ECLI:CZ:US:2021:3.US.88.21.1
sp. zn. III. ÚS 88/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HVB Real Estate s. r. o., sídlem Korunní 1310/56, Praha 2, zastoupené advokátem Mgr. Jakubem Řehořem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Co 295/2020-130, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VIGILANT systems, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu a obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 7. 2020 č. j. 28 C 294/2017-112, se podávají následující skutečnosti. Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení smluvní pokuty ve výši 24 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svou žalobu stěžovatelka odůvodnila tak, že v postavení realitního zprostředkovatele uzavřela s vedlejší účastnicí dne 16. 8. 2017 smlouvu o rezervaci nájmu nemovitosti (dále jen "posuzovaná smlouva"). Vedlejší účastnice se touto smlouvou mimo jiné zavázala složit k rukám stěžovatelky tzv. rezervační zálohu ve výši žalované částky, a to do pěti pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy. Pro případ nesplnění této povinnosti si smluvní strany v čl. III. bodu 3.1 posuzované smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši rezervační zálohy. Obvodní soud dospěl k závěru, že posuzovaná smlouva je nepojmenovanou smlouvou, blížící se smlouvě o zprostředkování podle §2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že vedlejší účastnice nezaplatila stěžovatelce rezervační zálohu. Z čl. III. bodu 3.1 posuzované smlouvy přitom podle názoru obvodního soudu jasně vyplývá povinnost vedlejší účastnice, v případě včasného nezaplacení rezervační zálohy, zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu ve výši této rezervační zálohy. Obvodní soud proto žalobě stěžovatelky zcela vyhověl (výrok I.) a současně vedlejší účastnici uložil povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 27 529 Kč (výrok II.).
3. Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud shledal, že odvolací argumenty vedlejší účastnice nejsou přiléhavé, popř. jsou právně zcela bezvýznamné. Přesto však s ohledem na §212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož odvolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí i z důvodů v odvolání neuplatněných, shledal nesprávné právní posouzení věci obvodním soudem. Podle městského soudu je zásadní, že si smluvní strany v čl. III bodu 3.1 posuzované smlouvy rovněž sjednaly, že nebude-li rezervační záloha ve smluveném termínu uhrazena, "pozbývá dohoda platnosti". To je třeba posoudit jako ujednání o zániku závazku podle §1981 občanského zákoníku. Z toho podle městského soudu vyplývá, že vedlejší účastnice "nemohla počátkem šestého dne porušit svou povinnost zaplatit rezervační zálohu, neboť tato povinnost jí ve stejném okamžiku ujednáním o zániku závazku zanikla". Vedlejší účastnice tedy "nemohla v jednom okamžiku porušit povinnost, která ke stejnému okamžiku neexistovala (z důvodu zániku smlouvy), či jinak řečeno, jestliže povinnost zaplatit rezervační zálohu počátkem šestého dne zanikla, nemohla být ve stejném okamžiku porušena". Podle městského soudu nemohla stěžovatelka ani porušit svou povinnost z rezervační smlouvy v průběhu pěti pracovních dnů ode dne jejího uzavření, neboť do uplynutí této doby (platnosti posuzované smlouvy) povinnost k zaplacení rezervačního poplatku nedospěla. Městský soud v tomto též přiměřeně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 6111/2017. Rozsudek obvodního soudu proto městský soud změnil tak, že se žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 24 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že s odůvodněním napadeného rozhodnutí městského soudu se nemůže ztotožnit, neboť je "restriktivní a je činěno výlučně v její neprospěch". Podle názoru stěžovatelky městský soud nevyložil posuzovanou smlouvu v souladu s vůlí smluvních stran, jak jí přikazuje §556 občanského zákoníku. Následně tvrdí, že okamžikem zániku smlouvy dospěl její nárok na smluvní pokutu, přičemž "tento dospělý nárok je existentní i přes zánik smlouvy jako takové". Napadeným rozhodnutím bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je k projednání včas podané ústavní stížnosti příslušný, přičemž stěžovatelka je v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].
7. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, sám o sobě nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20). Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2214/20).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uvedených ústavních pravomocí soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní stížnost je v zásadě pouhým shrnutím průběhu řízení před obecnými soudy s vyjádřením nesouhlasu s právním závěrem městského soudu. Neobsahuje přitom žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu nelze považovat pouhý odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny v petitu ústavní stížnosti.
10. Ústavní stížnost nadto směřuje proti rozhodnutí o částce nepřevyšující 50 000 Kč, kterou je možno z hlediska judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Nebylo-li v dané věci s ohledem na tzv. bagatelnost předmětu sporu přípustné dovolání [srov. §238 odst. 1 písm. c) anebo vypustit o. s. ř.], pak by bylo proti logice takového omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16). V těchto případech je ústavní stížnost, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Zpravidla totiž platí, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv" (viz usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, přiměřeně srov. též usnesení ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17).
11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výše uvedená bagatelnost předmětu sporu zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) a usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19]. Je přitom zejména na stěžovatelce, aby vysvětlila a případně též doložila, proč věc i přes bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 a ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Nic takového však stěžovatelka neučinila. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
12. Rozhodnutí městského soudu je dostatečně odůvodněno (viz zejména bod 10), je z něj patrné, z jakých skutkových zjištění (jež stěžovatelka nerozporuje) soud vycházel, a jaké právní závěry z nich na základě příslušných ustanovení právních předpisů učinil. Napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování a nebylo jím porušeno žádné stěžovatelčino ústavně zaručené právo.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu