ECLI:CZ:US:2021:4.US.1142.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1142/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zenit, spol. s r. o., sídlem Pražská 162/19, Čáslav, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 23 Cdo 2468/2018-209 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 3 Cmo 35/2017-177, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CORMEN s. r. o., sídlem Průmyslová 1420, Bystřice nad Pernštejnem, zastoupené JUDr. Gabrielou Vendlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Lužická 1792/32, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi a v řízení jejich vydání předcházejícím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na svobodné podnikání zaručeného čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 56 Cm 21/2016-131 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice, aby stěžovatelce byly uloženy povinnosti zdržet se při označování, reklamě a distribuci svých výrobků spadajících do modelových řad profesionální úklidové chemie REAL Profi jejich označování kombinací barvy a trojmístného číselného kódu tím, že po uplynutí 30 dnů od právní moci rozsudku nesmí na trh uvádět takto označené výrobky a jejich propagační materiály (výrok I), na své náklady odstranit výrobky spadající do modelových řad profesionální úklidové chemie REAL Profi označené kombinací barvy a trojmístného číselného kódu a veškeré propagační materiály vztahující se k těmto výrobkům (výrok II), na své náklady poskytnout vedlejší účastnici přiměřené zadostiučinění ve formě zveřejnění zkráceného znění pravomocného rozsudku v deníku MF Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny (výrok III), a zaplatit vedlejší účastnici částku 500 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok IV). Dále jím byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 63 600 Kč (výrok V). Krajský soud dospěl k závěru, že i když stěžovatelka označuje své výrobky řady REAL Profi stejnou barvou v kombinaci s třímístným kódem, jako označuje vedlejší účastnice své výrobky značky CLEAMEN, jejich výrobky nejsou zaměnitelné. Barevné označování prostředků úklidové chemie podle toho, na jaký druh prostoru mají být použity, je obecně ustálený standard, stejně tak je běžné v této oblasti označovat výrobky trojmístným kódem, před který navíc stěžovatelka umístila písmeno R. Pro průměrného spotřebitele přitom není obtížné výrobky účastnic řízení od sebe rozeznat. Dále pak stěžovatelčino jednání není rozporné s dobrými mravy, tudíž není naplněn jeden ze znaků generální klauzule nekalé soutěže a tudíž nebylo třeba se zabývat naplněním dalších znaků.
3. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku III potvrdil, ve výroku I a II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se označování svých výrobků v modelové řadě REAL Profi třímístnou kombinací čísel začínající v jednotlivých oblastech užití výrobků na číslo:
Generální oblast (modrá barva) 1
Kuchyňská oblast (zelená barva) 2
Sanitární oblast (červená barva) 3
Umývárenská oblast (žlutá barva) 4
Potravinářský průmysl zásadité (fialová) 6
Potravinářský průmysl kyselé (fialová) 7
a takto označené výrobky, včetně jejich propagačních materiálů, které jsou ve stěžovatelčině vlastnictví, odstranit z trhu do 30 dnů od právní moci rozsudku, ve zbytku výroku I a II, týká-li se jiných výrobků vedlejší účastnice označených jinou barvou a v jiných modelových řadách, rozsudek krajského soudu potvrdil, ve výroku IV a V jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud měl z provedeného dokazování za to, že výše uvedené označení na trhu profesionální úklidové chemie zavedla vedlejší účastnice, v důsledku propagace se pro ni toto značení stalo příznačné a jeho využití jiným soutěžitelem může vyvolat ve spotřebitelích klamnou představu o spojení s vedlejší účastnicí nebo jejími výrobky, přičemž stěžovatelka využívá tento systém pro své účely, tedy zjednodušení nákupu zboží pro své zákazníky, čímž se dopouští tzv. free ridingu (neoprávněného "vezení se" na výkonech vedlejší účastnice, přičemž k jeho využití není žádný rozumný důvod). S ohledem na to vrchní soud dospěl k závěru, že byly naplněny všechny předpoklady generální skutkové podstaty nekalé soutěže [§2976 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], jakož i zvláštní skutkové podstaty vyvolání záměny (§2981 o. z.) a parazitování na pověsti (§2982 o. z.).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 9. 2017.
5. Na doplnění možno uvést, že následně krajský soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2020 č. j. 56 Cm 21/2016-300 (nepravomocně) zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce 500 000 Kč, a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 92 100 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu, že postupem v odvolacím řízení porušil §213 odst. 2 o. s. ř., neboť i když dospěl k jinému skutkovému závěru než krajský soud, dokazování nezopakoval a ani neupozornil strany sporu, že dospěl k jinému skutkovému (a tím i právnímu) závěru. Dále porušil §2976 o. z., neboť se nezabýval naplněním podmínky způsobilosti daného jednání způsobit újmu. Tato podmínka nemůže být naplněna, není-li v řízení konkrétní újma vedlejší účastnice nebo alespoň její způsobilost prokazována, a tedy ani prokázána. Současně porušil §157 o. s. ř., neboť v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, a ani důkazy, o které opřel svá zjištění, logické argumenty a myšlenkové konstrukce, kterými se při hodnocení důkazů řídil, a také proč neprovedl další důkazy. Chybí rovněž závěr, jaký učinil o skutkovém stavu, i odůvodnění, proč za stavu jí tvrzeného a prokazovaného účelu užívání vytýkaného označení hodnotil její jednání jako rozporné s dobrými mravy soutěže. Rozhodnutí tak není přesvědčivé a působí svévolně, neboť je v rozporu s důkazy provedenými krajským soudem.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se neřídil ústavními požadavky, jak plynou z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2339/07 (N 184/47 SbNU 417), že se nevypořádal s její námitkou, podle níž se vrchní soud, aniž by se nejdříve zabýval posouzením naplnění zákonných znaků nekalé soutěže podle §2976 o. z., obecně konstatoval judikaturní a teoretické závěry o naplnění skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny, ačkoliv podle judikovaných závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1757/2012) je třeba při posuzování konkrétního jednání se nejprve vypořádat s tím, zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky nekalé soutěže podle tzv. generální klauzule. Dále se Nejvyšší soud nevypořádal s její dovolací námitkou, že se vrchní soud právním posouzením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, včetně té, na kterou sám odkázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 32 Odo 1230/2005), přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje požadavky stanovené §243f odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s její dovolací námitkou, že vrchní soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. K jeho argumentaci stěžovatelka podotýká, že nemohla předpokládat, že vrchní soud své právní závěry opře o neprokázaná skutková tvrzení vedlejší účastnice a změní i skutkový závěr krajského soudu, aniž by to sdělil účastnicím řízení.
8. Podle stěžovatelky je dále právní výklad podaný těmito soudy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť ignoruje účel zákonné úpravy nekalé soutěže, jímž je ochrana před agresivními, nemravnými a škodlivými praktikami ostatních soutěžitelů. Stěžovatelka má za to, že prokázala "rozumný" a legitimní důvod užívání označení kombinací barvy podle mezinárodního evropského standardu barevného označení oblastí užití chemických výrobků a čtyřmístného kódu vedle své proslulé ochranné známky na konkurenčních výrobcích; tím je poskytování informací o výrobku spotřebiteli a jednání v zájmu ochrany spotřebitele a životního prostředí. Tento výklad má být z ústavního hlediska nepřijatelný, neboť klade překážky v oprávněné podnikatelské činnosti v rozporu se zákonem.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
9. K ústavní stížnost se bez výzvy soudce zpravodaje vyjádřila vedlejší účastnice řízení. Úvodem zmínila, že stěžovatelku od roku 2015, kdy začala užívat její unikátní systém kódování, opakovaně na protiprávnost jejího jednání upozorňovala, že stěžovatelka po právní moci napadeného rozsudku vrchního soudu změnila číselné označení tak, že před ně dala nulu a že řízení o její další žalobě bylo zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Vytýká-li stěžovatelka vrchnímu soudu, že nezopakoval a nedoplnil dokazování, přičemž predikuje, že musel dospět k jinému skutkovému závěru, pomíjí, že posouzení zaměnitelnosti, resp. parazitování je otázkou právní, která byla posouzena vrchním soudem správně, když se k jeho závěrům přiklonil i Nejvyšší soud. Stěžovatelčina námitka, že je třeba prokázat, že posuzované výrobky lze od sebe jen stěží odlišit, má být lichá. Vrchní soud správně zjišťoval, zda dané jednání může vyvolat zaměnitelnost mezi posuzovanými výrobky a zda může vzniknout mezi zákazníky dojem o jejich obchodním spojení, k čemuž měl dostatek skutečností a důkazů. Argumenty, které stěžovatelka uplatňuje (existence ochranné známky, délka obchodní činnosti), nemohou legitimizovat, že si bez právního, resp. rozumného důvodu přisvojila její ekonomickou hodnotu. Vrchní soud jasně stanovil, že systém číselného kódování není standardem mezinárodně používaným k barevnému a číselnému odlišení jednotlivých čisticích prostředků, ale systém, který vyvinula, rozvíjela a zaplatila právě ona. Podle vedlejší účastnice má být v rozporu s dobrými mravy si toto bez vlastního přičinění přisvojit a komercionalizovat, a rozmělňovat tak hodnotu jiného soutěžitele. Stěžovatelka měla při zahájení výroby stejných produktů v roce 2014 možnost zvolit jakoukoliv jinou formu označování. V této souvislosti odmítá, že by se vrchní soud nevypořádal otázkou dobrých mravů, s tím, že v souladu s praxí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
10. Za nesprávnou vedlejší účastnice označuje stěžovatelčinu úvahu o povaze (možné) újmy. Nekalá soutěž znamená možnou materiální i nemateriální újmu tomu, kdo je takovým jednáním postižen. Zde jde o poškození dobrého jména, snížení hodnoty jejího podniku tím, že si ji osvojí stěžovatelka, nebezpečí odlivu a převzetí zákazníků, snížení přitažlivosti nabídky. Tato imateriální újma může mít přesah i do materiální sféry, a proto žalovala i na zaplacení přiměřeného zadostiučinění. Na definování imateriální újmy neexistuje žádný vzorec či ekonomická metoda, jde pouze o řadu kritérií, které je třeba zvážit, a po jejich hodnocení učinit závěr, zda je daná podmínka nekalé soutěže splněna. Vrchní soud postupoval v souladu se zavedenou praxí, když vyhodnotil, že free riding může mít negativní vliv na hodnotu jejího podniku. Odmítá rovněž výhradu, že by vrchní soud nesprávně vyhodnotil míru intenzity zásahu, když považoval stěžovatelčino jednání za závažné, protože trvalo několik let a týkalo se trhu v celé České republice a zasáhlo specifický segment trhu.
11. Závěrem vedlejší účastnice označuje postup vrchního soudu za standardní a kompletní, odmítá, že by jeho rozsudek naplnil podmínky tzv. překvapivého rozhodnutí, a poukazuje na to, že stěžovatelka žádný konkrétní argument na svou obhajobu neuvádí, její tvrzení spočívají v obecné, akademické rovině. Nepochybil podle jejího názoru ani Nejvyšší soud při hodnocení všech složek generální klauzule nekalé soutěže. Stěžovatelce v zásadě nevadí postup uvedených soudů, ale to, že její jednání označily za nekalosoutěžní, přičemž opakuje své argumenty, ačkoliv v řízení bylo tvrzeno a prokázáno, že systém kódování je výsledkem tvůrčí činnosti. Jde o sofistikovaný systém označování výrobků i poměru každého jednotlivého koncentrátu a vody v procesu míchání. Stěžovatelka nikdy nevysvětlila, proč ze široké škály možností si vybrala právě tento systém. S ohledem na tyto důvody navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako bezdůvodnou zamítl.
IV.
Stěžovatelčina replika
12. Soudce zpravodaj zaslal uvedené vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta této možnosti využila, když poukázala na to, že krajským soudem zjištěný skutkový stav se stal východiskem pro právní kvalifikaci vrchního soudu, který žádné důkazní řízení nevedl, skutková zjištění považoval za dostatečná a vycházel z nich (a sám skutkovou větu neformuloval). Z jeho rozhodnutí ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, jak lze ze závěru o skutku, podle něhož jsou výrobky účastnic značeny rozdílně, a není obtížné je od sebe rozeznat, a podle něhož je pro předmětný sortiment značení výrobků trojmístným číselným kódem běžné, dospět k právnímu závěru, že se dopouští free ridingu. Vrchní soud měl dále opřít své právní závěry o neprokázaná tvrzení vedlejší účastnice, že zavedla na trhu profesionální chemie jako první kombinaci mezinárodního barevného značení a "stovkového" číselného kódu a že stěžovatelčiným závěrem bylo prosadit se více v dané oblasti, přičemž tvrzení o sofistikovaném systému je novým tvrzením. Argumentuje, že zjištění skutku je základem každého právního posouzení, a neztotožní-li se odvolací soud se skutkovou větou soudu prvního stupně, nesdělí to účastníkům, neprovede dokazování, nezformuluje jinou skutkovou větu a učiní jiný právní závěr, jedná netransparentně.
13. Stěžovatelka poukazuje i na to, že od samého počátku poskytla zdůvodnění svého jednání, které má za legitimní, přičemž připomíná, že užívala systém značení nikoliv shodný, ale obdobný, přičemž vycházela při jeho tvorbě z určitých premis a kritérií, a jsou-li tato shodná, je tomu z toho důvodu, že k takovému značení lze dospět logickým postupem. Obdobný systém užívají i jiní soutěžitelé v oblasti profesionálního úklidu, což v řízení před krajským soudem prokázala. Není zřejmé, proč vrchní soud na věc nepohlížel optikou jí prokazovaného a podle krajského soudu prokázaného jednání, proč tvrdí, že její jednání bylo bezdůvodné, resp. bylo vedeno se soutěžním záměrem prosazení se více v hospodářské soutěži, a jak dospěl k závěru, že danou oblast dosud obsluhovala vedlejší účastnice, když z důkazů vyplynulo, že soutěžitelů je více.
14. Nejvyšší soud podle stěžovatelky zkoumal existenci dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že žádný dovolací důvod není naplněn. Proto její dovolání odmítl, a to až po více než 19 měsících. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že ústavní stížnost neobsahuje úvahu o povaze (možnosti) újmy. O této újmě, resp. o její náhradě nebylo napadenými rozhodnutími rozhodováno. Ovšem porušení práva na soudní ochranu spočívá i v tom, že vrchní soud se nezabýval otázkou způsobilosti jejího jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům (kdy krajský soud tak nečinil z důvodu nadbytečnosti). Způsobilost jednání přivodit újmu vrchní soud konstatoval až v odůvodnění svého rozsudku.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
16. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení výroku rozsudku vrchního soudu, kterým byl zčásti potvrzen výrok I a II a kterým byl potvrzen výrok III rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím nemohla být stěžovatelka na svých právech žádným způsobem dotčena (a ani z ústavní stížnosti se nic takového nepodává). Z tohoto důvodu Ústavní soud považoval ústavní stížnost za podanou osobou zjevně neoprávněnou.
17. Navrhuje-li však stěžovatelka kasace rozsudku vrchního soudu v části, kterou byl zrušen výrok IV a V rozsudku krajského soudu, její ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatelka v něm má k dispozici procesní prostředky, jimiž může chránit svá práva.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jak soudy vyšších stupňů interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §2976, 2981 a 2982 o. z. Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že tento "proces" bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska principu řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
20. Stěžovatelka v prvé řadě vytýká vrchnímu soudu porušení §213 odst. 2 o. s. ř., k němuž mělo dojít tím, že dospěl k jinému skutkovému zjištění než krajský soud, dokazování však nezopakoval a ji na tuto skutečnost neupozornil. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, nýbrž zkoumat, zda v něm jako celku nebyl jeho účastník (stěžovatel) zkrácen na svých základních právech procesní povahy, jež jsou mu ústavně zaručena čl. 36 a násl. Listiny. I s ohledem na další námitky v ústavní stížnosti obsažené je v posuzované věci stěžejní otázkou, zda stěžovatelka měla v daném soudním řízení možnost reálně a efektivně jednat, konkrétně skutkově a právně argumentovat (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny).
21. V konkrétních případech lze uvažovat o zmíněném krácení procesních práv především tehdy, kdy věc bylo podle názoru soudu nutné posoudit právně jinak (podle jiné právní normy), než jak se dotčený účastník řízení domníval, a nebylo by mu umožněno tvrdit z tohoto hlediska relevantní skutečnosti (a k jejich prokázání navrhovat důkazy). Tato vada má zpravidla skutkovou povahu, neboť v jejím důsledku může dojít k nesprávnému či neúplnému zjištění skutkového stavu; příčinou jejího vzniku pak je obvykle nesplnění poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. [viz nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479); k tomu srov. nález ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 (N 179/86 SbNU 845)]. O takovouto situaci však zde nešlo, neboť soudy nižších stupňů věc posuzovaly podle stejných právních norem, přičemž odlišný právní názor, k němuž se nakonec přiklonil i vrchní soud, zastávala vedlejší účastnice konzistentně, v průběhu celého soudního řízení. Nelze tedy dospět k závěru, že by v důsledku postupu vrchního soudu mohlo být stěžovatelce upřeno skutkově (a ani právně) argumentovat.
22. Jde-li o námitku rozdílných skutkových zjištění krajského soudu a vrchního soudu, z ústavní stížnosti není patrno, v čem přesně tato odlišnost měla spočívat. Naopak samotná stěžovatelka připouští, že vrchní soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil krajský soud, když uvádí, že vrchní soud žádnou svou skutkovou větu neformuloval, přičemž i z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak vrchní soud po právní stránce posoudil skutkový stav, tak jak byl zjištěn krajským soudem.
23. Upozorňuje-li (patrně v této souvislosti) stěžovatelka na to, že vrchní soud vyšel z neprokázaných tvrzení vedlejší účastnice, že zavedla výše popsaný systém značení výrobků v oblasti profesionální úklidové chemie a jde o označení pro ni příznačné, možno uvést, že tvrzení vedlejší účastnice, že daný systém značení svých výrobků byl jejím nápadem, který také zavedla a používala při jejich distribuci, a to dříve, než obdobný systém značení začala užívat stěžovatelka, nebylo v soudním řízení nijak zpochybněno. Přitom si lze sotva představit, že by stěžovatelka nijak nereagovala, kdyby toto tvrzení neodpovídalo skutečnosti, ačkoliv šlo o zásadní předpoklad úspěchu vedlejší účastnice v daném řízení. Vrchní soud tak neměl žádný důvod je považovat za sporné. Další dílčí skutkové závěry, na které stěžovatelka upozorňuje (tedy chtěla se více prosadit v oblasti profesionální chemie), nejsou buď z hlediska právního posouzení zásadní, anebo mají spíše povahu hodnotícího soudu.
24. Dále stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek vrchního soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí vyplývá z práva na řádný proces a že neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, ale že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat; účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485), ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
25. Obdobně nelze akceptovat takový postup, kdy odvolací soud podle §219 o. s. ř. potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, který však věc po právní stránce neposoudil správně [viz např. nález ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95)], ledaže by (odvolací soud) svůj odlišný právní názor zpřístupnil účastníkům řízení [viz nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. V daném případě však byl rozsudek krajského soudu vrchním soudem změněn podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž Ústavní soud v této souvislosti v usnesení ze dne 10. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 258/99 (U 51/15 SbNU 291) uzavřel, že odvolací soud nepřekračuje meze své pravomoci, změní-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl nesprávně, když správně zjistil skutkový stav. Nejvyšší soud s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodování např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, na který poukazuje i v napadeném usnesení, konstatoval, že právní názor vyslovený v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 523/02 najde uplatnění i v této procesní situaci.
26. Současně však Nejvyšší soud v napadeném usnesení akcentoval skutečnost, že právní názor, k němuž se přiklonil vrchní soud, obhajovala vedlejší účastnice po celou délku řízení, a stěžovatelka tak měla možnost se k němu vyjádřit, a tudíž dovoláním napadený rozsudek nelze považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí. Právní závěry Nejvyššího soudu korespondují s tím, co bylo výše uvedeno, tedy že z hlediska ústavnosti je podstatné, zda účastník mohl v soudním řízení reálně a efektivně (právně) argumentovat, a dospěl-li za popsané situace ke kladnému závěru, nemá mu Ústavní soud v tomto bodě co vytknout.
27. Dlužno dodat, že v těch případech, kdy lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním, nemusí jít vždy o vadu s ústavněprávními dopady (viz §241a odst. 1 až 3 o. s. ř.). V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. námitkami stěžovatelky, že nebyla naplněna "druhá" základní podmínka nekalé soutěže, tj. jednání v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že vrchní soud se při jejím posouzení od blíže specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
28. Jak plyne z výše uvedeného, důvodem zásahu Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů tak mohou být zásadní vady, které činí ústavní stížností napadený právní závěr vskutku "extrémním". Poskytuje-li právní úprava obecným soudům poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, přirozeně se tím zužuje prostor ústavněprávního přezkumu Ústavním soudem. V daném případě stěžovatelka nesouhlasí s tím, že vrchní soud považoval její jednání za rozporné s dobrými mravy soutěže. Ústavní soud např. v publikovaném usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) uvedl, že dobré mravy lze chápat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přičemž tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu; současně upozornil, že takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, přičemž není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, nenasvědčuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. Byť v posuzovaném případě jde o poměrně specifickou oblast lidské činnosti, výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní i v nyní posuzované věci, neboť i zde musí obecné soudy uvážit, zda konkrétní jednání toho kterého soutěžitele lze z hlediska hospodářské soutěže považovat (ještě) za "férové".
29. Ústavní soud se s přihlédnutím k uvedenému zabýval tím, zda soudy vyšších stupňů zjevně nevybočily z ústavněprávních mezí volného uvážení, a to především při posouzení "férovosti" stěžovatelčina jednání ve vztahu k vedlejší účastnici jako soutěžitelce na stejném trhu, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Vrchní soud v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu má toto jednání naplňovat znaky tzv. generální podstaty, tak zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže, když vyložil pojem "dobré mravy soutěže" a objasnil, z jakých důvodů považuje nebezpečí záměny výrobků účastnic řízení v důsledku jejich obdobného značení stěžovatelkou za existující a právně relevantní a jaké to má/může mít následky, tedy že to může vyvolat ve spotřebitelích klamnou představu o vzájemném spojení těchto soutěžitelek a že to stěžovatelce umožňuje "vézt" (tzv. free riding) se na výkonech vedlejší účastnice. Přitom se vypořádal se stěžovatelčiným argumentem, že i další výrobci používají při značení svých výrobků systém barev a kódů. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky podrobil závěry vrchního soudu týkající se naplnění "druhé" podmínky nekalé soutěže (jednání rozporu s dobrými mravy) kvazimeritornímu přezkumu a žádné pochybení v tomto ohledu neshledal.
30. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud neposuzoval naplnění "třetí" podmínky, tedy existenci (možné) újmy u vedlejší účastnice. Ovšem tuto námitku stěžovatelka uplatnila v dovolání a Nejvyšší soud na ni reagoval s tím výsledkem, že není důvodná, a to z toho důvodu, že vrchní soud stanovil, že tato újma spočívá ve snížení přitažlivosti nabídky a v možnosti odlivu zákazníků. Možno dodat, že to je pravidelný důsledek zmíněného vyvolání možnosti záměny, stejně jako je důsledkem parazitování, resp. free ridingu vznik nákladů jednomu soutěžiteli (zde na vybudování a propagaci příslušného systému značení výrobků), které druhý soutěžitel nemusí nést.
31. Tvrdí-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, když se neřídil požadavky, jež plynou z nálezu sp. zn. II. ÚS 2339/07, pak z ústavní stížnosti není patrno, jakému konkrétnímu požadavku uvedený soud nedostál. V této souvislosti Ústavní soud může jen poukázat na stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), z něhož plyne, že vadu řízení lze v dovolání řízení (eventuálně úspěšně) uplatnit jako otázku procesního práva za podmínek stanovených v §241a ve spojení s §237 o. s. ř., není-li dovolání přípustné jinak (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V posuzované věci stěžovatelka v dovolání jako jeden z jeho důvodů uvedla porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí, Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval a náležitě se s ní vypořádal (viz výše).
32. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
33. Ve zbývající části pak ústavní stížnost stejným postupem odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (viz sub 16) a podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný (viz sub 17).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu