ECLI:CZ:US:2021:4.US.137.21.1
sp. zn. IV. ÚS 137/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2020 č. j. 19 Co 206/2016-185, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a J. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 2. 2016 č. j. 15 C 404/2014-112 byla stěžovateli uložena povinnost přispívat vedlejší účastnici na výživném manželky částkou 3 375 Kč měsíčně do každého 20. dne toho kterého měsíce předem s účinností od 16. 12. 2014 (výrok I), dlužné výživné ve výši 46 552 Kč byl stěžovatel uznán povinným zaplatit vedlejší účastnici v pravidelných splátkách po 1 000 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek spolu s běžným výživným (výrok II). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že stěžovatel byl uznán povinným zaplatit České republice na účet městského soudu soudní poplatek z návrhu ve výši 2 080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Konečně městský soud též zamítl návrh vedlejší účastnice na uložení povinnosti stěžovateli platit jí výživné 3 375 Kč měsíčně do každého 20. dne v měsíci předem, s účinností od 16. 12. 2014 (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 19 Co 206/2016-158 uvedený rozsudek městského soudu ve výrocích I a II změnil tak, že se žaloba vedlejší účastnice na určení výživného manželky zamítá (výrok I), ve výroku III se rozsudek městského soudu potvrzuje (výrok II), rozsudek městského soudu se ve výroku IV zrušuje (výrok III), v části směřující proti výroku V rozsudku městského soudu se odvolací řízení zastavuje (výrok IV), a konečně krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
4. Proti výrokům II a V rubrikovaného rozsudku krajského soudu (tj. výrokům, týkajícím se náhrady nákladů řízení) podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 4731/2017-173 rozhodl, že se rozsudek krajského soudu ve výrocích II a V ruší a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť v posuzovaném případě nebyl stěžovatel, ač byl přítomen u jednání krajského soudu, tímto soudem upozorněn, že zvažuje aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů z důvodu hodného zvláštního zřetele. Krajský soud tudíž nevytvořil prostor stěžovateli pro vznášení námitek k použití tohoto ustanovení, které by mohly být způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a se kterými by se musel soud v odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat. Tímto procesním postupem bylo zasaženo do práva dovolatele na právní ochranu, a nepřiznání nákladů řízení z důvodu aplikace §150 o. s. ř. alespoň prozatím neobstojí. Nejvyšší soud rovněž vytkl krajskému soudu, že výrokem II potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku o áhradě nákladů řízení účastníků, přestože měl vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé rozhodnout o nákladech řízení u městského soudu sám. Nejvyšší soud uložil krajskému soudu, aby rozhodl jednak o nákladech řízení vzniklých před městským soudem, ale i rovněž o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, jakož i o nákladech původního odvolacího řízení.
5. Následně krajský soud zaslal stěžovateli přípisem ze dne 30. 6. 2020 své stanovisko týkající se náhrady nákladů řízení s tím, že zvažuje posoudit náklady řízení s ohledem na dobré mravy a použití §150 o. s. ř., a to z důvodů, že vedlejší účastnice podávala žalobu na výživné nerozvedené manželky v roce 2014 za situace, kdy byla nucena opustit společnou domácnost i s tehdy nezletilými dětmi pro chování stěžovatele (napadení nezletilé dcery). Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 4 T 20/2015-149, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 382/2015, uznán vinným přečinem porušování domovní svobody, jehož se dne 12. 8. 2014 dopustil i vůči vedlejší účastnici, přičemž trestní soudy se přiklonily k závěru, že stěžovatel měl dlouhodobě sklony k agresivnímu chování ať v rovině verbální, či rovině fyzické, a soud považoval též za prokázané dřívější napadení dětí stěžovatelem, s tím, že stěžovatel má sklony k šikanóznímu obstrukčnímu chování. Z daného trestního rozsudku městského soudu také plyne, že dne 11. 4. 2014 stěžovatel fyzicky napadl nezletilou dceru D., a to tak, že v momentě, kdy ležela na zemi, ji kopl do oblasti hrudního koše. Za to byl pravomocně shledán vinným ze spáchání přestupku. Rovněž z uvedeného rozsudku plyne, že vedlejší účastnice již od srpna 2013 chodila na konzultace o problematice domácího násilí do specializované organizace. Trestní soudy též shledaly, že stěžovatel zjevně zkresluje popis situace tak, aby vyzněla v jeho prospěch. Dále z rozsudku městského soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. 36 C 96/2014-109 (rozvod manželství účastníků) plyne, že příčiny rozvratu manželství byly shledány výlučně na straně stěžovatele, jenž se vůči vedlejší účastnici choval naprosto nepřípustně a nedůstojně a na její adresu používal hrubé výrazy. Je pravdou, že za své chování byl odsouzen, nicméně v širším kontextu je nutno posoudit veškeré tyto uvedené okolnosti, které vedly vedlejší účastnici k uplatnění jejího nároku, a i když žaloba byla zamítnuta, byla to celková dlouhodobá rodinná situace, kdy vedlejší účastnice ani neměla možnost s ohledem na chování stěžovatele posoudit důvodnost nároku a poměry stěžovatele. Přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatele za této situace, vzhledem k prokázanému chování vůči vedlejší účastnici i nezletilé dceři, považuje krajský soud v rozporu s dobrými mravy.
6. Krajský soud následně napadeným usnesením rozhodl, že se rozsudek městského soudu ze dne 1. 2. 2016 č. j. 15 C 404/2014-112 ve výroku III mění tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I), a též rozhodl, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení i dovolacího řízení nepřiznává (výrok II). Na svém závěru uvedeném ve svém stanovisku ze dne 30. 6. 2020 setrval krajský soud i poté, co k němu stěžovatel zaslal své námitky, které v napadeném usnesení též vypořádal. Výrok o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení se pak opírá kromě §150 o. s. ř., též o §224 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Podle stěžovatele byl krajský soud povinen řádně zvážit všechny okolnosti posuzované věci. Místo toho však bral do úvahy pouze širší okolnosti a chování stěžovatele řešené v dalších řízeních, ovšem nikoliv v posuzované věci. Stěžovatel se v tomto řízení nechoval jakkoli v rozporu s dobrými mravy a krajský soud ani žádné takové jeho chování nekonstatuje a jeho chování v posuzované věci vůbec nehodnotí, ani je nevzal jakkoli do úvahy při svém rozhodováni. Za jednání posuzované v přestupkovém řízení a trestním řízení byl stěžovatel jednak potrestán, a dále rovněž musel uhradit náklady těchto řízení. Podobně v rozvodovém řízení byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů tohoto řízeni, a to mimo obvyklý postup úhrady nákladů těchto řízení, kdy si každý z účastníků řízení nese své. Ať už tedy bylo jeho chování v minulosti jakékoliv, byl za ně potrestán a nepřímo trestán i náhradou nákladů těchto řízeni. Nepřiznání nákladů též tohoto řízení, s odkazem na chování stěžovatele v době rozvodu jeho manželství, které bylo opakovaně potrestáno ve zmíněných řízeních přímo a úhradou jejich nákladů finančně nepřímo, se tak nutně jeví jako opakované trestání, které je v rozporu se základními zásadami právního řádu, zejména zákazem dvojího (v tomto případě již opakovaného) de facto trestání, a tedy v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu. Uzavřel-li krajský soud, že hlavní a jediný viník rozpadu manželství je stěžovatel, a toto jeho jednání donutilo vedlejší účastnici k účasti na všech následných řízeních, je to závěr vadný. Uvedené totiž může platit pro opatrovnické řízení, rozvodové řízení, řízení o vypořádání společného jmění manželů (potažmo pro uvedené přestupkové řízení a trestní řízení), ale nevztahuje se na posuzované řízení o výživném manželky. Toto řízení totiž na rozdíl od ostatních uvedených není jednoznačným důsledkem rozpadu partnerského vztahu a zahajuje se jen výjimečně. Krajský soud pak v napadeném usnesení ignoruje konstatování Nejvyššího soudu, že stěžovatel byl ve věci meritorně úspěšný. Stěžovatel též dodává, že o nákladech řízení bylo v posuzované věci rozhodováno v podstatě jen krajským (tj. odvolacím) soudem, tedy jednostupňově, což stěžovateli odejmulo možnost přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení ve druhém stupni řízení a jakékoliv rozhodnutí krajského soudu tak mělo být o to preciznější.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
12. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní libovůle [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se náhradou nákladů řízení zabýval více než dostatečně (sub 5 a 6 tohoto usnesení a body 5 až 7 napadeného usnesení), a jeho závěr, že zde byly dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., který důsledně a zejména s ohledem na důvody vzniku posuzovaného řízení spočívajícím v chování stěžovatele ústavně konformně odůvodnil, není extrémní ani nepřiměřený posuzované věci, pročež není důvod přistoupit ke kasaci napadeného usnesení krajského soudu.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 a 96 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu