ECLI:CZ:US:2021:4.US.1534.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1534/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 1881/2020-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020 č. j. 72 Co 405/2019-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. srpna 2019 č. j. 14 C 86/2018-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud "zavázal soudy obecné soustavy, že při výpočtu náhrady škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., bude postupováno podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 271/2005".
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se po vedlejší účastnici jako žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím, představující škodu, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Státního pozemkového úřadu v souvislosti s privatizačním projektem ev. č. MSNPM ČR 1121, který zahrnoval pozemky, k nimž stěžovatel uplatnil svůj nárok.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba s návrhem, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po právní stránce vyšel ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dne 1. 11. 2017 uplatnil podáním doručeným Ministerstvu zemědělství ČR (dále jen "ministerstvo") svůj nárok na náhradu škody ve výši 6 044 933 000 Kč, představující dle tvrzení stěžovatele ušlý zisk, přičemž škoda měla údajně vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Ministerstvo nárok stěžovatele odmítlo svým dopisem ze dne 8. 12. 2017. Předpokladem pro úspěch stěžovatele ve sporu je existence aktivní a pasivní legitimace. Znamená to, že mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovanou existuje právní vztah, kdy jednomu z účastníků svědčí určitá práva a druhému tomu odpovídající povinnosti. Bez existence tohoto právního vztahu neexistuje aktivní nebo pasivní legitimace. Aniž by se soud zabýval výší škody z hlediska jednotlivých důkazů, dospěl k závěru, že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován, přičemž své závěry opřel především o §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle kterého může oprávněná osoba k vydání věci nebo kupní ceny organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinností tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Zákon nabyl účinností dne 1. 11. 1990, jak je uvedeno v jeho §26. Stěžovatel sám uvedl, že restituční nárok uplatnil dne 21. 2. 1992, tedy po uplynutí šesti měsíční lhůty. Obvodní soud dovodil, že stěžovatel neuplatnil nárok vydání předmětného pozemku v rámci restitučního řízení v zákonem stanovené lhůtě, v důsledku toho jeho nárok zanikl, a proto jej zamítl. Obvodní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatel je synem závětního dědice Anny Řezníčkové, které byl na základě rozhodnutí národního výboru z roku 1960 odňat pozemek, jehož rozdělením vznikly předmětné nemovitosti, o jejichž vlastnictví stěžovateli šlo. Stěžovatel však není oprávněnou osobou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), proto je nerozhodné, zda stěžovatel naplňuje definiční znaky oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud poukázal na to, že podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je základní podmínkou pro nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jeho zrušení nebo změna pro nezákonnost. K tomu, aby uplatněný nárok na náhradu škody mohl být úspěšný, by tedy musela být v tomto rozsudku městského soudu specifikovaná rozhodnutí státních orgánů pro nezákonnost zrušena. To však v řízení nebylo prokázáno, resp. stěžovatel zrušení těchto rozhodnutí ani netvrdil (v závěru odvolání např. navrhl, aby městský soud sám jako předběžnou otázku vyřešil vlastnictví předmětných nemovitostí). Městský soud dovodil, že v této věci není dán odpovědnostní titul, a tudíž stěžovatel nemá nárok na náhradu škody. Městský soud dodal, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti věcné správnosti rozhodnutí státních orgánů, avšak v tomto odškodňovacím řízení není oprávněn správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, když k tomu slouží opravné prostředky. Závěrem městský soud uvedl, že i tvrzená škoda, kterou stěžovatel spatřuje v předpokládaném ušlém zisku, je pouze hypotetickou úvahou, resp. výpočtem ušlého zisku, který by jako vlastník předmětných nemovitostí mohl dosahovat. Městský soud proto uzavřel, že již na základě žalobních tvrzení, kdy stěžovatel netvrdil žádný relevantní nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., existenci škody odvozoval od svých ničím nepodložených hypotetických výpočtů, bylo namístě žalobu zamítnout.
6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém nejprve rozebral problematiku náhrady škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., dále se zabýval seznamy privatizovaných jednotek vydaných Ministerstvem financí České republiky, Státním pozemkovým úřadem, dále se zabýval usneseními vlády České republiky č. 510/1992 Sb., 568/1993 Sb., č. 212/1997 Sb. a č. 565/2006 Sb., výpočtem náhrady škody, příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou škodou stěžovatele, a konečně stěžovatel poukázal na to, že Ministerstvo financí České republiky nemůže a proiri odmítat dobrovolné plnění v případě zjištění pochybení. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutím soudu byl porušen zákaz diskriminace a došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, a to zejména práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na nárok na náhradu škody a ušlý zisk za nesprávný úřední postup tím, že pozemkový úřad byl v restitučním řízení nečinný, a o restitučním nároku stěžovatele bylo pravomocně rozhodnuto po dvaceti čtyřech letech.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že městský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vyjádřil-li stěžovatel nesouhlas se závěry soudů o příčinné souvislosti mezi domnělými odpovědnostními tituly a vznikem škody jako ušlého zisku a poukázal-li na to, že vedlejší účastnice nesmí a priori odmítat dobrovolné plnění v případě zjištění pochybení, Nejvyšší soud uvedl, že tato argumentace stěžovatele se míjí se soudy řešenou otázkou existence odpovědnostního titulu, a není tak způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Skutková polemika přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 o. s. ř.). K tomu Nejvyšší soud připomněl, že povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve spojení s §237 o. s. ř., vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených náležitosti dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání je nepřípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto o nákladech řízení podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti se stěžovatel neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že nesplnil podmínky dovolání podle §241a o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání přesně vymezil, že rozhodnutí městského soudu spočívá v nesprávném právním posouzení, neboť městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i od rozhodovací praxe Ústavního soudu. K tomu také přiložil "odpovídající" důkazy. Nejvyšší soud měl povinnost se přiloženými důkazy zabývat. Argumentace Nejvyššího soudu, že dovolání postrádá řešenou otázku existence odpovědnostního titulu, je podle stěžovatele "naprosto lichá", protože stěžovatel v dovolání přesně vymezil, že žádá náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel dále v dovolání vymezil, čeho se u Nejvyššího soudu domáhá. Protože Nejvyšší soud dovolání odmítl i přes výše uvedenou argumentaci a doložené důkazy, porušil jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
9. Stěžovatel dále uvádí, že si nechal vypracovat seznamy vydaných původních majetků s možností dokoupení ostatních částí, které nebyly součástí restitucí. Tím, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, tyto důkazy nerespektovaly, došlo k porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Stěžovatel poukazuje na to, že seznamy jsou založeny ve spise od samého začátku řízení a Nejvyšší soud byl v dovolání na tuto skutečnost upozorněn. Stěžovatel dále poukazuje na to, že, že v předmětném řízení bylo pravomocně rozhodnuto až po dvaceti čtyřech letech.
10. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud obecným soudům uložil, aby při výpočtu náhrady škody za nesprávný úřední postup podle zákona 82/1998 Sb., postupovaly podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 271/2005. Stěžovatel uvádí, že "na základě výše uvedeného postupu se z částky 5 597 161 000 Kč odečtou průměrné náklady a výslednou částku strana žalovaná zaplatí straně žalující se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 1993 do zaplacení, a to do tří dnů od pravomocného rozhodnutí", z důvodu zamezení dalších průtahů v řízení, narůstání úroků z prodlení a porušování v bodě 1 tohoto usnesení uvedených ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž v části týkající se rozsudku městského soudu a obvodního soudu dospěl k závěru, že tomu tak není.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
15. V předmětné věci stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které považoval za poslední procesní prostředek k ochraně svého práva (bod 6 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je vadné (nepřípustnost se týkala rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení), a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (bod 7 tohoto usnesení). Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil v předmětné části jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, neuvedl dovolací důvod, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. (body 28 až 29 tohoto usnesení).
16. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Stěžovatel tedy dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně, a tak způsobil, že jeho dovolání bylo pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl opravný prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
18. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení v části ústavní stížnosti směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vůči tomuto usnesení vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
20. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
21. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationis iustitiae [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) či nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211)].
22. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), připouští-li je však právní řád, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování Nejvyššího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nemělo-li by je, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle §243c odst. 1 o. s. ř., pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., tedy v zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Již z dřívější judikatury Ústavního soudu pak konkrétně vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně zaručené právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13 (N 113/73 SbNU 779)].
23. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že jeho dovolání je vadné, když v něm stěžovatel řádně "nevymezil, žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání". Dovolání proti nákladovému výroku pak není objektivně přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru o vadnosti podaného dovolání, resp. o jeho nepřípustnosti (viz bod 7 tohoto usnesení).
24. Argumentaci Nejvyššího soudu, jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud v závěrech Nejvyššího soudu neshledal ani znaky libovůle či přílišný formalistický postup. Napadeným rozhodnutím proto nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
25. Podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Nepříslušností se přitom rozumí situace, kdy se stěžovatel domáhá něčeho, k čemu není Ústavní soud oprávněn, a to tak, že vůbec není způsobilý vést takové řízení. O takový případ jde i v nyní posuzované věci, domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud ve svém nálezu obecným soudům uložil, aby při výpočtu náhrady škody za nesprávný úřední postup postupovaly podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 271/2005. Projednáním takového návrhu by Ústavní soud vybočil z mezí své kompetence, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud je totiž oprávněn výrokem rozhodnout toliko v souladu s §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tomu však uvedený stěžovatelův návrh neodpovídá.
26. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (bod 1 tohoto usnesení), dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud obecným soudům uložil, aby při výpočtu náhrady škody za nesprávný úřední postup postupovaly podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 271/2005, Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu