených s předáváním nezletilého podílet alespoň při realizaci prázdninového styku a styku o svátcích, čímž bude zároveň stěžovatelům umožněno trávit více společného času v českém prostředí.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími, resp. v záhlaví specifikovanými výroky či jejich částmi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, postupoval nicméně tak, aby věc byla posouzena s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu