ECLI:CZ:US:2021:4.US.1286.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1286/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vlasty Červené, a 2. dr. Karla Rotta, LL.M., MBA, obou zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, sídlem Legionářů 947/2b, Praha 8 - Ďáblice, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021 č. j. 12 Co 51, 52/2021-333, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PREdistribuce, a. s., sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených výroků soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítají také porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2020
č. j. 26 C 158/2017-287, ve znění usnesení ze dne 25. 9. 2020 č. j. 26 C 158/2017-302, zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastnice po stěžovatelích domáhala zaplacení částky 609 706,42 Kč se specifikovaným příslušenstvím z částky 703 894,51 Kč od 7. 3. 2015 do 15. 11. 2016 ve výši 8,05 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 675 709 Kč od 16. 11. 2016 do 1. 2. 2018, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 609 706,42 Kč od 2. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 66 003,39 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 8,05 % ročně z částky 66 003,39 Kč od 2. 2. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 204 125,64 Kč k rukám právního zástupce stěžovatelů do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 1 559,17 Kč na účet obvodního soudu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil stěžovatelům povinnost uhradit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 168,83 Kč na účet obvodního soudu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadenými výroky (sub 2) změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I tak, že stěžovatelé jsou dále povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici částku 47 079,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 141 237,14 Kč od 7. 3. 2015 do 15. 11. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 113 082,44 Kč od 16. 11. 2016 do 1. 2. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 079,03 Kč od 7. 3. 2015 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I). Stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice náklady řízení v částce 1 780 Kč na účet obvodního soudu do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 68 472 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud s odkazem na §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy vedlejší účastnice byla co do základu nároku plně úspěšná a výše plnění závisela na znaleckém posudku, pročež jsou stěžovatelé povinni uhradit jí náklady řízení i náklady státu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatelů byla vedlejší účastnice úspěšná před obvodním soudem pouze v rozsahu 9,77 % a v odvolacím řízení v rozsahu 6,97 %, přesto byly téměř neúspěšné vedlejší účastnici přiznány náklady řízení ve výši 100 %, a to před soudy obou stupňů s odkazem na to, že soud rozhodoval na základě znaleckého posudku, to vše za situace, kdy městský soud žádný důkaz znaleckým posudkem neprováděl. Navíc před obvodním soudem šlo o posudek předložený stěžovateli jako jejich důkaz, který podporoval obranná tvrzení stěžovatelů ve věci výpočtu výše škody.
5. Zásadním při rozhodování obvodního soudu byl postup daný předchozí judikaturou Ústavního soudu, který obvodní soud aplikoval i v jeho numerické části. Znalecký posudek tak mohl sloužit a patrně i sloužil obvodnímu soudu jako kontrola správnosti výpočtu, který soud provedl. Postup a výsledek výpočtu pak plně převzal i městský soud. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, jakým způsobem mají soudy nižších instancí postupovat při výpočtu výše škody, tedy že mají vycházet z průměrné spotřeby let minulých, a případný znalecký posudek může být pouze dalším důkazem ke stanovení výše škody. Znalecký posudek pak není a v tomto sporu nebyl a ani nemohl být primárním důkazem nutným pro rozhodování soudu o výši škody. Soudy obou stupňů se nemohly opírat, a ve svém rozhodování ani neopíraly, o znalecký posudek jako základní důkaz pro své závěry, a z těchto důvodů je rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení s poukazem na §142 odst. 3 o. s. ř. nesprávné.
6. V posuzovaném případě vedlejší účastnice již při podání žaloby musela vědět, že bude z větší části neúspěšná. Podala-li odvolání, musela rovněž vědět, že může být úspěšná na základě jiného právního názoru pro promlčení částky cca 47 000 Kč, a i přesto požadovala přiznat částku 675 709,81 Kč. I za této situace městský soud přiznal vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů řízení i za řízení odvolací, kdy jejich výše 31 086 Kč činí 66 % toho, o co více vedlejší účastnici přiznal na jistině městský soud. To vše za situace, kdy vedlejší účastnice ve svém odvolání setrvala na tom, že výše náhrady škody má mít sankční charakter.
7. Závěr městského soudu o nákladech řízení tvoří extrémně vybočující názor, který v podstatě pro všechny dodavatele elektrické energie, plynu, vody a dalších komodit při zjištění neoprávněného odběru znamená, že ať budou žalobou po škůdci požadovat jakoukoliv, i nesmyslnou částku, vždy jim budou přiznány náklady řízení. Přitom zásah do majetkové sféry distribučních společností v hodnotě soudního poplatku je pranepatrný, ale u žalovaných (zde stěžovatelů) se může projevit tak, že náklady řízení mohou být i při nedlouhém soudním řízení vyšší než sama soudem přiznaná náhrada škody a dopad jejich výše do majetku žalovaných nepřiměřený. Takový postup nemůže vyhovět testu proporcionality. V tomto případě nezbývá než konstatovat, že takového rozhodování by bylo sankční a nemohlo by, jak stěžovatelé věří, projít testem ústavnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
12. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní libovůle [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. Ústavní soud konstatuje, že těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem §142 odst. 3 o. s. ř. a jeho dopad na posuzovanou věc. Ústavní soud nepřisvědčil (v ústavní stížnosti patrné) marginalizaci významu znaleckého posudku, neboť z rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 6. 2020 č. j. 26 C 158/2017-287 vyplývá, že se obvodní soud znaleckým posouzením věci zevrubně zabýval (vč. výslechů znalců apod.) a učinil v bodě 25 výslovný závěr: "Proto soud vyšel v dané věci z odborných závěrů znalce Bohuslava Březiny, že skutečná změřitelná hodnota nákladů na elektrickou energii v předmětném domě za rok v průměru činila 39 232,54 Kč." Lze proto uzavřít, že je to právě závěr znaleckého posudku, na základě kterého byla obvodním soudem stanovena průměrná hodnota nákladů na elektrickou energii, což má vliv na celkovou přisouzenou částku. Proto, aplikoval-li městský soud §142 odst. 3 o. s. ř. (ve slovech "I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení [...] záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku.") a shledal, že vedlejší účastnice byla co do základu nároku plně úspěšná a výše plnění závisela na znaleckém posudku, pročež jsou stěžovatelé povinni jí uhradit náklady řízení i náklady státu, nejde o projev libovůle, který by musel být korigován Ústavním soudem z důvodu jeho neústavnosti. Závěr městského soudu tedy není extrémní ani nepřiměřený posuzované věci, pročež není důvod přistoupit ke kasaci napadeného rozsudku městského soudu v nákladových výrocích.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 a 96 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu